Milý příteli,

doufám, že se Ti dobře daří a že mi píšeš – cestuji v poslední době tak často, že se ke mně listy dostávají v balíčcích až zpětně.

Právě trávím tři týdny cestami po Řecku. Slunce mě zmáhá, ale víno mají naštěstí dobré a nic jiného ostatně nepotřebuji. Včera jsem pobyl s mnichy v athoském monastýru – je to obdivuhodné místo, nesmějí na něj přijít žádné ženy (to mi, jak víš, nevadí). Myslel jsem, že mniši jsou tiší, tiší jako myši, ale zpívala celá cela!

Kéž bys tady mohl být také. Pozdravuj Noru a celou rodinu.

S láskou zdraví
J. Navrátil

Zpočátku jsem viděla jen toho páchnoucího po pivu, ale pak se tam objevil i druhý, ten páchl po strachu a heřmánku.

Ten heřmánkový měl loutnu a ten druhý pochvu s mečem. Byl bělovlasý a na krku měl medailon. Byl to Zaklínač.

. . .

„He, Geralte, budeš se prát? To bude, panečku balada.“ zavýskl si Marigold.

„Ztichni! Myslím, že už si nás všimla…“

Marigold ho nevnímal a začal skládat baladu.

„Myyy se needáámee. Ne, to ne. Geralt a jeho svůdný meč… Ne, to taky ne.“
zaklínač mu zacpal pusu.

„Marigolde, utíkej! Už jde!“ pustil ho a Marigold pádil, co mu nohy stačily. Zbabělec.

V chrámu svatého Nikolaje panuje zlatavé přítmí. Dřevěný ikonostas se v mihotavém světle svíček zdá být neskutečně vzdálený. Světec, jemuž je chrám zasvěcen, jako by se z ikony díval přímo na Pavla Timofjejeviče. Chlapec dnes přišel do chrámu v doprovodu ženy, již považuje za svou matku. A zatímco ona se modlí, on si prohlíží ikony. A když se zadívá na tu velkou ze smrkového dřeva, zdá se mu, že světec pohl rukou, že mu požehnal, a pak na něj docela nesvatě mrkl. A Pavel Timofjejevič ví, že je předurčen změnit běh dějin. Ví, že jeho jméno jednou vstoupí do historie.

Paulína Krásová si cenila rodinného soukromí natolik, že odmítla zaměstnávat služku, a to dokonce i když byly děti malé. Jakmile dcery odrostly, přestala postupně využívat i služeb občas docházející posluhovačky. Pět zdravých děvčat bylo třeba vést k tomu, aby doma nezahálely!
Sem tam to ovšem přinášelo i jisté potíže.
Třeba když Cosette při leštění sklenic zaujatě zkoušela jejich hudební vlastnosti.
Nebo když se Doramo při praní učila latinská slovíčka a spadl jí sešit do mydlinek. Rozpitý inkoust se bohužel zapustil do košil…
A Tonince, Tonince už raději nesvěřovala zpracování drůbeže. Potřebovala mít kuře oškubané a vykuchané, ne precizně provedenou pitvu.

Kamenný most sestrojený z královské vůle. Protkaný ohromující magií hvězd. Rozpíná se vznešeně mezi břehy, důstojný svědek běhu času, věčný v tom i onom světě, v každé dimenzi.
Všechno už viděl. Nic nelze zastřít, sebetajnější myšlenku, do hloubky zatlačený pocit. Masky nic neplatí, přetvářka by se rovnala urážce.
Pod uctivým dotekem se neslyšně převalují staletí.
Evžen prosí z celého srdce o pomoc, otvírá duši, vydává všanc nejskrytější zákoutí.
Krev v rozechvělé dlani tvrdě pulsuje, buší, ostře bodá, už už rozerve své křehké vězení.
Oči pálí a slepnou jako zasypané těžkou hlínou, spoustou přetěžké zeminy.
Starý most hovoří. Nabádá ke spěchu.

Ostrý zub rozřízne zemi vedví. Zlovolné pletence, které ji svazovaly, jsou zpřetrhány. Země vydechne. Jeden pruh tam, druhý vedle něj. Tam a zpátky dokud si volci nevyžádají přestávku.
“Nemusíš to dělat,” řekne Libuše. Sleduje jak si muž otírá pot z čela.
“Jsem Oráč,” odpoví.
“To jméno zajistily jiné brázdy, ty opředené magií.”
“Magie potu, kterým si lidé dobývají živobytí, je snad něco míň?” obrátí se k ní. “Jsem Oráč. Odvrátím-li se od půdy, zapomenu-li jak se starat o jediné pole, jak bych pak mohl být dobrým správcem celé země?”
Usmál se na ni a ona věděla, že si vybrala dobře.

Pod hladinou není žádný domek. Ani přístřešek. Jen bahno, ryby, kořeny. Karlovi to stačí, není tu doma. Je tu ve vězení, kam se dobrovolně uzamknul. Nenávidí to. Nenávidí, co dělá. Ulevuje od bolesti a přitom ne. Lidé, kteří vstoupí, jsou zlomení. Nemocní. Odráží se to i na duších. Pokřivených, vyprahlých. I kdyby měl zemřít hlady, nepozře je. Nejen z milosrdenství.
A náhle... Bolest? Ano, přítomná. Jinak by sem voda toho člověka nepustila. Ale nemoc? Ne. Nemoc ne. Tělo i duše jsou zdravé.
Hlad. Hrozný, všeprostupující hlad. Zabít, pozřít, utišit tu příšeru! Natáhnout se a...
Ale vždyť tuhle duši zná...
Panebože!

Císař Nero nakrčil nos a s výrazem mírného hnusu civěl do arény. Mladý Attilius stál uprostřed písečného kruhu, kapala z něj krev a zbytky kdovíjakých poražených soupeřů. Oddechoval velmi těžce, ale stál hrdě, štít pevně v ruce.
"Jak... takový nanicovatý tiro!" vydechl Nero nepříjemnou fistulí. "Jak může dítě bez zkušeností porazit našeho favorita."
A skutečně. Ostatky Raecia Felixe začaly mlsně obletovat první mouchy. Šampión šampiónů, dvanáctkrát v řadě neporažený, skončil na špičce meče dítěte z Pompejí. K ničemu nebylo, že si svaly před zápasem poctivě kouzelnými bylinami promazal. Místo síly mu rostlina přinesla jen vynález... no řekněme, že koprové omáčky.

