Moje články

Alex stál uprostřed prázdné ložnice a pomalu se rozhlížel kolem sebe. Všechno, na čem mu záleželo, bylo pryč. Zůstal jen klid, který ho tížil víc než jakýkoli hluk. Na chvíli jen zavřel oči, jako by čekal, že se něco změní.

Tehdy se za ním ozval tichý krok. Pomalý a plynulý, bez váhání.

Alex se ani neotočil. Věděl, že to přijde, ale netušil, že se to stane už teď.

"Měl jsi roli. Ne výběr," ozvalo se.

Alex se slabě pousmál. "Vždyť už je to jedno."

Krátké ticho přerušil výstřel. Alex se sesunul k zemi.

Dům zůstal prázdný. A svět šel dál.

Alex se zhroutil.

Ležel na zemi a nekontrolovaně vzlykal.

Jak mohl něco takového dopustit?

Den rychle přešel v noc a ta zase v den.

Alex se za tu dobu nezvedl. Skoro se ani nepohnul.

Vtom uslyšel cinknutí svého telefonu. Nová zpráva.

V Alexovi se rozhořel plamínek naděje. Zvedl mobil a ten plamínek zase rychle uhasl.

"Další úkol, X. Dnes v podvečer tě navštíví informátor," stálo ve zprávě.

"Na nějakej další cíl vám seru! Opustila mě žena s dítětem," odepsal Alex zuřivě.

Vzápětí se dostavila odpověď: "Na to kašli, máš tu práci. Jseš chlap, tak se vzmuž!"

"Končím," napsal Alex naposled.

Tu noc spal Alex na gauči a nepřirozeně dlouho. Když se konečně probral, v domě bylo ticho.

Alex se protáhl a šel do kuchyně. V hlavě si připravoval, jak se Sofi omluví a vynahradí jí to.

V kuchyni bylo prázdno. V koupelně jakbysmet.

Přiotevřel dveře do ložnice. Po Sofi a Teddym nebyla ani stopa.

Všiml si pootevřených dveří ke skříni. Nahlédl do ní. Polovina věcí byla fuč.

Zastavilo se mu srdce.

Když se otočil, uviděl na posteli vzkaz.

"Kdybych tu nebyla, až tohle budeš číst, je pozdě. Už tu nejsem. Už mám dost tvých mizení. V tomhle nemůže dítě vyrůstat."

"To je dlouhý příběh..." řekl Alex.

Sofi se začala zvedat z gauče. Už už chtěla odejít, když se Alex rozhodl promluvit.

"Nemůžu ti říct, kde jsem byl, zkazil bych tím překvapení."

Sofi se zastavila a nadzdvihla obočí. "Tak překvapení?"

"Jo," přitakal Alex.

"No, dejme tomu, že opravdu něco plánuješ. To jsi mi nemohl říct, že odcházíš, a musel jsi zmizet? A co ten kuřinec?" Sofi se nedala lehko přesvědčit. "Když už chceš lhát, tak si to aspoň dopředu promysli!"

Věžička, kterou na zemi stavěl Teddy, spadla. Sofi ho zvedla do náruče a odešla z pokoje.

Ozvalo se jen třísknutí dveří.

"No..." začal Alex.

Sofi si sedla vedle něj na gauč a Teddyho nechala hrát si na zemi s dřevěnými kostkami. Zapnula lampičku a nastavila ji tak, aby svítila Alexovi přímo do obličeje.

"To je výslech?" řekl Alex nervózně, snažíc se zlehčit situaci.

"Ano," odpověděla mu Sofi.

"Tak to mám právo nevypovídat, že?" snažil se Alex pokračovat v humorném duchu.

"V tom případě spíš na gauči," pokračovala Sofi ve svém, "dokud mi nevysvětlíš, kde jsi byl. A dobře si rozmysli, co mi řekneš."

"Já... byl jsem v práci..." zakoktal se Alex.

"Hmm... to ti nevěřím. A proč tu proboha smrdí kuřinec?!"

