Moje články

„Hele, je to nutný?“ ozvalo se z hloučku lidí skloněných nad papírem.
„Tady,“ dotázaný poklepal na ohmatanou brožurku z edice ÚZ, „se píše, že to musíme mít na papíře“
„Píšou, že musíme mít jednatele. Kdo to bude?“ zeptal se další.
„Já, byl to můj nápad a zakládací listinu píšu taky já.“
„Hele, jak ty? Na tom jsme se nedomluvili,“ přidal se třetí.
„Jó, hlasovat! Jednatele musíme zvolit, podle zákona,“ v hloučku to začalo vřít.
„Žádný volby, šéf budu já!“
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít!“
„Taky půjdu, ale se mnou půjde zákon!“ prohlásil a vyrval z knížečky relevantní paragrafy.

Když ho viděl naposled, nesli ho nohama napřed bránou do Márnice. A teď tou samou bránou vycházel ven. Muž zachytil jeho pohled a zastavil se před ním.
„Hledám Pharoda,“ řekl neznámý hlasem připomínajícím závan hrobky. „Víš, kde se nachází?“
Sběrač samozřejmě věděl, kde je Pharod, dokonce věděl jak se k němu dostat. Ale dovést tam cizince…
Normálně by naivního hlupáka odlákal do některé z uliček pod falešným příslibem a potom prodal jeho tělo Spalovačům. Prohlédl si neznámého, jeho tělo pokryté provazci jizev a složitými symboly tetování. Ne, dnes by ke Spalovačům šel on sám.
„Jistě, za pár měďáků vím vše.“

Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Každý má dvě nohavice
Řekněte kdo má více
Červený nos
Každý je bos
Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Zbrklý pes
Za kamna vlez
Chrání kalhoty
Našeho pantáty
Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Klauni nakupují levně
Pes se drží pevně
Pantáta nemá kalhoty
Ke smíchu holoty
Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Nohavice čtyři
Na hrad míří
Z okna kořist pověsíme
Přes zimu tam hnízdíme
Kašpaři jdou
Zelenou tmou
Cinky cink
Dinky link
Jsme králové noci
Vše je v naší moci
Cinky cink
Dinky link

„Pracky nahoru, tak abych na ně pěkně viděl.“
Kruh samopalů mířil na neznámého, který před okamžikem vkráčel přímo doprostřed dojednávaného obchodu se zbraněmi.
„Otevři ten kabát, parchante.“
Muž mlčky odhalil vlastní samopal.
„A kurva! Hoď to na zem!“
Muž se zastavil, jakoby přemýšlel. Potom řekl jediné slovo: „Ne.“
Ozvala se salva výstřelů a mluvčímu pašeráků kulka utrhla půl tváře. Pašeráci odpověděli vlastní střelbou, ale muž se změnil v rozmazanou skvrnu. Odněkud vytáhnul glock desítku a sázel kulky jednu za druhou do pašeráckých pršiplášťů.
O pár okamžiků později o zem klepla poslední mrtvola a Patejl stál v rozšiřující se kaluži krve.

Rázně pochodoval po pokoji s telefonem u ucha. Už asi hodinu mu nešel Internet a on z toho začínal být mírně nervózní. Už zkusil vše, co ho napadlo – resetovat modem, zkontrolovat kabely nebo přeinstalovat ovladače. Nic nepomohlo. Teď se marně snažil dovolat na zákaznickou linku poskytovatele služeb, ale nikdo neodpovídal a z čekací hudby se mu začínalo dělat nevolno.
Položil telefon a šel do komory pro šroubovák – ještě se zkusí podívat do rozvodné skříně v suterénu. V tom ucítil, jak se pod ním zakolébala zem. Strhnul z okna alobal a zamžoural do jasného světla.
Na obzoru zpozoroval několik atomových hřibů.

„Přistupte blíže! Jen pojďte, prohlédněte si lítou bestii, jakou vaše oči ještě nespatřily!“ Cirkusák vykřikoval do hlasitého povyku jarmarku.
Kolem inzerované klece se již shromáždil dav a lidé si stoupali na špičky, aby zahlédli šupinaté monstrum za železnými pruty mříže.
„Přistupte blíže, jen jeden krejcar vám dá zážitek na celý život! Jen blíže, jen blíže! Ne tak blízko!“ v tom okamžiku zahlédl skupinu dětí hned u mříže. „Bestie se snadno rozzuří.“
Děti nedbaly varování a ruce mříží prostrčily. Na to zvíře jen čekalo a mohutnými čelistmi sevřelo jednoho z výtečníků a vtáhlo ho dovnitř.
„Blíže! Přistupte blíže, krmení dravé zvěře!“

„Měli by se upéct hned! Na skladování třinácti trpaslíků a luphobita nemáme dost velkej špajz,“ řekl Tom.
„Pečený máme furt, radši je uvaříme,“ oponoval Berta.
„Po jednom si na ně sednem a do špajzu se vejdou,“ trval na svém Vilda.
„Vaření je blbost. Musel bys pro vodu.“
„Však si dojdu!“
„Kluci, já je začnu zasedávat. Za chvíli svítá.“
„Fakt ale je, že pečený máme pořád. A vařenej trpaslík jde líp od kosti.“
Mýtinou se rozlehl strašlivý výkřik.
„Jestli se vám chce pro vodu, klidně běžte. Ale já už sedím,“ Vilda poukázal na pár hobitích nohou trčící zpod jeho mohutného zadku.