Paní Bennetová, povznesena několikátým kalíškem, rozpřádá historku o útěku prasete; skvělý epos, který má své hrdiny (prase) i poražené (pan Bennet), dramatický zvrat a řadu poetických obrazů.
„Učiněný prasečí tanec,“ vybublá smích z úst paní Bennetové.
Pan Bingley to zaslechne a zvědavě přistoupí blíž.
Jane zbledne.
„Mamá myslí... takový... místní tanec,“ vysvětluje Elizabeth překotně. Manévruje pana Bingleyho pryč, do bezpečného přístavu společensky přijatelné konverzace.
„Vskutku? Ten mě musíte naučit tančit!“ rozzáří se Bingley.
„Jaký tanec?“ přitočí se Lydie.
„Pana Bingleyho... zajímají kroky prasečího tance,“ vysvětluje Elizabeth mdle.
Lydie nezachytí zoufalé pohledy sester, ale – neznámý tanec?
„Ale ovšem!“ sebejistě se roztančí.

Tobiáš: Feste, kde vězíš? Dokud naše hrdla budou splavná, aspoň to víno ať cestuje dál!
Šašek: Ten ochlasta si zřejmě vůbec nevšiml, že nejsem z jeho hry. Jestliže (což je magické slovo) však nalejvá, můžu si já z něj ulejvat a pít za dva šašky.
Jindřich: Kdyby každý den byl svátek a já se pořád choval jako velký vladař, zevšednělo by to. Angelo, dnes musíš být ctnostný za nás za oba. Tobiáši, nalej mi!
Angelo: Madam, přestaňte rozněcovat moji smyslnost a nechoďte tady v závojích.
Titanie: Chceš, abych chodila bez nich, andílku?
Angelo: Zachraňte mě před ženskými!
Jindřich: Kdykoli, andílku.

Nezkoušej nikdy realizovat v praxi onu známou frázi strč prst skrz krk. Zejména ne tehdy, jsi-li pln žbrnd. Obsah žaludku udělá hrk a nastane vrh.
Před druhými nedělej brk ani prd, jen v ústraní si dle přísloví zdraví tvrď. Pouze do kapesníku a nenápadně dělej smrk. A při jídle a pití žádný srk!
Buď hrd, jen decentně však na slečny dělej mrk. A také měj umytý krk. Vštípíš-li si tato základní pravidla, bude ti nakloněn seznamovací trh. V opačném případě nebude žádné prc, leda tak prd!
Tyto zásady jsou prosté, nekoukej na to jak vyoraná myš; pardon, jako pokácený plch!

Kyra seděla ve světle zapadajícího slunce na stupních heliopolského chrámu. Po celodenní práci měla záda bolavá, ale nestěžovala si. Být chrámovou služebnou bylo úctyhodné zaměstnání, které se v rodině dědilo z matky na dceru.

Kromě toho je tu ten druhý důvod.

Sedávala tu každý večer a čekala. Už několik týdnů byly západy slunce červenější, a ona věděla, co to znamená. Drahocennou myrhu měli v rodině připravenou dávno, pečlivě ukrytou spolu s nejcennějším rodinným dědictvím: malým zlatým pírkem, jehož špička věčně žhnula načervenalým světlem.

Slunce zapadlo, ale na obzoru tentokrát zůstala zářivá tečka, která se pomalu přibližovala.

Tedy dnes v noci.

Their reality had three layers.
One: the personal meeting. A month ago he touched her arm by accident, or on purpose - or did she? He wasn't sure. Nothing happpened. He was painfully sure of that.
Two: the text messages. He tried, she responded. He was rereading the virtual sex that happened. Twice.
Three: the phone calls. They read to each other literature, discussed their lives in quarantine, never even brushed the other layers of the world.
Until one day when he opened a bottle of red wine, she opened a white one, and they drank rose wine together until dawn.

You can't teach an old dog new tricks.
Especially when he is lying low.
When he has dug himself in the middle of one of the world's most beautiful capitals.
But he can teach himself what he has always known.
The scenery changes. The days pass by. The windows hold. The horizon still stands. She answers the phone, hangs up some time after. The hinges creak. He takes out the garbage and gets his food delivered.
But he is here. Always has been.
For better, for worse. For richer, for poorer. To have and to hold.
Yourself.
Wherever.
For ever.

Olšová alej se táhla do daleka.

Křepce v ní pobíhával s tou, kterou to léto miloval, vysokou, ztepilou. Když spolu s havrany přilétl do Petrohradu ušmudlaný a slzami zmáčený dopis, poslal jako odpověď velkorysý obnos, slovy neplýtval. Nezkazí si přece život! Bože můj, nezkazí ho jí, co by si počala ve velkém městě, v jeho světě, kam nepatří, ona, venkovské stvoření, k půdě připoutané, prostoduché.

Léta mu postříbřila skráně a ohnula záda, když znenadání zatoužil, dychtivě a prudce, po krvi své krve.

Olšová alej se táhne do daleka.

Jde shrbený a černé listí na větvích mu zvoní, docela jako hrana.

Voda hučí, děsivá, nespoutaná. Muž stojí nahoře na kopci. Tiše se modlí, přemítá nad Noemovým příběhem.
Neprší, od rána nespadla ani kapka. Možná o to děsivější to je, že tak krásný den je dnem zániku. Voda pod ním zpívá, temně, svíravě. Je jí tam po kolena, ale bude jí víc, mnohem víc.
Sleduje kostel. Bez střechy a krovů působí nahý a ani vevnitř toho moc nezůstalo.
Vzpomíná na listopad, na poslední mši, na kázání na rozloučenou. Byl to pěkný den.
Nakonec Svatý Štěpán zmizí úplně, proti takové síle ani Boží svatostánek neobstojí. Přehradu pojmenují Orlík.
A Josefovi zůstanou jen Klučenice.

V království vládl moudrý a spravedlivý král. Pod jeho vládou se dařilo a země vzkvétala, a to i přes různé katastrofy, které ji vždycky jednou za čas postihly. Lidé byli nadšeni a svému králi vděční, že se o ně tak stará. Vždyť nikdy netušili, kdy další pohroma přijde, a že přišla pokaždé, když se jim dařilo nejlépe.

Na zámku král pozoroval a poslouchal zprávy, jak se věci mají. A když byli lidé někde až moc spokojení, až moc šťastní, seslala se na tu část země pohroma. Vždyť nejlepší poddaní jsou ti, kteří v sobě mají trochu strachu, jsou králi zavázaní.

Hermiona tiše sleduje, jak studenti opouští knihovnu. Pak vklouzne dovnitř, poslední dnešní návštěvník. Nadšeně se rozhlédne po prázdné místnosti, uličku prozáří jemné světlo její hůlky. Prochází labyrintem, lehce hladí hřbety knih.

Muž stojí venku, skryt ve stínu ji pozoruje. Když dívka po půlnoci odejde, opatrně se protáhne dovnitř a zhluboka se nadechne. Miluje vůni knih a ticho. Severus Snape, ještě poslednější návštěvník.

Irma Pinceová si čte, schovaná v oddělení kuchařek tiše naslouchá jejich krokům. Tihle dva jí nevadí, ví, že knihy jsou u nich v bezpečí. Nakonec si vykouzlí houpací křeslo, ve svitu svíčky tiše usíná. Knihovnice, nejposlednější z posledních.