Mentor ležel na zemi, dramaticky lapal po dechu. "Pamatuj si... nikdy nevěř..." Zhroutil se. Ticho.

"To ne!" zvolal hrdina.

Mentor se náhle posadil. "...lidem s podezřele čistýma botama!" Mentor se zase zhroutil.

"Co tím chceš říct?" zaúpěl hrdina.

Další nádech mentora. "Neptej se..." Opět ticho.

"Co se to děje?" Hrdina byl zmatený.

"Židle proč sedí na tobě..." dramatická odmlka. "A hlavně nezapomeň..."

Hrdina už toho měl dost.

"Čaj si pamatuje, kolikrát jsi nebyl doma." Opět zavřel oči.

"Přísahám, že jestli se ještě jednou probereš a dáš mi další radu, vlastnoručně tě dodělám," ucedil hrdina.

Naštěstí tohle byla mentorova poslední slova.

Alex si povzdechl. Uklidil, co šlo, a plácl sebou vyčerpaný na gauč.

Už ani na ty palačinky neměl chuť.

Zapnul televizi. Zrovna v ní šel dokument o podmořském světě. Zajímavosti o pestře barevných rybách, děsivě inteligentních chobotnicích, kvetoucích korálech a malém planktonu.

Než našel pohodlnou polohu, usnul.

Zdálo se mu o dobách, kdy byl ještě malý kluk. Žádné starosti, jen aby se včas vrátil domů na večeři, kterou mu připravila maminka.

Vtom uslyšel otevírání dveří. Domů přišla Sofi s Teddym, kterého vyzvedla ve školce.

"Ahoj, zlato," řekl jí Alex, ale Sofi se na něj jen zamračeně dívala.

"Kde jsi byl?"

Dojel ke svému domu. Vypnul motor, ale v autě seděl dál. Myšlenky rozvířené.

Po chvíli se rozhodl jít domů, protože měl ukrutný hlad.

Doma nikdo nebyl, a tak se po řádné koupeli dal do vaření.

Kuchař sice nebyl zdatný, ale jednoduché jídlo zvládl. Rozhodl se udělat palačinky.

"To potěší i Teddyho, až přijde ze školky," pomyslel si a dal se do práce.

Jak tak nadšeně dělal palačinky, začal je i nadhazovat a ve vzduchu otáčet na druhou stranu.

Jednu takhle vyhodil až moc vysoko, letěla nekontrolovatelně. Žuch! Přímo do těsta na lince.

Najednou bylo těsto všude. Dokonce i na stěnách.

Dalo mu práci všechno uklidit, ale nakonec to zvládl. Vzal to jako špatné znamení a radši z domu zmizel.

Podařilo se mu nepozorovaně dostat do auta.

Jak si tak jel v autě, najednou mu došlo, jakou moc má ve svých rukou. Začal přemýšlet, kolik by toho mohl dokázat.

Silnice ubíhala pod koly a Alex pevně svíral volant.

Ta myšlenka ho nechtěla pustit.

Moc.

Stačí jeden stisk spouště a vše se změní. Lidé padají k zemi a příběhy končí.

A on o tom rozhoduje.

Zamračil se.

"Ale to není dobře," zamumlal, sám tomu nevěřil.

Přemýšlel. Rozhoduje o tom vlastně ještě on?

Slámu měl všude.

"Jau, to škrábe," ucedil.

Z kurníku viděl auto paní domu, jak odjíždí.

"Vzduch je v rámci možností čistý," pomyslel si a začal vylézat z kurníku.

Vydal se na průzkum domu, jestli nenajde něco užitečného. Šperhák má v kapse každý správný kutil. 

"Cvak, cvak," ozvalo se a byl uvnitř.

Jak tak procházel domem, uviděl spoustu rybářských prutů.

"Asi fanatici do rybaření," pomyslel si.

Šel takhle kolem jedné poličky s vystavenými návnadami a obdivoval je. Zaujaly ho natolik, že si na ně chtěl sáhnout. To byla ale chyba.

