Moje články

Mrtvé tělo je těžší než živé. To dobře věděla, ale netušila, že to platí i o nebožtících, které jste si sami nevyrobili.
Opřela se zády o dveře, a ty se pod vahou dvou žen otevřely.
Třetí žena na posteli v cele vyjekla.
"Julie! Co tady děláš? Proč máš hábit? Elle est morte!"
"Buď ještě tiše," odpověděla Julie a políbila svou milenku, "a pomoz mi s ní na postel!"
Vymotala si z toho děsného hadru kord, prosekla slamník a do jeho útrob vhodila hořící svíčku.
"Teď můžeš křičet."
Novicka samovolně poslechla.
Julie chytla její roztřesenou ruku a vyběhly společně ke stájím.

"Veverky," zaváhal Plinius se špičkou brku v ústech,"co já vím o nějakých veverkách?"
Když titán Saturnus před synem svým Jovem se v Latiu ukrýval, bál se, že by jako jeho otec vykastrován mohl býti a tak své ořechy do země dal. Místo úkrytu těchto oříšků bylo pak nazváno podle veverek Esquilinus. Neboť veverky to byly, kdo ukryté klenoty nalezl a ve vlastních skrýších ukryl. Saturnus pak zvířata proklel, aby se navzájem zuby kastrovala a klidu nikdy nedošla žijíce ve věšném strachu o svůj poklad.
Sebral z misky pár oříšků v medu a vhodil si je do inkoustem zčernalých úst.

"Opravdu můžu?" zeptal se zad ležících na posteli.
"Hmmm."
Zdálo se, že to Achilla pořád nepřešlo. Samozřejmě nebyl takhle zabalený pořád. Prvními výjimkami byly chvíle, kdy plival jed, kterého měl pro Agamemnóna zřejmě stále dost. Druhými okamžiky byly ty, kdy si všímal muže po svém boku.
Pancíř si musel hodně utáhnout, aby mu držel na těle.
"Aby to zabralo, nesmí tě nikdo poznat," ozvala se záda z postele, "ale chci, aby tě Agamemnón poznal."
"Bez obav," řekl a zaváhal, jestli naštvaná záda vychladla natolik, aby se k nim směl přiblížit, "všechno dobře dopadne."
Nasadil si přilbu a vyšel ze stanu.

Zastřelen.
Vystaven.
Spálen.
Vystřelen z děla směrem k Polsku.
Tihle lidé věděli, jak někoho zabít.
Marina Mniszková si dlaněmi uhladila šaty a zadívala se do známé tváře v zašlém zrcadle. Aspoň ona bude vypadat tak, jak má.
Kývla na služku a dveře se před ní otevřely.
Vousatý muž, který na ni čekal, se docela hezky usmál.
"Pozdrav Pánbůh," pozdravil ji polsky.
To nebyl špatný začátek. Ale na věrohodnosti mu to nepřidá.
Zblízka viděla, že s jejím Dimitrijem má společně jen dvě věci. Oba jsou muži a oba jsou lháři.
Tak ať má otec radost.
"Manželi drahý," natáhla k němu paže.

Zavřel za sebou dveře a zasalutoval.
"Ty vagony dorazily prázdné, kapitáne," zahlásil a v očekávání výbuchu se celý zaťal.
Kapitán se ale ani nepohnul. Pak jeho prsty vyčuhujících ze zkrácených rukavic začaly rytmicky klepat do desky stolu.
"Telefon."
Pobočník mu mlčky a opatrně podal zrekvírovaný aparát.
Klepání do desky bylo blesk. Hrom udeřil zasáhl mosazné mluvítko.
Jak byl hovor přepojován, střídaly se nadávky, výhružky a prosby.
Sluchátko zazvonilo ve vidlici.
"Nemáme jídlo. Nemáme píci. Cesty jsou neprůchozí. Máme střelivo. Dnes dostanete příděl kořalky."
Ztuhle odešel.

A bylo jaro.

Do tváře ho udeřilo bahno od řvoucího a v bahni utopeného náklaďáku.

Nehet na sklenici skoro skřípal, ale usazenina vodního kamene nechtěla dolů.
V hostinci bylo rušno, dělníci se hlasitě dohadovali o stávce. Jiní se smáli.
Jeho stůl byl tichý a kromě něj prázdný.
Do uší se zařízl jek poplašeného koně zvenku.
Byl zpátky.
Nekřičeli opilci, ale zpívala polnice.
Nedržel sklínku, ale šavli.
Neseděl na vrzavé lavici, ale na zpoceném šedáku Partridgovi.
A před ním jel Charles, který se ještě držel na koni. Ale už ne celý.
Už ne celý.
První roky přinesly přípitky a recitace.
Pak lítostivé pohledy.
Zbylo zapomnění a ticho.
Gin na palci studil. Ta usazenina byla uvnitř pohárku.