Je večer
Večer jako každý jiný
A za okny se plouží stíny
Tam v temnotě to je
Nevzdáš se bez boje
Ale víš, že se to blíží
To něco, co tvou mysl tíží
To něco, co stravuje tvou duši
Je poblíž
A tak nespíš
A ani nemůžeš spát
Na hodinách jedenáct padesát
Je blízko ten, co tvou duši na kusy trhá
A cáry tvého vědomí kolem sebe vrhá
A ty jen sedíš
A nemůžeš dělat vůbec nic
Protože nevíš
Nevíš, jak na to
Tak to jen chceš přežít
A čekáš, až přijde ráno
Zoufale doufáš
Že to snad odejde samo

Když před několika lety vyšla kniha „Jak poznat, že vaše kočka touží po vaší krvi“, vyvolalo to mezi kočtenářstvem zděšení. A my se ptáme, jak mohl tento nesmysl dvounožce napadnout?

Pravda došlo k několika událostem, třeba Pišta z Berouna se připletl pod nohy svého otroka, když tento sestupoval ze schodů, pádem si zlomil vaz.
Nebo případ Micky z Březové, šikovné myšilovky, která se pochlubila otročce úlovkem. Ta z toho měla smrt.
Pak je tu případ koťátka Bertíka, které se pokusilo osvojit si člověka, ten však dostal anafylaktický šok.

Toto vše jsou jen výjimky. Kočky v žádném případě neplánují likvidaci lidstva.

Leželi v blátě a pláštěnka Kryštůfka Robina je chránila před deštěm. Pú nevěděl, jaký je den, ale cítil, že nebude jeho oblíbený. Radši by ležel u krbu a na klíně měl svůj hrnec. Víte který.
Byla tu ale záhada a záhady nikdy nemůžete nechat jenom tak.

"Jak dlouho už to dělá?" zašeptal Kryštůfek Robin.
"Dlouho," povzdechl si Pú. "Nejmíň od té doby, co našlo ten sud, co v něm Oslík kvasí višně."
"I'm singin' in the rain,
Just singin' in the rain...," hulákalo Prasátko a od kopýtek odstřikovaly drobné gejzíry. Bylo mokré jako týden naložené vepřové.
A šťastné jako nikdy.

Noční můry byly jasnej dýl. Jako jasný, ne? Za něco ty prachy musej bejt. A beztak byl imrvére jednou nohou v krimu, takže bejt celej den zavřenej v tom jejich Institutu ho nějak jako extra netankovalo.
Ale vo tomdle se nic neřikalo! Byl probuzenej, kurva. Ve dne se, ty vole, sny přece nezdaj!
Všichni měli takovej hadr přes ksicht. Doktoři, sestry… Fakt hadr, jakože barevnej. S vobrázkama, vole.
Nevěděli vo tom.
Viděl to jen von.
Kurva, vole, je to zasraně děsivý nevidět lidem ksicht!
Prej se s těma jeho snovejma sračkama stala nějaká nehoda.
Prej už je to na furt.

"Pound for pound, that's a bargain. Have you seen the size of this guy?"

Tony slapped Steve's side so hard he flinched. Steve said nothing, adjusting his tuxedo. He could deal with Tony later.

"Walk," Tony whispered in Steve's ear, or rather, slightly below it.

Obediently, he took a few steps down the runway. It wasn't the first time he'd been paraded around on stage for a good cause. When Tony gestured, he did a turn. For whatever reason, the crowd gasped.

"Like I said, bidding starts at 500K."

Charity, Steve told himself. Behind him, Tony kept outbidding the audience.

She was sitting, legs crossed, singing softly. The room was dimly lit by a few candles and moonlight peeking in through the window.
"Cold blows the wind to my true love
and gently falls the rain."
Her hands were working quickly. Neat little stitches. One after another. She missed him. Since the day he left for the war and never came home.

"I’ll do as much for my true love
as any a young girl may."
She stood up and started sewing the head on his limp body. Then softly kissed his dead lips to breathe in her own life.

Ve škole je pustoprázdno. Ticho
Nikdo nepřijde, nikdo nic nechce. Neslyším to, co obvykle:
„Katko, budu dělat plojekt o Olgojovi Cholchojovi, pomůžeš mi najít oblázek?“ (Jeden z našich prvňáčků sice sype projekt jeden za druhým a bravurně je prezentuje, ale R mu ještě dělá "ploblém".)
„Katko, řízla jsem se o papír, zalepíš mi prst?“ („Jasně, chceš náplast s obrázkem?“)
„Katko, já zase ztratil ten papír s básničkou, co recitujeme, můžeš mi ho vytisknout?“ („Roztrhnu tě jako hada, to už je potřetí!!!“)
„Katko, mám hotovou povídku na tvůrčí psaní, můžu ti ji přečíst?“ („Tak pojď, mám zrovna chvilku.“)

Děťátka, vraťte se!

Těžko říct, kde se na téhle opuštěné planetě vzal. Možná se stala mrtvou a opuštěnou až po jeho příletu, znáte Daleky.
Byl zanesený prachem a povrzával rzí. I jeho Exterminate znělo spíš huhňavě a vůbec ne nebezpečně. Ne že by pro mě představoval nějaký Dalek kdovíjaké riziko. Spíš výzvu. Má pověst mě předchází, ale musím se vám přiznat, že Daleka jsem ještě neměl.

„Ahoj. Jsem kapitán Jack Harkness. Máš moc pěkné oko. Ovšem potřeboval bys přeleštit hlaveň. A taky tohle,“ přitočil jsem se přímo k němu, nahmatal erotogenní zónu a zkratoval mu jistý obvod.
Daleka prostoupily emoce.
„Ahoj,“ zopakoval jsem.

Zástupce šéfa Cechu lovců Rollandis dorazil do práce.
Cestou do své pracovny se zastavil v dohledovém sále a pohlédl na mapu.
Vytřeštil oči a popadl se za hrudník, jak se o něj málem pokusil infarkt.
Přeběhl chodbu do spisovny, kde v poklidu sedělo několik činovníků: "Vyhlaste poplach! Pošlete posla na radnici a hlavně na magickou universitu! Patnáct spatření draka, to budou nejméně tři kusy!"
Starší administrátor Golflam odložil knihu a dýmku: "Zadržte, to nebude třeba."
Vstal, popošel k brunátnému zástupci a pošeptal: "Jenom nám došly kolíčky pro medvědy. Tak jsem vzal ty zlatý... Vždyť draky už tisíce let nikdo neviděl..."