Jakmile se natáhl po umělé rybičce, spadla na něj celá skříňka.

Ušlapal si místečko na slámě a sedl si. Pozoroval slepice a okýnkem rozruch venku. Neutichal ani zdaleka. Přijížděla další auta a Alex neměl šanci se vytratit.

Opřel se o stěnu ve špinavém kurníku a zmohla ho únava.

Alexe začaly probouzet sluneční paprsky chladného rána.

Vtom ho napadlo, aby si majitelka domečku ráno nepřišla posbírat čerstvá vejce do kurníku. Na ulici bylo pořád rušno a on nemohl utéct.

"Hlavně ať ta bába dneska zůstane doma, ty vajíčka si může posbírat jindy." modlil se Alex.

"Já jí je za to nepošlapu."

Jako by jeho prosby někdo vyslyšel. Paní domu na vajíčka zapomněla.

Byl jako myška. Slepice začaly kdákat. Alexovi se zastavilo srdce.

V domě se rozsvítilo a kdosi vykoukl z okna. Naštěstí na dvorku nebylo nic, a tak zase zalezl. Alex si oddechl.

Jedním okem sledoval hodinky a druhým koukal z dvířek kurníku. Pozoroval ulici. Zbraň měl přichystanou a byl na ní řádný tlumič, který zajišťoval téměř absolutní ticho.

"Půl osmé," Alex poklepával nohou.

Vtom uviděl soudkyni, jak vychází z budovy. Zamířil – a šup. Kulka vyletěla z pistole a zasáhla soudkyni do spánku. Skácela se k zemi.

Začali se kolem ní sbíhat lidé.

"Sakra," procedil mezi zuby. "Asi tu budu muset přespat."

Maminka stála u žehlícího prkna, trpělivě žehlila košile a do toho si pobrukovala známou melodii. Vtom se objevil její malý syn a povídá jí: "Já číhám, já číhám!“

Maminka se na něj usmála a odpověděla mu: "Jen číhej dál.“

Myslela si, že vyčkává na otce, až přijde z práce, a chce na něj vyskočit a vystrašit ho.

Když dožehlila, složila prkno a šla se podívat, co její synek vlastně vyvádí.

Když vešla do pokoje, uviděla ho, jak sedí na koberci, a kolem něj se válejí spousty chomáčů z onoho huňatého koberce.

"Podívej, mami, já číhám!“ zvedl vítězoslavně nůžky nad hlavu.

Seděl ještě chvíli v autě. Najednou ho zaujal malý dům, docela kousek od domu, kde se chtěl původně ukrýt.

Vedle domku byl malý, oplocený dvorek. A na něm kurník.

"To si děláš prdel," pomyslel si a v koutku mu zaškubal šibalský úsměv.

Přemýšlel, kdo by si uprostřed města usmyslel pěstovat slepice.

"Lidi jsou divní," pomyslel si.

Čím víc se na kurník díval, tím víc mu to dávalo smysl.

Nikdo by si ho tam nevšiml.

Večer se tam vrátil. Když se setmělo a nikdo kolem nebyl, přelezl plot a schoval se. Čekal na ten správný moment a pak vlezl do kurníku.

"Mám to," řekl si pro sebe.

"Nebude to lehký, ale půjde to," zvedl se ze země, kde několik hodin plánoval.

Nasedl do auta a jel si zmapovat terén.

Zaparkoval naproti od budovy, kterou si vyhlédl tak, aby nebyl vidět, a jen pozoroval okolí.

"Dneska je docela hezky," zamumlal si pro sebe.

Podíval se na hodinky.

"Mohlo by i pršet," pohlédl z okýnka na bezmračnou oblohu.

"A nebo taky ne," poklepával prsty o volant.

"Vždyť je to jedno."

Nevěděl, proč říká takové blbosti.

Byl nervózní. Proč byl takhle nervózní?