Bronzové nebe žhnulo a Ne-tak-velký-Aiás-jako-velký-Aiás-ale-větší-než-malý-Aiás Aiás musel stát na pláži bez kouska stínu a dohlížet na vyloďování mužů z řeckých polis přijíždějících pod strmé hradby Ilia.
Lněná zbroj se lepila k zádům.
"Co to mají probohy na hlavě?" zeptal se Aiás, spatřiv Abanty, vzadu dlouhokadeřné oštěpometce.
Neřekl to ale potichu.
"Tohle se na Euboie nosí," odsekl mu pyšný Abant, "vpředu emporíā, vzadu sumpósion."
Ne-tak-velký-Aiás-jako-velký-Aiás-ale-větší-než-malý-Aiás Aiás zavrtěl hlavou, až se mu chochol na přilbici rozhoupal.
Počítal dál lodě připlouvající po vínově červeném moři.
Když pak Elephḗnōr, král Abantů hrdinně padl, začali si i ostatní Řekové k nelibosti Ne-tak-velkého-Aianta-jako-velkého-Aianta-ale-většího-než-malého-Aianta Aianta holit skráně.

"Vítej mezi jezdectvem."
Chytil se svalnaté paže, jež se k němu seshora natáhla a pomohla mu po houpajícím se provazovém žebříku.
Obklopila ho tma.
"Au!"
"Malakas!"
"Dávej pozor s tím kopím, Kréťane."
Ne-tak-velký-Aiás-jako-velký-Aiás-ale-větší-než-malý-Aiás Aiás se s šeptanými omluvami nasoukal mezi ostatní válečníky.
V koni bylo horko a kvůli přítomnosti mnoha statných reků navíc ještě těsno a smrádno.
Ne-tak-velký-Aiás-jako-velký-Aiás-ale-větší-než-malý-Aiás Aiás začal klimbat a neprobudilo ho ani ráno, které s sebou přineslo Trójany uvádějící koně do pohybu.
Ne-tak-velkého-Aianta-jako-velkého-Aianta-ale-většího-než-malého-Aianta Aianta probudil až devět let očekávaný zvuk padajících trojských hradeb.
"Hele, tenhle náš mezek má být oběť Athéně, ne? A obětiny se pálej, ne?"

Tak to by bylo.
Naposledy se nadechl vzduchu této cizí země.
Pokynul řadě nastoupených vojáků a ještě jednou dopřál svým uším slyšet to krásné slovo.
Imperator.
Tak ještě jednou.
Imperator!
Když loď vyplula, rozloučil se s bílými útesy.
Na tváři ho pohladil mořský vítr.
Cítil na sobě pohledy vojáků a námořníků. Ale bylo to jiné než při cestě do Británie.
Teď v nich bylo to, co potřeboval.
Respekt.
A kapka božské úcty.
Na jedné kratší a jedné delší noze došel ke křeslu a posadil se do něj.
Je čas napsat, že se uslintanému Claudiovi povedlo něco, co velký Caesar nedokázal.

Lámání kopí, troubení rohů, skřípění zubů, barritus a nářek raněných, to vše už bylo minulostí.
Zbylo krákání vran, pláč otroků a vítr v potrhaných praporech.
Dvojité obležení bylo u konce.
Směrem k Caesarovu táboru se blížili keltští králové.
Každého z králů vedli za dlouhé vlasy římští vojáci.
Začalo být slyšet broušení čepelí.
Jednoho krále po druhém srazili římští vojáci na kolena před Caesarem obklopeným svými vojevůdci.
A pak bylo ticho.
Caesar se zvedl, charakteristický šarlatový plášť se dotkl blátivé země.
Přišel k jednomu z králů a vztáhl k němu ruku.
Král ji přijal a Caesar prolomil ticho.
"Setrvej přítelem Říma."

Přešlapování. Tiché modlitby. Přerývavý pláč.
Muži i ženy předstírali strach jen částečně.
Na posteli, které se mohla stát smrtelnou, ležel muž.
"Horečka neustupuje," oznámil zkroušený řecký doktor.
"Bohové!" vykřikla plačící matrona.
Císař, který umíral, byl mladý, mladý a krásný.
Byl všechno, co ten předtím nebyl.
Dobře, sice se o něm nahlas špitalo, že byl úchyl, což byl ten předtím taky.
Ale o státní pokladnu se dělil. Ne jako ten starý.
Teď o něj mohli přijít.
"Bohové! Dám život za Caligulovo uzdravení!"
Nezahřmělo

Císař otevřel oči.
"Mé přání bylo vyslyšeno!" zaradoval se patricij.
Caligula mu upocenou rukou podal dýku jílcem napřed.