Kdyby byla minulost papír, tak by ji roztrhal a cáry pak rozmetal na všechny strany. Minulost ho přiváděla k šílenství. Jako když netěsnící kohoutek pravidelně, kapku po kapce odpočítává příčetnost, tak se i jeho duše rozpíjela v temných zákoutích jeho mysli. Třepetající listí a šustící stromy roků nechutného štěstí. Lesní pěšina ztracená v naivní bezstarostnosti. Sluneční paprsky lomozily a hučely výkřiky radosti. Dech větru mu vtiskl šepot krutých slov lásky. Slyšel pachuť dní zapadlých a viděl bolest hebkých doteků… Kdepak! Nyní zkouší ten pravý život. Právě teď si hoví v dekadenci bahna, které ho obklopuje. Sedl si na kámen. Plakal.

Za okny svítilo slunce, výjimečně se udělalo hezky. Oříškový krém se rozplýval na jazyku, symbióza s čokoládou byla dokonalá. Z reproduktorů hrál klavír, jeho melodie se něžně proplétala se smyčci. Zapil zákusek kávou, v rádiu se přidaly bicí.

Zamyšleně sklopil oči k hrnku. Silná a hořká tekutina se lenivě převalovala po dně.
Bez smyslu, vědomí, cíle...

Nabral si ještě trochu dortu, polkl. Slzy ne, jen piškotové těsto. Neplakal už měsíce.
Hudba sílila, živá, divoká. A jeden sen tiše umíral. Dokonalý koncert zkázy.

Ale to nevadí.
Přežívat se přece dá i bez ledvin.
A žít…?

Dopil kafe, zaplatil a šel domů.

Doctor se díval s (zatím) neutrálním výrazem na křeslo, na němž se (doslova) rozvaloval (jeho oblíbený) časový agent. Na sobě neměl nic (kromě vojenských bot), pocucával Martini a (zvrhle) se usmíval.
"Proč jsi na mé lodi bez... uniformy?" zaznělo nakonec (příliš nadšeně) z Doctorovy strany.
Kapitánův úsměv mu vymodeloval (ten kouzelný dolíček) na bradě. "Jedeme přece řešit tu záležitost s Církví." Poslední kapka Martini skončila na kapitánově dolním rtu.
(Ta by zasloužila setřít!)
Tardis vypustila oblak antiharknessovských feromonů, Doctor se oklepal, beze slova došel k řídící konzoli a navolil souřadnice.
"To křeslo dám spálit," řekl polohlasně do hlasitého VWORP VWORP...

Múza a její mladý spisovatel leželi na posteli a hleděli na sebe.

“Takhle to skoro vypadá, jako bys mě mohl vidět,” zašeptala.

Mladík se unaveně usmál.

“Napálen byl jsem, Múzo moje, srdcem - tím zrádným lidským svalem.
Teď pro tebe tluče a pokud odešla bys, puklo by mi žalem,” řekl měkce a zavřel oči.

Po chvíli však pokračoval.

“Já tvé srdce slyším tlouci, i když jsou jiní k němu hluší,
rytmus srdce jsou noty písně…

Široce zívl.

...jež vede ke splynutí... uší,” zamumlal a s dalším nádechem usnul.

Múza se smutně usmála a pohladila jej po vlasech.

“Ty seš můj romantik.”

Theodosia seděla na verandě a poslouchala noční ticho. Vítr v listoví. Cinkání nádobí. Tichý zpěv...
Aaron si uvědomoval, že by neměl, ale vzal ji za ruku. Podívala se na něj, jako kdyby zapomněla, že tam je.
"Válka je prý boží trest za otrokářství... Říkají to v Bostonu."
"Pro Bostoňany je všechno boží trest."
Propletl prsty s jejími v náhlé připomínce jiné noci, kdy to byl on, kdo potřeboval mluvit o věcech, které mu brání v noci spát.
"Nikdy nezpívají svoje písně."
Protože ptáček v kleci zpívá jinak.
"Forgive the wretch that for a toy
Could sell a helpless Negro boy."

Můj nejdražšý mužy.

Přýšerně mi chybíš. Trpým bez tebe.
Mé myšlenky nedávajý smysl. Snad jen NÁm dvěma. Mezi námi se vúbets ňyc nezměnilo, buď si jýst, že já na tebe nezapomněla.
Umýráme, touhou po době, JÁ y děty, doufám, že co nejdříve přijedeš za námi! Hladi neumřeme.
Píše se mi těšce, ale žije se zde lehce. Pratsujeme jenom dva dny v týdnu.

Náš drahý tatíček Stalyn JE věčný, a my jen zvýře - ný prach u jeho nohou.

Ňygdy není pozdě, věř nebo nevjeř, utvářet naši SSZR.

Prozatím zbohem.

Navšdy tvá, Jelena.

PS: Promiň ty gramatické chyby, už jsem odvykla psaní.

"Ten kůň bude jednou rekordman. Nebude koně, který by ho překonal." nadšením a pýchou vykřikl hrdý majitel.

Jeho slova rvala mysl všem dostihovým soupeřům. Phar Lap byl skutečně výjimečný. Krásný ryzák, nesl se jako císař a přesto uměl být tak ladný, skromný. Miláček publika.

Tenkrát na něj sázeli všichni, byla to jistota zisku.

"Jak si sakra mohl minout? Do prdele, ten kůň musí pryč. Ta novozélandská herka už mě nebude dlouho otravovat život." rozčílením rozmlátil skleničku o zem jeden neznámý konkurent.

Po chvíli horoucího vzteku začal opakovat "nebude mi otravovat život....otravovat...oh, ano. Otrávíme šampióna! Arsenikem, to bude konečná."

Quentin se neustále oháněl okolo zákazníků a svým tupým vzhledem a úsměvem úplného vola, promíjel skoro všem veškeré placení. " To je nejlepší podnik. Sem musíme zas!" prohodí jeden z fajnšmekrů.

Quentin se otočí směrem k baru a podívá se na obrovského muže v černém roláku.

Za ta léta, co jsou z lochu venku, Ruby pořád vypadá jako krvelačný vrahoun.
"No tak Ruby! Usměj se, krásnýýýýý den!" zavolá směrem ke kamarádovi, co má oči jako Furioso.

Ruby je ale stále v tenzi, oči spíše jako býk v koridě.

"Drž hubu! S tímhle tvým přístupem nás fakt čeká totální krach!" křikne Ruby.

Zatahovat na Pankrác poslední znamená rozjet se krátce po první hodině ranní z modřanské smyčky, vyrazit prázdnou, temnou tratí k poliklinice, naslouchat hukotu větru a rytmickému dunění kol, potom spoře osvětleným úsekem do Braníka, míjet zastávkové sloupky na opuštěných refýžích, podél Vltavy na Výtoň, výhybka doprava, prosvištět nuselským údolím, vzhůru k Povstání a pak už jen podjet magistrálu a jsem doma.
Depák Zbyňa mi ukazuje, ať nechám tramvaj v myčáku a jdu.
Je 1:54 a za poslední herkou se zavírají vrata.
Nad vozovnou panuje mírumilovné ticho, kolejovou harfu zalévá oranžové světlo lamp a vzduch voní mazivem a kvetoucími kaštany.

