DMD 2013

Poté, co rada moudrých zvážila všechny možné možnosti, sečetla všechny sčítance a odečetla všechny možné náklady, došla k závěru, že nejlepší řešení je zabetonovat reaktor v Černobylu. Honosné chladící věže dominují laškovně poblikávající krajině. Na stěnách pobíhají tisíce a stovky uranových pavouků, živí se uranovými muškami, sami slouží jako potrava svítícím netopýrům a hlavně Batmanovi. A když po úzké stezce přijde princezna černobylská, smeknou všechny uranové kostky klobouky a nabídnou jí místo u okna. Krásnou atmosféru večera vykouzlí kobylky hrající na tahací harmoniky a rytmičtí orlové tlukoucí hlavou o stěnu reaktoru. Princezna ráda večeří u okna. Jen režisér bývá nespokojen.

Rodná hrouda kouká dlouze,
bloumá, poklonkuje pouze.
Najde něco nezvyklého?
Nepotká nic nemravného?
Rodná hrouda ryzí hany
roztrhá hrozivé klany
které kopou, koušou, kazí,
radostí zaryčí vrazi.
Svět je smutný, sešlý stínem,
nikdy nikdo není vinen.
Vždycky vmeteš vinu vládě.
Nový národ v starém skladě.
Čech si čile čistí hroudu,
bují blínem na velbloudu.
Rozčílí se jako ras,
marně ztrácí drahý čas.
Rodná hrouda hraje ruchem,
babičky dovádí s duchem,
pejsci piští v posteli,
nastoupil nov nesmělý.
Jedna zpráva - jedna rána,
otvírá se, otrhána,
na Novinkách povídačka.
Žádný hněv a žádná rvačka?
Čtenáři, začti se dál.
Jeden názor - jeden král.

Byl jsem stvořen z hlíny. Hlínou jsem byl a hlínou bych zůstal, nebýt Hrnčíře, jenž nicotě vtiskl duši a přetvořil tak představu ve skutečnost.
Země mě brzy opět pohltí. Džbán praskne a pokud byl prázdný, zbude jen prázdnota.
Na změnu tvaru ještě není pozdě, dokud nebudu vložen do plamene. Pak mě přebytečné dutiny roztrhají na kusy. Chtěl bych se změnit. Ale samotnému se mi to nikdy nepodaří.
Často pátrám, zda na sobě neobjevím Hrnčířův podpis, abych měl jistotu, že Hrnčíř není pouhou smyšlenkou, dílem mé fantazie. Jenomže ho nenacházím – možná proto, že žádný podpis neexistuje.
Třeba jsem tím podpisem já.

"Vyspal ses vůbec, co s tebou a Rose cestuji?"
Jack to mínil nevinně, ale Doktorův tón ho zaskočil: "Já nespím."
A Jack se dál neptal.
***
Po Masterově smrti Jack Doktorovi pomůže opravit TARDIS.
"Odpočiň si," pronese Jack, jakmile skončí.
"Jacku," Doktorovy oči jsou hluboké a naléhavé: "Já nemůžu."
A Jack se dál neptá.
***
Když ho Doktor (ten s motýlkem) znovu najde, Jack přijme jeho pozvání.
Později, když společně leží v posteli, Jack řekne:
"Sni se mnou."
"Nevím," zazní Doktor unaveně. "Pokaždé když usnu... tak vidím Gallifrey."
Jack Doktora obejme.
Oba se probudí až ráno.
A Jack se více nemusí ptát.

"Archiméde, s čím si to pořád hraješ?"
"To je páka. Dvojzvratná. Má osu otáčení mezi body závěsů břemen. Jsou-li ramena stejně dlouhá, funguje jako váhy."
"A jsou-li různě dlouhá?"
"Pak síla, která působí na straně delšího ramene, je tolikrát menší než ta druhá, kolikrát je toto rameno delší než to druhé. Při dlouhém rameni mohu zvedat těžká břemena malou silou."
"Uzvedl bys mě?"
"Hravě!"
"Uzvedl bys i zeměkouli?"
"To by nešlo. Součet vah vyvolá sílu, která bude namáhat páku v ose otáčení, takže páka praskne..."
Životopisec už ovšem fyzika dávno neposlouchal a pracoval na popularizaci Archimédova odkazu pro další generace...