„Kdy my tři se zas sejdem ve vichřici, v hromobití a plískanici?“ pomyslel si Antonius, dívaje se na kůru stromu. Poručil si další víno, pak si upravil spodní lem tuniky a vydal se zpět do domu.
V místnosti na něj stále čekali dva muži.
Muži.
Cucák a hlupák.
"Jsme rádi, že ses k nám opět připojil," řekl cucák.
Antonius ho přehlédl jak Pádskou nížinu a usedl.
Na stěně visela mapa rozdělená na tři díly.
"Napíšeme je tam oba?" zeptal se hlupák.
Než se Antonius stihl chopit slova, připsal cucák pod Ciceronovo jméno značku krát dva.
Víno bylo čím dál trpčí.

S hlubokým nadechnutím si naposledy urovnal plášť, do kterého byl zavinutý, a vykročil pravou nohou ze svého domu.
Březen byl právě v půli a bylo to důležité datum, datum, kdy splácely dluhy a den zasedání senátu.
Před divadlem už stál dav Římanů. Senátorů, obchodníků, jejich klientů, prosebníků a patolízalů.
Narovnal záda, aby se zapřel proti vlně, která se přes něj převalila.
"Prosím..."
"Kdybys..."
"Jen maličkost..."
Rozhrnoval vlnu odmítavými gesty levačkou a každým krokem se blížil k divadlu.
"Můj bratr je ve vyhnanství už dlouhá léta..."
Když se snažil odmávnout prosebníka jako hmyz, jejich ruce se srazily.
Ta cizí držela nůž.

"Kde je váš vůdce?" zeptal generál.
Odpovědí mu bylo ticho.
Všude kolem ležela mrtvá těla. Ranění povstalci sténali bolestí a byli doráženi vítěznými vojáky.
"Kde.
Je.
Váš.
Vůdce?"
Odpovědí mu bylo ticho od stovek přeživších povstalců.
Psal se rok konzulů Lentula a Oresta. Generál si přál, aby příští rok byl jeho rokem, rokem konzula Marca Licinia Crassa. A nějakého dalšího šaška. Chtěl si být ale jistý.
Desítky tisíc padlých těl v okolí neznamenaly téměř nic, bez Spartakova těla.
Zkusil to jinak: "Ten z vás, který najde Spartakovo tělo, odsud odejde živý."
Odpovědí mu bylo ticho, které rušilo jen stloukání křížů.

Přiložil si dlaň z čelu a sledoval sloupce kouře, které stoupaly směrem k odpolednímu slunci.
V údolí pod nimi už padaly první stromy, stály první domy a rozrývala se první pole.
Lína řeka se ploužila směrem k západu, směrem k moři.
Dojedl teplý chléb a dal se na cestu z kopce, byl čas vrátit se do práce. Sledoval svůj dlouhý stín, dokud se nesetkal se svým bratrem, který právě oral.
"Je to krásné místo."
"Bude se nám tu dobře žít," souhlasil jeho bratr.
"Našli jsme zem, která bude jen naši a my králové, bratříčku."
Romulus se zasmál a rozhrnul brázdu.

"Za co?"
"Za vraždu, co ty?"
"Dezerce," odpověděl druhý odsouzenec. Nad jejich hlavami duněly tisíce Římanů.
"...Commodus Augustus, reinkarnovaný Herkules zůstává na písku, aby přinesl smrt dalším lítým šelmám. Poděkujme imperátorovi, že nás poctí svou přítomností!"
Koloseem se rozšířil potlesk a výskání.
"To zabíjí i lidi?" zeptal se Aulus.
"Odsouzence ano, gladiátoři mají rozum a vzdávají se."
Další troubení, další aplaus a nadešel jejich čas.
Aulus vystoupal po schodech. Čekal, že ho pohled na imperátora oslní.
Oslnilo ho ale jen slunce, pod kterým stál muž oblečený ve lví kůži. Commodus vystavoval ochablé svaly a mával na senátory uťatou hlavou pštrosa.