"Nerozluční tulipáni hledí do dálek, tulipán a tulipaní převrací svět."

"Lásek matka napodobuje Artemis v její zářivé mnohotvářnosti."

"Kolem Dia sedí tři jeho milenky, zářící jako hvězdy, doteď však zastíněné zářnou velikosti Diovou, jen magické sklo je odhaluje."

"Stydlivý chlapec dolévající číše již není skryt za zády Diovými."

"Otec Diův není sám, doprovázejí ho dva synové třikráte menší nežli on. Jsou jeho ušima."

"Avšak, toť překvapivé jest, snědl snad Kronos své děti?"

"Průvodci Kronovi jsou tencí, placatí, nikde se ho nedotýkají a položeni jsou ku Héliovu vozu, jenže je pohlcuje svým světlem."

"Již ani Héliovi bělostní koně nejsou bez grošování."

On byl prostě ze staré školy. Narozen v nejlepší době první republiky, osvojil si způsoby té doby. Ani válka, ani následné dění, nikterak neotupily jeho potřebu být k ženám galantní.
Tak se občas stávalo, že naše maminka, po příchodu ze společného nakupování, zatínala pěstičky a po tatínkovi šlehala nepěknými pohledy.
"On, on... Tos neslyšela..." málem jí trefí šlak. "On ti té bábě šedesátileté hned: ´Děvenko a krásná slečno!´ Tsss..."
"Ale Amálko, víš, že nám odložila tu hovězí kližku a na řízečky. To musíš být milá. Tož, Starušenko moja, už se nezlob." uklidňoval maminku tatínek.

Starušenka byla o sedmnáct let mladší.

„Rhivere, pojď vstávat, dnes je krásný a teplý den!" zavolala Rosabella a zdobila datlovou kaši, kolokázií jedlou.
„No jo, už jdu." Rhiverovi se vůbec nechtělo, věděl, že než půjde k moři, bude muset udělat povinnosti.
A taky že jo, jen co vešel do kuchyně: „Jo a Rhive, až dosnídáš, běž vzít Sosáčka a Sosinku na procházku."
„Mami, proč s nimi nemůžeš chodit ty, nebo táta??? Já nechci."
„Milý mladý muži, každý den vám říkám, že domácí komáry v kleci, jste chtěl vy."
Na to už nemohl nic namítnout, došel pro vodítko a obojky, nasadil je Sosince a Sosáčkovi a šli.

"To bys, mámo, nezvládla, že ne?" rýpl si potomek.
"Ne. Protože nemám kovadlinu a acetonovou svářečku. Hlavně to poslední není levná hračka."
"Škoda..."
"Ale umím udělat vajíčko bez pánvičky."
"Jo, v hrnci, natvrdo nebo naměkko."
"Kdepak, v listu papíru."
"KECÁŠ!!!"
"Nekecám. Jestli složíš z papíru krabičku, tak ti to předvedu. Chceš ho míň nebo víc udělané?"
"Vždyť papír shoří!"
"Neshoří. Když je v krabičce vajíčko, odpařuje se z něj voda a to snižuje teplotu papíru, aby se nevznítil, proto musím pánvičku pořád posouvat. Na to jsem ji chytila nahoře do kolíčků. Tak, hotovo."
"Hustý!!!"
"Promiň, tys ho chtěl míň udělané?"

Znovu se podíval vizitku s telefonním číslem. Opět mu žaludek vyskočil až do krku. Soustředěně vyťukal číslo.
„Halo? Tady Bebé. Kdo volá?“ ozvalo se poněkud překvapeně.
„Ahoj, tady K.“
„A podívejme! Mládenec s jedním písmenem místo jména. Čemu vděčím za to potěšení?“
K. se zhluboka nadechl. Připravil se na telefonát předem.
„Chápu, že jsem asi ten poslední, od koho bys to čekala. Ale musím se tě na něco zeptat.“
Blonďaté ach zarezonovalo sluchátkem.
„Říkala jsi, že jsi přijela do Bílého města hledat témata pro fotoreportáž. Myslím, že jsem natrefil na něco, co by sis neměla nechat ujít. Jdeš do toho?“

Nečekaně se před ním otevřelo prostranství s vyhlídkou na řeku. Terasy zaplněné lidmi. Ve vzduchu bylo cítit napěti. A hašiš.
„Jdeš právě včas, kámo,“ ozval se za jeho zády Mrtvý zub. „Za chvíli to začne.“
K. zaostřil na skupinku černošských bubeníků před nimi. Nachystaní na pódiu z vyřazených palet.
„Baako, Chika a Kaffir… seděli spolu kdysi v jedný cele,“ vysvětloval.
V tu chvíli bubny zavířily. Naléhavé jako touha. Hluboký hlas začal zpívat. Ostatní po něm opakovali.
„Černý hade, jež se snoubíš s oceánem…“
Zavěšený most přes řeku se začal rozsvěcet. Bubny duněly po Terasách.
„Tisíc světel na cestu ti září...“

Even though she was born Black, there were some things Narcissa refused to do, so Lucius had to seek extramarital aid.
Clad only in a dragonhide harness, stretched on a rack face-down, he looked longingly over his shoulder at the figure in black brandishing a cat o' nine tails.
"Oh, I've been so bad. Please, please, punish me! Torture me! Give me the pain I need!"
His bare buttocks quivered in anticipation.
Then a single word utterly ruined what promised to be a splendid evening.
In a high, cruel, cold voice, eerily reminiscent of the Dark Lord, Dobby said:
"No."

Kap.

Když je člověk na dně svých sil, má se prý od toho dna odrazit. Naděje přece neumírá a každá bouřka jednou přejde. Jenže když jste již dlouho na dně vyschlé studny, naberou některá rčení jiný význam.

Kap.

Snažil jsem se vylézt ven již mnohokrát, ale každý pád mne jen utvrzoval v marnosti mého snažení. Čas zahojil některé rány, ale jizvy zůstávají.

Kap.

Ale pořád mám uvnitř touhu žít. Touhu dokázat si, že na to mám. Kdo nezkusí, neuspěje. A i když nejlepší čas konat již uplynul, druhý nejlepší je právě teď!

.

Dávám tomu ještě jeden pokus - ten poslední.

.

.

Svítá.

Chodit kolem mateřské kolonie po špičkách a pokud možno vůbec.
Odložit rekonstrukci, až budou děti vzletné a netopýrstvo odletí.
Prozkoumat vafky a domy před rekonstrukcí, jestli se v nich neskrývá kolonie.
Užívat si bezhmyzového léta.

