Moje články

“Lidé jsou tak zapomnětliví,” pomyslel si.
Před dvěma staletími byl Mars červenou pustinou s černými vyhlídkami. Kontrolován hamižnými Terrany. Tehdy revoluce selhala, hlavně protože na povrchu nešlo přežít déle než pár vteřin.
Před sto lety se teraformování Marsu projevovalo v podobě řas a lišejníků, ledu a vody. Pořád se ale nedalo žít na povrchu tohoto modrého Marsu - člověk jen nezemřel okamžitě.
Teď je Mars zelený - lesy v kaňonech, moře, řeky... S unikátní marťanskou kulturou. Volný od terranské nadvlády. Přesto místy zůstane navždy červený.
“Taková neopatrnost,” mumlal si, když prohlížel tělo. Olympus Mons je příliš vysoká než aby někdy měla atmosféru...

“Tak tu jsme, máme oheň a tak... Co teď?”
“No, nějaký ten zpěv, přece - vždyť jsi to viděl taky.”
“Glory, glory aleluja...,” začal Škrmtl.
“Radši mlč a něco... přilož, tak to je, že?”
Škrmtl přikývl, natáhl se pro kus dřeva na oheň. Chvíli oheň sledovali.
“Ale já si pamatuju žlutý oheň,” řekl Mrklšt. “Ne fialový.”
“Rejpale,” odtušil Škrmtl. “Ještě mám... jak to bylo, buřty.” Z tašky vytáhli dva kusy čehosi modrého a podlouhlého.
“Hele, já myslím, že bychom s tím měli přestat - takhle se o těch... lidech nic nedozvíme.” řekl Mrklšt a zvedl se k odchodu na svých mnohých nohou.

“Ty jsi ale vyrostla. Už jsi velká slečna, viď?” žvatlal na holčičku, která ho ignorovala a dál se věnovala obrázkové knížce.
“Něco jsem ti přinesl,” řekl a vytáhl papírovou krabici.
“Dáleček! Dáleček!” Konečně upoutal její pozornost. Dítko popadlo krabici a jalo se ji demolovat, aby se dostalo k obsahu. Uvnitř byla umělohmotná panenka a spousta hadříků.
“Panenka... no není krásná?” pokračoval dárce. “A má spoustu oblečků, abys ji mohla převlékat.”
Je otázkou, jak velká je náhoda, že po nějaké době si obarvila vlasy na blond, měla nepočítaně kabelek a bot a jediné, o čem byla ochotna se bavit, byla móda...

Erasto Mpemba právě připravoval svou denní dávku zmrzliny z horkého mléka a cukru. Jako mnozí další středoškoláci v Tanzánii.
“Pospěš,” popoháněl ho kamarád.
Erasto se podíval na horké mléko a pak na kamarády čekající venku.
“Ale co...,” řekl si a dal krabičku do mrazáku.
Nevinný to začátek příběhu, díky němuž vešel Erasto Mpemba do dějin... alespoň do některých.
Když později nahlédl do mrazáku, jeho zmrzlina byla už tuhá. Ostatní měli zatím jen ledové mléko. Tím byl zmaten.
“Pane učiteli,” zeptal se jednou Erasto při hodině fyziky. “Je možné, aby teplá voda zmrzla rychleji než studená?”
“Jistě. Pokud se pohybujeme v mpembovské fyzice,” ušklíbl se učitel. Rčení se samozřejmě uchytilo - kdykoli udělal Erasto chybu, mluvilo se o mpembovské fyzice. Erasto se však nedal odradit a později téhož roku se zeptal Dr. Denise Osborna, který školu navštívil.
“Nenapadá mě žádné vysvětlení,” pronesl. “Nicméně to zkusím.” Přikázal asistentovi, aby experiment provedl. Byl překvapen - horká voda zmrzla rychleji.
“Nicméně budeme pokračovat, dokud nedostaneme správný výsledek,” dodal popuzeně asistent.
O šest let později: článek Cool, Physics education. Tak se do vědeckého světa vrátil jev známý několik tisíc let, nyní jako Mpembův efekt.
Ne že by na tom záleželo - nikdo pořád neví, čím to vlastně je...

“Já nevím. Nemusí být příbuzný. Jak to mám vědět?”
“No ale ta podoba - nezdá se ti, že sou si fakt podobný?”
“To jako, že mají čtyři končetiny a hlavu?”
“Ale né, podívej se na ty rysy a tak...”
“Na to sou teď moc daleko - oni tak rychle utíkaj.”
“Ale objevili se skoro současně, pamatuješ?”
“Jasně že jo. Od tý doby od nich nemá člověk pokoj.”
"Kálej na koberec."
"A demolujou akvárka.”
“A flušou kafe."
"A vůbec..."
“Takže to byl od Nepřítele opravdu skvělej nápad.”
“Jasně, elektrický tyranosaurus pro Zářnou Vzoru - přímo skvostný nápad. Jenom kdybysme ho nemuseli každou chvíli natahovat...”