V místnosti zazněla věta, která by jinému muži zlomila srdce a podlomila kolena.
"Váš bratr je mrtvý."
Císař jen přikývl.
Ostatně nebyla to pro něj žádná novinka, sám byl u toho.
Ozvěna stále ještě zněla v místnosti, jinak panovalo ticho, které prolomil až jeden z kněží.
"Přeje si císař vyhlásit smutek za Getu Augusta?"
Ticho pak pokračovalo. Jeho matka se mu strnule dívala do očí.
"Žádný Geta nikdy nebyl. Žádného bratra jsem nikdy neměl. Žádný jeho portrét nebude. Jeho jméno z nápisů bude smazáno. Kdo jeho jméno vysloví, bude přidán na seznam."
Jejich matka se mu strnule dívala do očí.

V ranním světle mohl spočítat muže, kteří mu zbyli. Bylo jich málo.
"Jaké jsou rozkazy, prokonzule?" otázal se Vara jeden z centurionů.
"Musíme počkat na posily. Musí někdo přijít. Nemohli pobít celou devatenáctou," ujišťoval Varus.
Koho? Hlavně sebe.
Sem došli přes cestu, která vedla hustým lesem a ležela pod těly Římanů.
"Ale nemůžeme čekat tady. Musíme se probojovat z obklíčení," pokračoval Varus, tentokrát rozhodněji.
"Blíží se Arminius!" zavolal legionář na hlídce.
První dobré zprávě Quintilius Varus nemohl uvěřit, vyběhl na hradby, aby přivítal svého germánského pobočníka.
"Salve, Arminie," pozdravil Varus a chtěl pokračovat.
Arminius ho přerušil: "Nechávám si říkat Herrman."

Muži i ženy, staří i mladí, svobodní i otroci stáli v malých i velkých skupinkách.
Požár se jim dostal do šatů i očí, které byly rudé pláčem a kouřem, který stoupal nad obzor.
"Soused viděl pretoriány zapalovat domy pod Caelinem," vyprávěl jeden cihlář. Skupinky se pomalu spojovaly v naslouchající masu.
Na vyvýšené prostranství vystoupal sám princeps a pozvedl masitou paži.
Dav zmlkl.
"Všechny císařské zahrady jsou vám k užití, dokud neskončí výstav..."
Vržený kámen ztišil muže vládnoucího imperiem.
"Matkovrah!"
"Rudovous!"
Nero byl v tváři strachem bledý a opakoval slova rádců.
"V podzemí se schází židovská sekta, která pije lidskou krev..."

Připomínalo mu to fialového hada. Hada, který se vinul mnohokrát zakroucený kolem bachratého těla a končil u tlustých prstů porostlých zrzavými chlupy. Prsty znásilňovaly struny a hudbu vůbec.
Mladíček dorovnával purpurovou tógu na Neronově těle.
"Jak vypadám?" zeptal se kašpar s imperiem.
"Nádherně."
"Dechberoucně"
"Oslnivě."
"Jako oduševnělý Herkules, který sní sny bohů a trpí bolestí. Bolestí, která je vlastní učencům, která je vlastní mudrcům a která je vlastní těm nejlepším, umělcům," pronesl Petronius se sprezzaturou sobě vlastní.
Nero zaklonil hlavu, rozostřil očka a povolil čelist v nápodobě dojetí: "Ty, Petronie, jen ty máš oči, jen ty dokážeš docenit mou bytost."

Studený vítr mu řezal nezakrytou tvář. Boty mu klouzaly.
Stejně jako jeho druzi se kryl za velkým štítem a za hrobového ticha pomalu postupoval neznámou zemí.
Řada stojících mužů naproti nim pořvávala sprosté nadávky v divném jazyce.
Se svými druhy zařval, hodil pilum a vyběhl proti Piktům.
Kámen hozený vousatým barbarem mu roztříštil lebku.
Daleko na jihovýchodě legionáři právě vtrhli do města a ohněm a mečem přinesli zemi pax romana
Ještě dále na jihovýchodě přepadl římský tábor mor. Vojáci umírali v posteli a na latrínách v bolestech.

Vláda císaře Antonina Pia se obvykle označuje za šťastný věk klidu a míru.

Meč byl těžký, nohy od stání oteklé, oční víčka těžká.
Světlo měl za zády, aby ho neoslňovalo. Očima hladil panorama nočního Města.
Zazíval, v uších mu zapraskalo. Město bylo tiché, jen odněkud zdola hrála zvláštní hud...
Neslyšel něco?
Aniž by si to uvědomil, schoval se za štít a vytasil meč.
Hlídací pes mu prošel kolem nohou, zazíval, několikrát se otočil kolem dokola a usnul.
Bývalý konzul Marcus Manlius ukryl meč do pochvy. Sedne si. Jen na chvilinku.
Bylo slyšet ticho.
Lampa mihotavě osvětlovala Junonin chrám.
Víčka měl z olova a meč jak z kamene.
Posvátné husy se zdály být neklidné.