Nenechat misku prázdnou.
Dokrmit ručně, pokud miska zůstává plná.
Nevypouštět v případě podezření na těhotenství.
Nevypouštět těsně před ani po porodu!
Nematlat na mládě, jsou-li vám prsty milé.
Nematlat na mámu a neničit jí účes.
Dokrmovat vitamíny, zophobáky a vápníkem.
V případě útoku strašlivým vřískotem s ukázkou velkých děsivých zubů být ohromeni a zařadit zpátečku.
Naučit mimino jíst z misky.
Přestěhovat do rozletové voliéry.
Vypustit.

„Na svět,“ pronesl démon přípitek, když bylo po všem. Anděl pozvedl skleničku.
Adam zrekonstruoval jeho knihkupectví. Mohl se vrátit domů a pokračovat jako dosud, jen bez nebeského dohledu.
Mohl cokoliv.
Mohli cokoliv.
Byla to osvobozující, byť zároveň úzkostná představa.
„Na svět,“ zopakoval s pohledem upřeným na Crowleyho a tíha emocí v jeho hlase dalece přesahovala úlevu, kterou cítil ohledně přežití planety.
Azirafal svůj život obecně miloval. Ale možná byly věci, které by se daly trochu přestavět. Usmál se.
Nevěděl, co bude pozítří. Ani měsíce, roky a staletí potom.
Ale zítřek bude nádherný slunečný den, počasí jako zázrakem stvořené pro piknik.

„Je šest hodin a třicet minut. Od mikrofonu vás zdraví Honza Toufar. Na telefonu mám paní Zuzanu.“
Zkreslený hlas. „Dobrý den, tady Zuzana. Chtěla bych nechat zahrát písničku pro mého bratra Pavla, který má dnes narozeniny.“
Kroky v pozadí. „Honzo, musíme jít. Hned.“
„Myslíš to vážně?“
Ticho.
„Dobře,“ řekne Honza potom.
Přerušení hovoru. Rychlé kroky. Místo písničky pro oslavence náleduje repríza pořadu Povětroň o tom, jak cenné jsou pro vědu kolíčky na prádlo. Když pořad skončí, je dlouho ticho.
V deset začne polední blok.
Druhý den ráno v šest dorazí nový moderátor. O Honzovi Toufarovi už nikdo nepromluví ani slovo.

Prý rodit děti je ženský úděl. Pff!
Chtěli jsme se spojit. Ne fyzicky, ale naše duše, naše jádra. Cítit je navzájem a sdílet je.
Věděli jsme, že tenhle sylvatický rituál se dneska už jen zřídka používá. A že je vlastně jedno, kdo tohle podstupuje, pokud mají oba dost silná magická jádra. Prostě pokud dokážou čarovat.
Jo, slyšeli jsme, že při něm vznikne magické dítě, ale že to je hrozně vzácný.
Ale co jsme si fakt neuvědomovali, že to platí i v případě dvou chlapů.
Můžete mi někdo laskavě vysvětlit, kde to dítě vlastně mám a jak ho mám sakra porodit?

Byla to taková roztomilá stařenka, jako z pohádky.
Duch jejího manžela tak roztomilý nebyl, ale Samovi s Deanem se podařilo zatnout mu tipec poměrně rychle.
"Ajaj," sepjala babička ruce, když viděla zdemolovaný obývák, "jak já chuděra tohle uklidím."
Na to se těžko dalo něco říct, kluci Winchesterovi se dali do práce.
"Ajaj," vzdychla babička, když byl obývák v pořádku. "Chlapci, už hrozně dlouho mi špatně odtéká záchod, nemohli byste..."
Mohli. A opravili to.
Dostali čerstvé koblihy a-
"Ajaj," zabelhala babička. "Potřebovala bych dojít nakoupit, ale vidíte..."
Došli jí nakoupit.
"Ajaj-"
"Ani náhodou!" přerušil to tentokrát Dean a víceméně odtud utekli.

Ráno přijeli slibovaní asistenti.
Nečekali na uvítání. Jakmile přistáli na okraji vsi, odhodili přenášedlo, nadlehčili si batohy na zádech a vykročili vstříc svému osudu.
Slunce pálilo a snědé ženy na něm sušily plátna, ze kterých krev už nepouštěla.
Všude vládlo nepřirozené ticho. Lidé venku mezi sebou mluvili šeptem. Kolem jejich prostých obydlí bzučela hejna much, tušících blízkou zkázu.
Chýši Clary Longbottomové poznali neomylně. Dveře byly zavřené a z komína stoupal zelený dým.
„Já se na to... Zase všechno do kopru!“
Severus přelétl kritickým pohledem zpřeházenou, špinavou laboratoř.
„Já bych to tady spíš hodil do pořádku.“
Hermiona vedle něj souhlasně přikývla.

Dvě matky posadily svoje nadmíru geniální ratolesti k počítači, pustily jim pohádku a začaly rozebírat životně důležité problémy. Z hovoru je vytrhlo podivné ticho. Znepokojeně na sebe pohlédly, ale pak zaslechly chlapečkův hlas.
„Má milovaná, nejkuásnější, nedodolatelná!“
Usmály se. Karlík vyznává lásku Haničce.
„Sem tak ťasten, ze sem tě potkal.“
Kde se to v tom klukovi bere? To někde slyšel?
„Nechápu, jak sem moh bez tebe žít. Nemůžu se dočkat našeho dalšího splynutí uší. Až se ponouím do tvých moduých oší, do tebe.“
Karlíkova maminka vytřeštěně upírala hnědé oči na monitor manželova počítače, kde žaloval odeslaný mail. Byl pro sousedku.

Pivo JE zdravé! Obsahuje vitamín B! Kúp štyri. ( Som veľký! Potrebujem vitamínov veľa! )

**

Dáš si uhorku?
Si sa úplne zbláznila, teraz pijem predsa mlieko, aha. ( chlemt )

**

To čo robíš na obed? Veď je to celé zelené.
Zlato, to je špenát.
Mne je fuk jak sa to volá, je to celé zelené! ( Nabudúce varím tyrkysový! )

**

Spravila som výbornú kôprovú omáčku.
JAK..môže byť kôprová omáčka výborná?

**

Fuj, paradajka..nechce niekto paradajku?
Neješ paradajky? Veď sú výborné, zdravé..
Tak si daj! Aj tak potrebuješ vitamíny! ( Ó, tá starostlivosť.. )

**

V tom je PAPRIKA? Chceš ma zabiť?? Vieš, že ju nemám rád! ( no comment )

Dobrý den, milí studenti. Vítám vás ve svých sbírkách. Dnes budeme pracovat v oddělení drobných savců. Místní paranormální živly tam natropily nepořádek.
Samozřejmě, že tady straší. Jste zde snad poprvé? Ano?!
Potom vězte, že místní poltergeist není vaše nová třídní učitelka. Duchů je zde povícero. Nelze zapomenout ani na dovádění kostlivců.
Nehodlám vám vyprávět historky z gymnaziálního podsvětí. Ve čtvrtém patře žádné nenaleznete. Vzpomněl jsem si však na událost ze života svatého Jana Bosca.
Když byl v semináři, zemřel mu kamarád. Někdy předtím si slíbili, že kdo první zemře, dá tomu druhému zprávu, zda je spasen. Opravdu se tak stalo.