V průvanu se na oprátce houpalo tělo. Jeho majitel seděl u nedalekého stolu a čekal.
Dᴏʙʀʏ́ ᴅᴇɴ, ᴘʀ̌ɪšᴇʟ…
„To počká, posaďte se.“
Pʀᴏsɪ́ᴍ?
„Jsem pan Vohnoutek z Cechu Účetních.“
Jᴀ́ ᴠɪ́ᴍ.
„Působíte v oblasti Ankh-Morporku? Neregistrovaná profese typu S?“
Aɴᴏ.
„Náš cech byl najat patricijem k vyřešení takového drobného zádrhelu. Je tu otázka odvedení daně z příjmu fyzických osob.“
Jᴀ́ ɴᴇᴊsᴇᴍ ғʏᴢɪᴄᴋᴀ́ ᴏsᴏʙᴀ, ᴊᴀ́ ᴊsᴇᴍ ᴢᴏsᴏʙɴᴇ̌ɴɪ́.
„Drobná technikalita“
Účetní zalovil v aktovce pro lejstro.
„Tady – za celou historii cechu jste odvedl nulu. A potom tu máme ještě zdravotní a sociální.“
Smrť se nepotí, nikdy. Nyní se mu však orosila lebka.

‘Jmenuji se Harry Potter,‘ načmáral do deníku.
Inkoust zmizel a vzápětí se s úklonou objevila kreslená postavička.
‘Víš něco o Tajemné Komnatě?’
Postavička se odplížila se přes okraj stránky. Znovu se objevila a pobídla ho pohybem ruky. Harry otočil list.
Na další straně byla kresba skříně a jiná, větší postavička. Náhle se kresba změnila v pavouka. V tom na stránku skočila první postavička s hůlkou v ruce. Následovala scéna, kde postavička přebrala medaili.
„Co to je za blbost?“ postesknul si Harry.
Druhý den spolu s Ronem prohodili deník Ufňukané Uršule hlavou.
Celá záležitost ohledně Tajemné Komnaty skončila, jako když utne.

Lesem se vinula pěšina a po ní kráčel muž v cestovním plášti s mečem přes rameno a pochodní v ruce. Měl dotěrný pocit, že ho něco sleduje, až se mu ježily chlupy na krku. Několikrát se otočil, ale světlo pochodně jen vrhalo stíny okolních stromu. Zaslechl šramot.
Dal se do běhu. Něco běželo souběžně s ním v mlází po levici. Vyběhl na mýtinu, pochodeň hodil na zem a tasil. Špička meče opisovala široký oblouk v očekávání protivníka. Tu se na něj zprava vrhl temný stín a tesáky se zbortily teplou krví.
Lesem se vinula pěšina a do ticha houkala sova.

Toto pondělí bude známo v historii hudby jako den temna. Opustil nás davy milovaný houslový virtuos.
Narozen v Rakousku, většinu svého mládí strávil v Linci a ve Vídni. Tam se také pokusil uskutečnit svůj sen stát se malířem, ale jeho malby nikoho příliš neoslovily a ani na akademii pro něj nebylo místo.
Zvrat v životě přinesla válka. Na frontě se mu do rukou dostala harmonika a on propadl hudbě. Po konci války začal hrát na housle a krátce poté prorazil se svou sbírkou Meine Muse.
Dnes není nikoho, kdo by tohoto virtuosa koncertních síní neznal. Herr Hitler, čest Vaší památce.

„Mně se to nechce líbit.“
„Není se čeho bát, obětoval jsem bohům a štěstí je na naší straně.“
Dvojice zlodějů sestoupila do temného otvoru hrobky. Po pár metrech se ozvalo cvaknutí a ze zdi před nimi vyjela sada hrotů.
„Ne, celé je to bláhovost, dál nejdu!“
„Uklidni se, bohové na nás dohlížejí.“
Čím hlouběji šli, tím vice pastí. Otrávené šipky, rotující čepele, kapající kyselina nebo padající balvany byly na každém kroku, ale nic jim neublížilo.
„Víš, zbytečně jsem se bál, dnes v noci při nás opravdu stojí štěstí.“
Udělal pár kroků vpřed, kde se pod ním otevřela jáma plná hrotů.

Opatrně volil krok na úzké pěšině obtáčející skálu. Tu zaslechl nečekaný zvuk. Mekot? Na stezce stál kamzík!
Kamzík zachytil pohled, vyložil si ho po svém a výzvu přijal. Několikrát si odfrknul a sklonil hlavu obtěžkanou zakroucenými rohy.
Horolezec ztuhnul. Pohled doleva mu naznačil, že po skále nikam nevyleze, pohled doprava mu naznačil, že do údolí se mu padat nechce. Takže to bude kdo z koho, tahle stezka není pro dva dost velká!
To už byl ale kamzík u něj. Hmátl po rozích a zvrátil zvíře doprava. Podařilo se, kamzík padá do propasti! Teď ještě kdyby se pořád nedržel těch rohů.