To se mu nestávalo. Sevřel volant tak, že mu zbělely konečky prstů.

Sesunul se do sedadla a sáhl po kelímku s kávou. Chtěl se napít, ale z kelímku už nic nevyteklo.

"No super," zavrčel. "Co teď?" 

Alex neměl na výběr. Měl práci a kdyby nesplnil úkol, byli by v nebezpečí i jeho blízcí. A to nemohl dopustit.

Nastartoval.

Jel se připravit.

Zaparkoval v garáži. V kufru byly pod mezipodlahou ukryté zbraně, tak jako vždycky. Alex je prohlédl a pořádně vyčistil, aby minimalizoval šanci selhání. Dal se do plánování.

Nastudoval si rutinu budoucí soudkyně, která byla napsaná ve složce - kdy a kde nejčastěji bývá a kde by pro něj mohl být nejlepší úkryt.

Po krátkém prolistování složky se rozhodl si vyhledat její jméno na internetu. Přišlo mu totiž podivně povědomé.

Toto zpravidla nedělával. Ale stejně mu to nedalo.

"Gabriela Králová," zadal do vyhledávače.

Vyskočilo na něj hned několik článků. 

"Soudkyně, která zachránila nevinného," klikl na odkaz. 

"Něco jí nesedělo a nenechala se odbýt," začínal článek.

"Budoucí soudkyně tak dlouho nedala pokoj policistům, než případ znovu prošetřili... Ukázalo se tak, že obviněný byl nařknut neprávem."

Alex se ponořil do čtení článků a už nevnímal svět kolem.

Najednou se vzpamatoval, jako by z tranzu. Už si nebyl tak jistý. 

Nesplnit úkol, nebo zabít dobrého člověka?

Do rána nezamhouřil oči.

Na mobilu mu cinkla esemeska. 

"Zdravím, X, dnes si běž dát kávu v 9:15 do kavárny U Starého zvonu." 

Až začala vstávat Sofi, Alex se přidal. Nasnídali se a Alex se nabídl, že Teddyho odvede do školky. To i udělal. Ze školky se vydal do kavárny. 

Když vešel, objednal si velké latte a posadil se. 

Za chvíli si přisedl muž v brýlích, podal mu složku a klíče od auta. 

"Auto je za rohem," řekl ten člověk.

Alex se na nic neptal, už to znal. 

Našel auto, do kterého si sedl, a otevřel složku - kandidátka na soudkyni.

Ticho.

Alex otevřel oči. V hlavě mu hučelo. Před ním se rozmazaně lesklo čelní sklo.

Nehoda.

Pomalu se posadil. Ruce se mu třásly. Venku se shlukovali lidé. Hlasy, kroky, šum.

Auto, do kterého narazil, bylo nanejvýš nóbl. Lesklý lak a tmavá skla.

Dveře auta se otevřely. Vystoupil muž v dokonale padnoucím obleku.

"To se stává,“ řekl tiše.

Alex ztuhl. Ten hlas mu byl povědomý.

Muž se usmál, příliš klidně.

"Měl byste si dávat větší pozor.“

Alex couvl.

Něco nesedělo.

Ten klid. Ten výraz.

Bylo to až moc… nepřirozené.

Prudce se nadechl.

Otevřel oči.

Tma a ticho.

Byl doma v posteli.

Když se probudil, zalil ho studený pot.

"Auto," pomyslel si. 

"Zbraně za popelnicí," zbledl.

Dočista na ně zapomněl.

Vyskočil z postele a uháněl ven.

Byl ještě v pyžamu, ale to ho nezajímalo. Měl teď větší problémy a jejich následky mohly být katastrofální.

Utíkal ulicemi a lidé na něj divně koukali.

Musel se nenápadně, jak jen mu to situace dovolovala, dostat ke zbraním. 

Ani nevěděl, jak se mu to vlastně podařilo, ale najednou s taškou plnou zbraní uháněl pro změnu k autu. 

Bylo tam, kde si pamatoval.