„Tohle není úplně druh věcí, které se běžně prodávají na trhu,“ prohlížel si Amias nedůvěřivě seznam.
„Musíš znát ty správný lidi,“ pokrčila Sara rameny.
„A minimálně polovina z toho nemůže být legální.“
Sara měla nohy položené na stole a kusem jakési hadry leštila dýku. Tentokrát se ani neobtěžovala zvednout oči. „Jenom polovina?“ ušklíbla se.
„Protože zbytek z těch věcí neexistuje. Kostík, například.“
„Kasio a ty jeho hračičky,“ mávla Sara rukou. „Nic lepšího tam nemáš?“
„Salnytr.“
„Totéž.“
„Budiž. Ale tohle nevysvětlíš,“ zabodl Amias prst na seznam. „Roh jednorožce.“
„Venkonvani,“ zamumlala Sara pobaveně. „Roh jednorožce je, pro tvou informaci, úplně obyčejnej chlast.“

Toho dne bude slečna Inkognita číst básně ve staré hale Jižního nádraží v Západním Městě.
Zatímco se připravuje, pan Grenadin se toulá.
Uprostřed města náměstí, uprostřed náměstí katedrála, u katedrály zábradlíčko zdobené hlavami andílků. Rysy jednoho jsou vyhlazeny do bezvýrazna.
Pan Grenadin vztáhne ruku. Když se v ní unavený anděl zahnízdí, zaujme jeho místo.
Lidé hladí pana Grenadina, pro štěstí.
Cítí strach, tíseň, smutek, radost, naději.
Ze všech sil vysílá do střídajících se dlaní povzbuzení.
Pak ucítí dlouhé prsty slečny Inkognity.
Anděl nemá oči, ale pan Grenadin ano. Křídla rozepjatá k obejmutí, dívá se, jak odchází, šťastná a plná básní.

Každý den utíkal do plenéru. Mezi zlatá pole a nazelenalou oblohu, do bouřlivých mistrálů a pod žhnoucí slunce. Pryč od lidí. Od lidí, kteří mu stejně nerozuměli, kteří ho nechápali, snad ani nechtěli.
Jeho malby pro ně byly projevy blázna. Možná mají pravdu, myslel si Vincent.
Vrány se shlukovaly mezi klasy pšenice a umocňovaly jeho samotu. Zlověstné krákání a blížící se čerň na nebi. Maloval výjev před sebou a maloval svoje osamění.
Každý den potkával v malém městě ty stejné lidi, zdravili ho, ale nic víc. Pár přátelských pohledů, ale Vincent se jim vzdaloval. Sám a sám, dál a dál.

Na Place du Tertre ležérně posedávali v pouličních kavárnách umělci a vesele klábosili, trhovkyně nabízely ve stáncích své zboží okolojdoucím lidem a vzduch provoněly šeříky a palačinky s cukrem.
Vincent se šťastně rozhlédl kolem sebe. Prošel malým trhem a vkročil do stínu katedrály Sacre-Coeur. Jen pár kroků dál po kočičích hlavách a měl celé město jako na dlani.
Zhluboka se nadechl. Jeho nitro zaplavil pocit svobody a naplnění. Konečně měl směr, cíl, důvod. A věděl, že tentokrát je to to pravé.
Viděl pod sebou Paříž a představoval si, jak by ji namaloval. V pastelových tónech ranního světla, ospalou, bezstarostnou, oduševnělou.

Byl jeden domeček,
v něm bydlel chlapeček.
U domečku smrček,
odrostlejší skrček.
Byla zima, všude bláto,
"neřežme ten stromek, táto.
Společně rok po roce
slavme všechny Vánoce."
Přísahal by, že ten smrk
spiklenecky na něj mrk."
Každoročně smrk se činil,
v zimě zdobil, v létě stínil.
Držel vlhkost, krásně voněl, podporoval podhoubí,
ptačím párům chránil hnízda, doufal, že se zasnoubí.
Když byl starý, mrkl znovu, chlapec už své věděl,
pokácel ho, a stůl z dřeva vzešel za pár neděl.
Ze zbytků naštípal úhledná polena,
smrček ho zahříval na stará kolena.
Zatímco duch smrku odcházel komínem,
semínko nového zasadil se synem.

„Připravte se, teď budete poslouchat jen své tělo.“
Taky sousedy nad námi, kteří asi hrají bowling.

„Položte se čelem do podložky a odpočívejte.“
Nemám podložku, takže mám právě v oku chuchvalec vlastních vlasů.

„Pokud vám to flexibilita dovolí...“
Nedovolí!

„Dotkněte se prsty na rukou svých pat.“
Kde máš paty a kde máš prsty, ženská? KDE MÁŠ PRSTY?!

„Dýchejte do stehen...“
Nejsem si jistá svými znalostmi anatomie, ale myslím, že takhle dech nefunguje...

„Porovnejte, jak se vaše tělo cítí teď a jak se cítilo na začátku lekce.“
Nemůžu dýchat, vyčistila jsem koberec od vlasů a drobků a chci umřít.

„Namaste.“
Nazdar.

Byl to prý velký, veselý pán. Měl na těle tetování a ošklivé uši, památky na jeho zápasnickou minulost. Ona prý laskavá, praktická žena.

Museli vědět, že jdou na smrt. Četli jména v novinách, slyšeli o vesnicích srovnaných se zemí.
Jak dlouho tam stáli a čekali? Jak dlouho zvuky výstřelů duněly celami, píseň jejich zkázy?
Na co mysleli v posledních okamžicích? Litovali svého vzdoru? Nebo si za ním stáli, i když cítili chladnou hlaveň v týle?

Nezbylo po nich nic víc než pár zažloutlých fotografií v albu a polozapomenutých vzpomínek.

A naděje na lepší zítřky. Odvaha něco změnit. Postavit se zlu.

V hostinci si půjčila koně. Statný koník dobrácky kýval hlavou. Vyjela z přístavu po paměti. Od západu se valila šedá mračna. Hrozila sněhem. Rozblácená cesta se vlnila na dohled moře. Úzká stužka v zlatavé zimní krajině. Vítr se proháněl stařinou a mrtvým vřesem. Zpíval. Vyprávěl příběhy z dávných světů. Vzpomínky na dětství pohřbené pod hlodašovými keři. Rámované klikaticí kamenic. Dusot koňských kopyt rozbíjel zpěv kraje vodní tříští. Nebyla vítána. Nepatřila sem. Už dávno ne. Přesto ji vábil. Osamělý křemelák šuměl nepřátelstvím. Příslibu mlčení navzdory, zvěsti o jejím návratu ji předehnaly. Vítr je zanesl k mnohým uším.
Už na ni čekal.