Maminka seděla na lavičce u hřiště a pozorovala hrající si dítka. Na hřišti stála zbrusu nová atrakce – prolézačka ve tvaru lodi se spoustou lan a tyčí na šplhání. Drobná dívenka s papírovou čepicí vyšplhala až na samý vrchol a začala křičet z plných plic: „Napněte plachty, vy smrdutý škeble! Neberte zajatce! Zabte všechny krysy!“
Maminka zrudla v obličeji.
„Irenko! Pojď sem na moment!“
Dívenka poslušně přicupitala.
„Kdepak jsi k tomu přišla, kdo tě to naučil?“
„S tatínkem jsme si hráli, když jsi byla minulý týden za tetou Pavlínou.“
„Tak tatínek? A jak by se ti líbilo jet příště se mnou?“

„Budu slavnej a ty mi k tomu pomůžeš.“
Mladík v kapuci se nechápavě zatvářil na svého společníka.
„Podívej se, v dubnu se taková banda individuí schází na internetu a píše ptákoviny, každej den jednu. Dostávají bodíky a předhání se, kdo dostane víc. A ty mi pomůžeš vyhrát.“
„Proč?“
„Je to hotový terno! Ti, co jsou fakt dobří, dostanou placku a uznání komunity!“
„A co chceš po mně?“
„Jen se tam drobně nabouráš a připíšeš mi pár bodíků.“
O pět minut ťukání na klávesnici se hacker obrátil na kamaráda: „Hele sorry jako. Jsem se tam nabořil a asi to drobně zbořil.“

Okovaná bota vykopla vrata do stodoly. Zakuklené komando se samopaly v rukou vtrhlo dovnitř jako vítr. Naprosto zbytečně – majitel stodoly ležel na zemi vedle vany podezřelé tekutiny a vzduch byl nasáklý alkoholem.
O kýbl vody později se promáčený stařík ve vybledlé esesácké blůze posadil, mžouraje na okrskáře před ním.
„Čím můžu sloužit strážcům zákona?
„Tentokrát tě mám, Jakube. Vana zákvasu, jak to vysvětlíš?“
„Dělám víno, fízle. To se může.“
„Může, ale ne jen z obilí. Jdeš sedět.“
„Dělám víno podle rodinného receptu,“ Jakub po něm hodil ohmatanou knížečku.“ Z obilí a bodláčí. Klidně si to pošli na rozbor.“
Birski zaúpěl.

„Tak tady vám vezu ty kuřata, kam to chcete složit?“
„Prosím? My čekáme na dodávku tučňáků, tohle je zoo, ne restaurace.“
„Tučňáci nebo kuřata, není to jedno?“
„No to tedy není.“
„No tak počkejte, za hodinku jsem zpátky.“
Řidič naskočil do dodávky a odjel. Zamířil si to nejkratší cestou k jinému zákazníkovi – přímo na náměstí.
„Dobrý den, mám takový problém. Došlo k drobnému omylu, zdá se, že to co jsem vám včera dodal, nebyla kuřata.“
„No mě se taky zdály nějak velký a vypasený.“
„Potřeboval bych je zpátky.“
„To půjde jen těžko.“
Restauratér ukázal na ceduli: „Menu: Kuře v marinádě.“

PAVEL: Omluvte mě, slečno, zdá se, že vypadnul proud. Hned zapálím svíčku.
ALENA: Neomlouvejte se, svíčky jsou romantičtější.
(zvuk rachocení)
PAVEL: Našel jsem svíčku
(zvuk škrtnutí zápalkou)
PAVEL: Nechce to chytnout.
(zvuk škrtnutí zápalkou několikrát za sebou, zvuk zapálené zápalky)
PAVEL: Au!
(zvuk kutálející se zápalky)
PAVEL: Teď jsem se spálil…
ALENA: (znepokojeně) Co je to tam v rohu?
PAVEL: (nepřítomně) Cože?
ALENA: Něco tam je! Něco se tam hýbe.
PAVEL: Prosím vás, co by tam mohlo být. Počkejte, až rozsvítím
(zvuk opakovaného škrtání zápalkou)
TAJEMNÝ HLAS: Ale že je tady tma, co?
PAVEL A ALENA: (oba společně ječí fistulí)

Na hrázi rybníka stáli dva kluci a jeden druhému ukazoval do vody.
„Děda říkal, že tady za války do vody hodili bednu s cennostmi.“
V mžiku byli v plavkách a jeden za druhým skočili do vody. Dva metry od hráze šlapali vodu a střídavě se potápěli k bahnem zanesenému dnu. Dědovo vyprávění byla zřejmě jen báchorka, ale ten by koukal, kdyby se vrátili s pokladem. Rukama nahmátnul obdélníkový tvar. Víko truhly? V tom ho něco slizkého chytilo za nohu. V panice vykopnul a vyplaval k hladině.
„Našel jsem truhlu, ale něco tam plave. Jdu ven.“
„Srabe.“
Kamarád se už nevynořil.