Nasedl a vyrazil, ani nevěděl kam.

Jak byl roztěkaný, nedával pozor. A najednou... KŘACH!

Když dorazili domů, byli všichni vyčerpaní po náročném dni.

Teddy sotva došel do postele, jak byl unavený, ale sotva ho Sofi přikryla, naráz se posadil.

"Já chci pohádku," škemral Teddy.

"Jó, řekni nám pohádku, tatí," přidala se Sofi.

Alex si sedl k nim na okraj postele.

"Tak dobře, když jinak nedáte," usmál se.

"Bylo nebylo jednou jedno království," začal Alex svoje vyprávění.

Zabral se do toho natolik, že mluvil dobrou půlhodinu. Teddy už spal a Sofi musela Alexe zastavit, jinak by tam byli ještě dlouho.

Rozhodli se jít taky spát.

Tu noc se Alexovi spalo špatně a měl zlé sny.

"Vítej, dítě!" Zvolala věštkyně a dramaticky zamávala rukama.

"Posaď se a já ti za malý úplatek předpovím budoucnost," ve falešném úsměvu vycenila zuby, které jí v puse zbývaly.

"Ó ano. Vidím kolem tebe silnou energii, něco velikého se brzy stane. Narazíš na toho pravého muže, spolu budete mít tři děti, dvoupatrový dům a převeliké bohatství. Dále někdo z tvého okolí skrývá veliké tajemství a ty budeš ten, kdo ho odhalí!" skřehotala a gestikulovala.

"Osud ti chystá velikou příležitost, ale musíš jednat rychle. Cítím, že odpovědi na všechny tvé otázky jsou na dosah ruky. Za další poplatek ti je mohu odhalit."

V aquaparku bylo rušno, všude lidé a spousta  dětí. Teddy začal tahat tátu za ruku a táhl ho k tobogánům. 

Od tobogánů po skluzavky, vyzkoušeli všechno.

Najednou se Alex rozhlížel, ale neviděl ani Sofi, ani Teddyho. "Asi šli na vedlejší skluzavku," pomyslel si a vydal se je hledat.

Za chvilku zahlédl Sofi, jak dělá totéž. 

Přiběhl za ní a oba začali na Teddyho volat. 

Pak ho uviděl. Seděl na kraji bazénu a něco hledal.

Alex k němu přiběhl. "Kam ses poděl?" rozčiloval se.

"Ztratil jsem panáčka," fňukl Teddy.

Alexovi spadl kámen ze srdce. Sehnul se a vzal ho do náruče.

"Měl bych trochu ubrat páru, dát si malou pauzu a zabrzdit," zamyslel se Alex. "Zítra je někam vezmu na výlet a užijeme si čas společně, jako rodina," bůh ví, že jim to dluží. 

Večer před spaním se otočil na Sofi. "Oba si zasloužíme oddech od práce a stresu. Co bys říkala na nějaký výlet zítra?" 

Sofi se na něj usmála. "To by bylo moc fajn." 

"A co takhle aquapark s tobogány?" 

"Dobrej nápad, i Teddymu se to určitě bude líbit." 

Alexe to potěšilo a cítil, jak se mu tělo konečně uvolňuje. "Tohle budu dělat častěji," pomyslel si ještě, než usnul.

Alex se sehl k Teddymu, který si zrovna hrál s malým panáčkem, který na sobě měl padák. Vyhazoval ho do vzduchu a pozoroval, jak se ladně snáší dolů.

"Tati, koukej!" zavolal Teddy a vyhodil panáčka ještě výš.

"Hezký," odpověděl mu Alex, ale myšlenkami byl jinde. 

"Neboj, tati, on má padák," vysvětloval mu syn.

Alex pozoroval panáčka, který byl zase ve vzduchu. Myšlenkami zabloudil k S. Ten žádný padák neměl. Kde je mu asi konec? Uklidili ho stejně jako zbytek těch mrtvol, co zůstaly na onom místě po tom masakru, co napáchal? Bez řádného pohřbu? To už se asi nikdy nedozví.