Dálnice byla téměř prázdná. Jel rychle, jak měl rád, a pohvizdoval si písničku, kterou zrovna hrálo rádio.
Pak to uviděl. Auto, které ho chvíli předtím předjelo, zničehonic vyjelo z pruhu na krajnici a v plné rychlosti narazilo do svodidla. Přímo pod reklamním billboardem, ze kterého se smála skupina krásných mladých lidí. Reklama na šťastný život, pomyslel si.
Zastavil, vyběhl ven a zavolal sanitku. Dveře nabouraného auta byly otevřené a za volantem seděla světlovlasá dívka. Mrtvá.
Když se vracel ke svému autu, zavadil pohledem o billboard. Překvapením zamrkal. Něco se změnilo. Uprostřed skupiny mladých lidí se usmívala dívka se světlými vlasy.

"Andulky, z městského úřadu přišel dopis, jestli se postarám o dvanáct nalezených
andulek. Já je nechci. Co mám dělat?"
"Nám jako říkáš, že jsme sobci a dvanáct chudinek andulek nechceš?"
"Tak já tam zajedu a rozdám je kamarádům."
...
"Dobrý den, já ty andulky rozdám kamarádům, protože doma jich už mám moc. Pomůžete
mi je dát do klecí a odnést do auta?"
"Tady, podepište, že jim budete dávat maso."
Trh! ozval se zvuk, jak jsem roztrhl ten papír.
"Vím, čím mám krmit."
"A prosím vás, ještě tady podepište papír, že je necháte vykastrovat."
Trh! "Copak jsou to toulavé kočky?"
"Jeďte!"
"Sbohem!"

Pořád nepanikaříte? Když se zahloubám do zákonů, panikařím raz dva.
Natož když se jinde lidé dočtou tohoto:

Chester: Walesané mohou být zastřeleni lukem a šípem, pokud se vše odehraje v rámci městských hradeb a po půlnoci.

Švýcarsko: Je protizákonné vyrábět, skladovat a prodávat absint, jeho konzumace je však zcela legální. (Chápete to?)

Florida: Ženy v domácnosti nesmí rozbít více než tři kusy nádobí denně. (WTF?)

Charleston: Požární sbor má oprávnění vyhodit do povětří kteroukoliv budovu. (Fakt výborný...)

Tennessee: K rybolovu nesmí být používáno lano.

Francie: Je protizákonné parkovat či přistávat s létajícím talířem ve vinohradech v celé Francii. (Tomu rozumím!)

Čím důsledněji se něčemu vyhýbáte, tím dříve se to obvykle stane.
Rozzářený Sirius Black se k němu blížil rychlým krokem, pusu od ucha k uchu, ruce rozpřažené.
Vlastně jednu ruku.
„Remusi! Konečně jsi opustil tu svoji karanténu! Kde jsi byl? Tak rád tě konečně vidím!“
Remus sklopil zrak k zemi. A začal couvat.
Sirius se zarazil. Úsměv povadl. Ruku přitáhl zpátky k tělu.
„Hele, kámo, co blbneš? Přece si nemyslíš, že jsem někdy věřil těm kecům. Já jsem vždycky věděl, že jsi to neudělal!“
V mžiku byl pryč. Na příští setkání se bude muset lépe připravit.
Sirius nic nechápal.
Naštěstí.

Silvia vytiahla z tašky malý displej pripojený na kovovej tyčke.
„Pozri, čo som kúpila v záhradníctve!“
„Čo to je?“ spýtal sa Florián.
„Detektor spokojnosti rastlín!“
Zapichla detektor do najbližšieho kvetináča aj napriek Floriánovmu skeptickému pohľadu. Displej ožil a po chvíli sa na ňom objavil obrázok zamračeného smajlíka.
Lenže kaktus v kvetináči bol očividne zdravý a bohato kvitol.
„Možno... to na kaktusy nefunguje dobre,“ usúdila Silvia.

Medzitým v kvetináči:
„Hej, čo to má byť? Nedávaj to sem, aj tak mám malý kvetináč! Nemám miesto na... Au, moje korene!!!“

Florián neskôr detektor rozobral.
„No jasné, je to iba obyčajný vlhkomer!“ zasmial sa.

Klečela v záhonu a vztekle plela. Kořínky s sebou pokaždé vzaly hrst hlíny, takže zahrada za chvíli vypadala jako po bombardování.
"Co to tu provádíš?"
Opatrně se narovnala, až jí zapraštělo v zádech. "Ty zatracené kytky," zvedla si jednu před obličej: "vyrostly přes noc a udusily mi všechny azalky."
Sedla si vedle ní a opatrně si od ní rostlinku vzala. Měla drobné kvítky s chocholkou vláken uprostřed.
"Vlastně jsou docela pěkné."
Vstala, oprášila si kolena a pomohla své přítelkyni na nohy.
"Už toho nech. Za chvíli se stmívá a já chci ještě stihnout odjet za město, než začnou padat hvězdy."

Oči mu zářily, když pozoroval znovu záběry Neila Armstronga sestupujícího na povrch Měsíce. Naplňovalo ho to směsicí obdivu a hrůzy. One giant leap for mankind, indeed. Chápal to. Nebo alespoň myslel, že to chápe. Také toužil po hvězdách. Jenže z jiného důvodu. Znovu byl fascinován tím, s jak ubohým vybavením to lidé dokázali, když ani všechny přístroje lunárního modulu dohromady by nezmohly to, co on za zlomek vteřiny. A přece oni byli tam a on tady.
Ten velký skok mu je vzal. Díval se na zlodějské hvězdy a jeho dlouhou nepromazanými součástkami prochvívalo něco jako stesk posledního robota na planetě.

Objeví se ve dveřích, ve tváři výraz hlubokého smutku.
„Je mi to líto,“ pronese tiše a položí na zem proutěný koš. Není plný, ale ani prázdný a přes okraj skoro laškovně vyčuhuje růžek látky. Pohledy přítomných jsou k tomu kousku tkaniny přitahovány téměř magicky.
„Co je na tom těžkého?“ podiví se starší žena. „Vždyť to neděláš poprvé, ne?“
„Já vím,“ přisvědčí dívka omluvně. „Normálně bych byla dávno hotová, ale tentokrát...“
Očima zalétne k oknu, za nímž vítr rve zažloutlé listí ze stromů.
„Snažila jsem se, ale vidíte sami. Co nepřidělám uletí. A mě došly kolíčky. Ven to prádlo prostě nepověsím.“