Poznámka: navazuje na drabbly Za osmero kopci a desatero potůčky... a Pokračování příště.
Sviští komando s Kuřetem svištělo po cestě.
“Tamhle... plecháč, vidíte?” ukazoval sviští velitel. “Rychle!”
“Řeklo jsem koně, ne chlapa,” syklo Kuře. Obrátilo se k rytíři: “Pivo nebude.” Jediným klovnutím ho srazilo do bezvědomí.
Kuře se svišti vylezlo na koně a zkušeným klovnutím ho popohnalo. A tak se stalo, že dorazily do království sužovaného Slepicí.
“Pěkné, tady zahnízdím,” promnulo si Kuře křidélka. Vědělo o Slepici, ale přece tam byli svišti. Vyrazili.
Svišťové obsvištěli Slepici. Kuře se přiblížilo a hrozivě na ni pohlédlo. Vtom však...
“Jsem tvá matka,” kvokla Slepice.
Po nějakém tom vysvětlování se rozhodli terorizovat království společně.
Zvonec, pohádky konec.

Poznámka: pokračování drabble Za osmero kopci a desatero potůčky...
Rytíř opětoval pohledy královských potomků, zatímco byl seznamován se situací v království.
“Tak teď vypadá naše království,” povzdechl král. “Zkrátka, v našem království se uhnízdila Útočná Slepice.”
Rytíř sebou trhl. “Říkáte Útočná slepice, výsosti? To je zlé,” řekl s velkým sebeovládáním. Pyšnil se mnohými hrdinstvými. Zabil nějaké ty draky, získal si pověst v mnohých bitvách...
Ale nikdy nikdo nepřežil střet se Slepicí.
“Hned se vydám na cestu,” řekl s úsměvem.
...třeba na konec světa.
Tam se také dostal. “Hostinec na konci světa,” hlásal vývěsní štít. Než však vešel, byl ze zálohy napaden smečkou svišťů s Kuřetem.
“Pivo nebude,” zavrčelo Kuře.

...žil smutný král. Jeho království postihlo neštěstí. Usídlila se v něm děsivá Útočná Slepice.
Své potomky proti ní nevyslal - každý věděl, že záchrana přijde jedině od nějakého hloupého Honzy nebo jiného Janka. Mnozí se také objevili, jenže nikdo se nevrátil. Jen široko daleko bylo slyšet děsivé kdákání.
Jednoho dne k hradu přicválal urozený, krásný a udatný rytíř. Když se dověděl vše, ihned se zvedl a vydal na cestu - upaloval co nejrychleji směrem od Slepice.
Od té doby už ho tam nikdo neviděl, ale královy potomci často říkali: “Taková to mohla být láska.”
A království? To dál čekalo na svého hrdinu.
Téma: Slepice, Kam se poděl hrdina?, ...a taková to byla láska!

"Kousek dolů a doprava... vrátí se... ano, to bude ono," mumlal jsem si pod vousy.
A jede. Rychle. Teď hezky zprava.
"Hmmm, tak to mělo být?" zeptal se můj společník. "Nějak mi uniká smysl."
Ale ne, zleva ne. A teď se srazí. To tedy asi nevychází.
"Samozřejmě," odvětil jsem s úsměvem. "Copak nevidíš ten brilantní úmysl?" Do úst jsem si vložil dýmku.
"Nazdar kamarádi," stíhá ještě vykřiknout, když probíhá kolem balíku červených.
A odraz. A další. Kolem žluté. A další odraz. Teď už pomalinku...
"Jestli tohle spadne..."
...do kapsy.
"To víš, umění," řekl jsem shýbaje se s tágem ke stolu.

"Au, au, auau", zasténalo.
"No tak, nechte toho věčného postrkování, sakra. To pořad jenom náhodně, au, měním směr a nikam se nedostanu!"
Odpovědí byl jen všudypřítomný ohlušující řev a běsnění všech kolem. A jejich nekonečné nárazy, tak malé a četné. Miliony a miliony. Nebyla ani skulinka, kam by se ukrylo, aby mělo chvíli klidu.
"Ve vzduchu by to teda bylo lepší - tam jich aspon není tolik," zavrčelo si pro sebe. "Co tady, auauau, ve vodě."
"Pane Browne," ozval se asistent, "chtěl jste připomenout..."
Robert Brown zvedl oči od mikroskopu, pod kterým studoval pylová zrna clarkie pulchelly.
"Jistě, hned jsem tam."