Sofi si ho chvíli mlčky prohlížela. "Kde jsi byl?" zeptala se nakonec.

"V práci, víš, ten případ je fakt zapeklitej a vyžaduje spoustu úsilí." Alexovi vířily hlavou myšlenky. Co to proboha dělá? Před pár hodinami zabíjel lidi a teď se vrací ke své rodince a dělá milujícího otce a manžela. 

"Jasný," odpověděla Sofi, ale nespouštěla z něj pohled. "A proč jsi tak zpocený?" 

"Říkal jsem si, že si trochu pročistím hlavu a po práci si zaběhám."

"Auto jsi nechal kde?" zeptala se ho ještě.

"Říkal jsem si, že zítra do práce taky poběžím."

"No dobře," odpověděla, ale nepřestávala ho pozorovat.

Alex upaloval. Kličkoval mezi domy a nezastavoval. Začala ho zpomalovat tíha zbraní, které s sebou nesl. 

Zastavil se u jednoho kontejneru a schoval za něj tašku se zbraněmi, jednu si ale pro jistotu vzal. Pak pokračoval v běhu. Autem jet nemohl, to by bylo až moc nápadné. Bude se pro něj muset vrátit. 

Uběhl dobrých osm kilometrů, než přešel do chůze. 

Když se mu podařilo už za šera dostat domů, konečně si mohl oddechnout. Děsně se mu ulevilo. 

V obýváku seděla Sofi, dívající se na něj zamyšleným pohledem. 

Alex jí ze samé radosti vtiskl polibek. "Jsem doma, sluníčko," zazubil se.

Jakmile se všichni shromáždili, začal Alexův plán. Prvně vypálil po hloučku pěti cílů, zasáhl dva muže kteří stáli naproti sobě.

"Dvě mouchy jednou ranou," uchechtl se. 

Než se všichni vzpamatovali a uvědomili si co se děje, Alex vystřelil ještě dvakrát. Už zbýval jen poslední muž. 

Vytvořil se kolem něj hlouček ozbrojenců a hlídačů, kteří hledali zdroj palby. Alexovi se dělalo nevolno z představy, že zklame.

Přebil a naposled vystřelil v moment kdy zahlédl posledního muže. "Bingo" pomyslel si, když zasáhnul cíl.

To už se zbytek ochranky hrnul ven a směrem odkud střílel.

Ozvalo se vrznutí dveří. Alex už byl pryč.

V tichu zimy pod lampou tulák stojí, 

ve stínech se skrývá, noc ho tiše hojí. 

Vánoční kouzlo a smích plní sál,

jeho čas tiše, nenávratně odplul dál.

Z oken jde smích a vřelý jas,

hřejivý zvuk koled plyne v čas.

Unavený krok a potom pád, 

v kapsách prázdno, v srdci chlad.

Vzpomínky pálí, řežou jak led,

chce se vrátit zpátky, a to hned.

Domov a veselí bývaly kdysi dávno,

teď už jen ticho, mráz a prázdno.

U starého mostu sedá si níž, 

dívá se vzhůru, tam hvězdy jsou blíž. 

Ze sněhu šál, tichý a bled, 

Vánoce skončily, zůstal jen led.

Alex otevřel složku, kde bylo pět fotek různých lidí, adresa a čas. Věděl, co dělat, a tak se bez dalšího otálení vydal na cestu. 

Nebylo to daleko, asi dvacet minut cesty.

Když přijel, zmapoval si okolí a šel vyhledat úkryt. 

"Podle mých informací budou v této budově, a já potřebuju dobrej výhled, takže si udělám stanoviště tady," říkal si pro sebe.

Začal si rozkládat a nastavovat zbraně, které si přinesl s sebou, a dál už jen vyčkával. Zanedlouho už se začaly scházet Alexovy cíle. 

Pět lidí z fotografií, dva ozbrojenci a čtyři hlídači.