Kde já jsem se narodil? Snad v kopci, snad v jeskyni? Či jako krtek v díře? Nebo snad pták v hnízdě? Jeden neví, co si má myslet. Ti mu řeknou, že je z bříška, ti mu řeknou, že je ze semínka. Ti mu řeknou, že je z Ostravy, ti mu řeknou, že ho čáp nosí. Tak jak to teda je? Kde a jak jsem se narodil? Nakonec mi řekli, že je to úplně jinak. Narodil jsem se v nemocnici, čáp u toho sice byl, ale namalovaný na zdi. Vyrostl jsem ze semínka a vajíčka a v maminčině bříšku. V Ostravě.

Řekli mi, že osud je daný.
Neměnný.
Vzepřela jsem se, abych mohla jít vlastní cestou.
Doufala jsem, že mi rodiče jednou odpustí.
Neodpustili. Nikdy jsem nepřestala litovat, že jsem se nerozloučila.
Vydala jsem se do rukou cizího muže, abych vyšla vstříc nejisté budoucnosti.
Doufala jsem, že útěk všechno vyřeší.
Nevyřešil, ale z vévody se stal milující manžel, kterému jsem dala syna.
Když nad tím přemýšlím, teď ve svých posledních chvílích, nejsem se jistá, jestli svůj útěk proklínat či blahořečit.
Došla jsem na konec své cesty.
Umírám.
Ale vím, že svůj osud si každý může tvořit sám.
A já to dokázala.

Když sčítat se měly hříchy života a zvážit správná míra hanby, ucítila duše, prve tak lehká, podivnou tíži, jako by snad spoutána byla se zemí. I podivil se svatý a zavrtěl hlavou. Pak prohlásil, že cena byla určena už dříve někým jiným, který byť jenom tělo kupoval, za pytlík zlaťáků získal i duši. Tu počal duch rychle padati, to táhlo ho k sobě jméno, jímž na něj dlouho nikdo nevolal.
„Kašpare!“
Otevřel oči. Ohmatal rozpáraný břich a shledal ho zaceleným. Jazyk sám jako by si jméno pamatoval.
„Mikuš.“
I shledali se potřetí sokové v lásce. A měli mnoho co rozprávět.

Celý život jsem se čvachtal v rodné hroudě
čvachty šplouchy plác
Jako Adam v ráji po ostrově bloudě
čvachty šplouchy plác
Má matka byla skvělá čarodějnice
čáry máry fuk
Tomuhle ráji vládnout nebude více
čáry máry fuk
Protože připlul mocný mág
abrakadabra dabra abra
A my dostali na zobák
abrakadabra dabra abra
Ten mág s sebou vez krásnou dcerku
vraú mňamy mlask
Mé vzdělání hned měla v merku
vraú mňamy mlask
Já zas merčil její vnady
šmátry pátry ach
Chtěl si je vzít do parády
šmátry pátry ach
Za touhu jsem potrestán
auvejs fňuky fňuk
zablácený Kaliban
auvejs fńuky fňuk

Položil jsem na pult balíček v hnědém papíru.
„Tady to je,“ řekl jsem patřičně hrdě panu D´Pivoinovi, knihkupci a nakladateli v jedné osobě. Drobný mužík vystřelil zpoza pultu, div že si nepřevrhl skleničku s inkoustem.
„Báječné! Opravdu báječné!“ Popadl balíček do rukou. „Je to těžké! Je to kompletní?“
„Od přemluvy po poslední kapitolu.“
„Excellent!“
„Dvě stě dvacet pět stran rukopisu. Třicet dní práce. Útrapy. Strádání. Šílenství!“ řekl jsem.
Zvonek na dveřích cinkl, do obchodu vešel zákazník.
„Fermé, fermé!“ vyštěkl na něj pan D´Pivoin. Naklonil se ke mně a - poklepávaje nehtem na balíček - spiklenecky zašeptal:
„Už mám ve Francii několik zájemců!“