"Tak tohle bude sranda," zašklebil se Alex.

Když se Alex vzbudil, bylo pochmurné a deštivé ráno. Oblékl se a šel do kuchyně, kde mu jeho žena přichystala snídani, kterou zhltnul, a přichystal se k odchodu. 

Vtom mu přišla SMSka: "S selhal, musíš jeho práci převzít ty. Buď v 7:45 u starého skladiště." 

"Tak to je výborný, někdo na nás má spadeno," zavrčel si pro sebe. 

Rozloučil se se Sofi, která mu popřála hodně štěstí na případu, a zamával Teddymu.

Nasedl do auta a zamířil k onomu skladišti.

Když dorazil na místo, už na něj kdosi čekal.

"Informace jsou zde," podal mu ten člověk složku. "Zbytek už znáš."

Když Alex dorazil domů, u dveří ho přivítala jeho žena Sofi s malým Teddym v náručí. 

"To je dost, že jsi přišel," řekla mu.

"Promiň, pracuju teď na náročným případu," odpověděl Alex. 

"Táta!" Teddy natahoval ručičky chtěje do otcovy náruče. 

U večeře bylo ticho. Sofi se snažila začít konverzaci, ale marně. Alex odpovídal krátce, protože nemohl přestat myslet na S. Celé mu to připadalo jako špatně napsaná hra. Chtěl se zvednout a jít S zachránit, ale nemohl. Nebude riskovat kvůli nějakému divadýlku vlastní krk. 

"Stane se, co se má stát," pomyslel si a šel spát. Jako to udělal už tolikrát.

"Říkám ti, nedělej to," ozval se Alex. 

"Neříkej mi co mám dělat, už toho mám dost!" odsekl mu S. 

"Jestli tu nabídku vezmeš, S, tak se živý nevrátíš. Dej na zkušenějšího." 

"Co ty o tom můžeš vědět X, jsi v tomhle byznysu jen o chvíli dýl, než já."

 Alex si povzdechl:" To možná ano, ale taky jsem opatrnější. Říkám ti naposled, nestojí to za to." 

S se jen ohlídl a dál už nepochyboval. Šel do toho. 

Co mohl Alex dělat, jen se bezradně díval na odcházejícího S. Bude mi toho kluka líto, pomyslel si, a jel domů za svou Sofi.

Vynálezce: Právě testuji tichý buben. Perfektní pro medvědy, kteří chtějí bubnovat a přitom nerušit hnízdící sýčky.

Medvěd: My většinou nebubnujeme. Spíš tancujeme. A jíme. Hlavně borůvky.

Vynálezce: Mám nový vynález, jsou to borůvky v prášku. Stačí nasypat do vody a máte les v hrnku!

Medvěd: Pane, pane, pojďte si hrát! Věda je fajn, ale kotoul je kotoul!

Vynálezce: Hrát si? Hm… naposled jsem si hrál v roce 1897. Skončilo to výbuchem nafukovací harmoniky.

Medvěd: Tak pojďte, já budu opatrný. A když se ztratíte, najdu vás po čichu!

Vynálezce: Dobrá. Ale žádné hry s magnety!

Medvěd: A potom si dáme borůvky!

Vypadalo to, že Bandita s Chimreou komunikuje telepaticky, podobně, jako to dělával se mnou.
Moc jsem toho neviděl, ale přišlo mi, že mají mezi sebou nějaké spojení. Přesně takové, jako mezi sebou mývají lidé, při lásce na první pohled.
Trochu jsem Banditovi záviděl, protože jsem věděl, že ani jako Strážce, ani jako ex-člověk si družku nenajdu.
Posadil jsem se na výstupek u skal a koukal na to, jak spolu dovádějí.
V koutku oka jsem zahlédl nepatrný pohyb, ale nepanikařil jsem. To byla Murinka, takzvané znamení dobré naděje.
Mezi Banditou a Chimreou to jiskřilo. A já věděl, že to dobře dopadne.

Nic se nedělo. Oči jsem zase otevřel a všiml si, že Chimrea si zvědavě prohlíží a očichává moji ruku.
Po chvilce jsem si řekl, že je bezpečné na ni sáhnout. Měla hebkou a krátkou srst.
Vzal jsem ji do rukou a nesl ji pryč. "Tak pojď malinká. Vezmu tě jinam." řeknu a vydáme se směrem ke skalám. Překvapivě se nevzmítá a poslušně se nese.
Bandita mi vyšplhal na rameno a Chimreu si prohlížel. "Bandito, co to máš za lubem?" ale on mlčí. Najednou mi začal slézat po ruce a přibližoval se k Chimree čím dál víc.
A začal se naparovat.

Sotva jsme uklidnili stádo, Bandita zpozorněl, "Máme tu společnost." špitl.
V trávě se cosi pohnulo, a když jsem přišel blíž, uviděl jsem tvora.
Byl sotva dvakrát větší než Bandita. Mělo to Štrolení hlavu a křídla, ocas a jazyk byly zase hadí. Tělo jako Sprůnklofové a hlavu jakbysmet.
"Tohle je Chimrea," řekl Bandita skoro automaticky, "musel ji přilákat Zelenáčův dech.
Stvoření nebylo agresivní, ale tráva kolem něj vadla a mláďata v její blízkosti nervózně přešlapovala. "Asi by bylo fajn ji odsud dostat, co?" zeptal jsem se bandity. "To asi jo," odpověděl mi.
Pomalu jsem k ní natáhl ruku a zavřel oči.

V Hošticích začalo nové období. Místo JZD přišla Společnost Automatizovaného Zemědělství. Mezi prvními prototipy se objevily například robotické krávy, kombajny s umělou inteligencí a samochodné dojírny, v neposlední řadě také robotičtí pracovníci.
Blažena podezřívavým pohledem sledovala mechanického skota,  jak bučí jeho ocelovými hlasivkami. "Pane doktore, šak voni nám to taj celý zbavili toho kouzla ruční práce. Co bue příště? Pošlou dom aj nás?" křičela na Šimona.
V hospodě se řešilo, jestli by měli robotickým pracovníkům taky dávat pivo.
Večer, když roboti začali samostatně sázet jahody do geometrických vzorů, věděli všichni jediné:
Hoštice už nikdy nebudou jako dřív.
Ani ty jahody.

S mláďaty jsme se vrátili až k večeru, ale místo stáda ukládajícího se ke spánku jsme viděli pouze chaos.
Mláďata běhala v kruzích, vyskakovala vysoko do vzduchu a vrážela do sebe. Sprůnklofové nikdy nebyli klidní tvorové, ale tohle bylo příliš.
"To není křovím.“ zamumlal Bandita a pohodil hlavou k nenápadnému fialovému keříku v trávě. „Zelenáčův dech. Nakazí všechno, co dýchá.“
"Mysli rychle, jak se ho zbavíme?" Bandita mi dává zase jen náznaky, je to na mně.
Bez váhání jsme ho začali vytrhávat a pálit.
Dým štípal v očích, ale šílenství pomalu ustávalo. Snad jsme přišli včas. "Uvidíme, jestli se uklidní."

Ráno jsme se vzbudili s jasným plánem.
Večer jsme přišli na to, kam se mláďata zatoulala, do Křoví šepotů. Bandita mi sdělil, že už nějakou dobu má podezření, že toto křoví má svou vlastní mysl.
Když jsme k němu dorazili, tohle tušení se jen potvrdilo. Křoví si mláďata osvojilo a vábilo je na překrásné písně plné emocí.
Bylo na čase začít s naší lstí. Začali jsme s Banditou napodobovat volání Sprůnklofů skřeky.
K našemu štěstí se křoví zaleklo a ze strachu, že bude zašlapáno, začalo mláďata propouštět.
V tom slyším Banditu říct: "Pro dnešek jsme vyhráli, ale tohle není konec..."