DMD 2013

„A či si mi tu, Pištík môj?“
„No a kde by som mal byť?“
„No veď ja len tak, či si za Ančou nešiel.“
„Anču mi ani nespomínaj. Minule si vymyslela, že budeme po nejakej rodnej hrude chodiť. Potom mapu Slovenska vytiahla a špendlíky do nej pichala, že tu pôjdeme a hentam a ešte dakde. Čo som ja krepý, takto hore dole chodiť?“
„Dobre si povedal, Pištík môj, súvisle, až mi je to divnô.“
„A ešte som jej povedal, nech sem k nám príde, že miesto hrudy sa o našu hruď môže oprieť a s tým rodením tiež niečo vymyslíme.“

"Jsou tu všichni?" otázal se Vrchlický. Sněhobílý oblak přetékal posedávajícími postavami.
"Mácha chybí," houkl uštěpačně Mrštík.
"Ale ten tu chybět nesmí!" vyhrkl Šalda, organizátor celého setkání.
"Nejspíš zas někde hyzdí krásu popisného slova," rýpl si estét Čech.
"Kdoví, co ten hyzdí," zahučel temně Erben a všichni sebou trhli.
"Myslí si o sobě kdovíco!" zavyl zhnuseně Chmelenský. "Má se za pánaboha, jen proto -"
"... Že jeho si tam dole pamatují, zatímco po tobě nikdo neštěkne," kontroval Borovský s krutou upřímností.
"Přece byste se nehádali, chlapci," ozvala se jediná žena mezi nimi. Její melodický hlas uklidňoval.
"Tak začneme bez něj," navrhl Šalda zmámeně.

http://a-totalita.livejournal.com/28965.html

Hvězdy bledly a nemilosrdný sluneční svit se vkrádal na zemi. Všichni pásovci si už dali dobrou noc s mámami pásovkyněmi a poklidně pochrupovali zahrabaní pod schody. Vše čekalo připravené na příchod mistra.
Vrata se rozeskřípěla přesně dle scénáře a technických regulí a do sklepení chvatně elegantně vpluli nevěsty i hrabě Drákula.
„Má rodná hrouda,“ zadeklamoval dramaticky a nadzvedl víko bedny.
„Jé!“ vykvikl návštěvník v montérkách a dal se na útěk. Drákula se jen s řevem ohnal, ale neměl šanci. Se slzami v očích pohlédl na krtinec uprostřed lůžka.
„Krtku, to ti nedaruju!“
Hejno netopýrů se neplánovaně rozlétlo do záře dne.

Měl rád svůj domov. Svoji rodnou hroudu. Zdědil ji po svých rodičích a jednou ji hodlal předat svým mláďatům. Ale nejdřív musel dotočit ten seriál pro děti, těm stačil i porod zaječice, kdyby měl mít Krteček mladé, tak to by už byl vrchol.
Navíc měl problémy s placením nájmu. Pronajímatel byl nepřejícný.
K tomu měl za jménem copyright a nemohl nic.
Jednou Krtečkovi došla trpělivost. Sbalil si svých pár švestek, nastartoval raketu a i když se slzou v oku v novém domově na jiné planetě často vzpomínal na svoji starou dobrou hrudku hlíny, vrátit se už nehodlal. Hloupá autorská práva!

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí, budeš se moci vrátit domů…“
„Jak to víš?“
„Já se dnes také vrátím domů.“
Malý Princ se podíval vzhůru. Vysoko na nebi byla jeho malá planetka se třemi sopkami, beránkem a květinou. Bylo mi najednou smutno.
„Víš... moje květina… jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu…
Tak… to je všechno…!“
Dnes je tomu již kolik let. Někdy se mi po Malém princi stýská, když se ale podívám na oblohu, vím, že je doma a všechny hvězdy se pak tiše smějí.

Indií kdysi putovali dva studenti, až došli do velkého města.
„Půjdeme do chrámu poděkovat Bohu,“ řekl jeden.
„Půjdeme do hostince něco popít,“ odporoval druhý.
Dohadovali se, ale nedohodli.
První se odešel modlit, druhý pít.
Nazítří pokračovali v cestě, když náhle ucítil zbožný student bolest v noze. Zapíchl se mu do ní rezavý hřebík. A když se druhý sehnul, aby nohu prohlédl, našel na zemi zlaťák.
„Jak můžeš být, Bože, tak nespravedlivý?“ zvolal trpce zbožný student.
Tu Bůh rozhrnul mraky a řekl:
„Sleduji vás už dlouho. Ty jsi měl původně zemřít. A ty,“ obrátil se k druhému, „jsi mohl najít poklad.“

Začínala mu pomalu chybět. I když si to nechtěl přiznat, prostě mu začínala chybět. Často si přál odtamtud vypadnout, což se mu v podobě Erwin splnilo, a bylo to naprosto úžasné. Ale prostě to na něj nějak padlo. Dalo by se říct, že to největší dobrodružství už mají za sebou, a znají se natolik dobře, že by se poznali i kdyby jim někdo vymazal na toho druhého veškeré vzpomínky. A na Mika to prostě dolehlo. Najednou se chtěl vrátit. Vrátit se na tu planetu plnou zabedněných lidí, mutantů různých zvířat a rostlin. Koneckonců, Miwa je přece jen Mikova rodná hrouda.

„Jsi to ty, Morgaine?“ zašeptal a stiskl mou dlaň, „Nevidím tě Morgaine. Stmívá se snad? Zavez mě do Avalonu, tam mi můžeš vyléčit ránu. Zavez mě domů.“
Pohladila jsem ho po vlasech a závojem mu setřela slzy. Měl pravdu. To Avalon byl naším domovem. Ne Tintagel, ne Camelot. A teď, na konci svých dní, se Artuš znovu setkal s Bohyní, kterou prve zavrhl.
„Už mě nikdy neopustíš, že ne?“ zeptal se vystrašeně.
„Už tě nikdy neopustím, bratře můj, má lásko,“ odpověděla jsem tiše a políbila ho na čelo.
Mlhy se zvedly a slunce ozářilo břehy Avalonu, když Artuš vydechl naposledy.

„Liso, co kdybych šel zhasnout?“ navrhne Ianto.
„Mmmm.“ zamručí nesouhlasně a přitáhne se blíž.
Ianto se od ní vzdaluje.
„Snad se nestydíš?“ ptá se Lisa.
„Byl bych raději, kdybychom zhasli. Kdyby náhodou něco... někdo.“
„Tohle je náš byt. Nikdo další tady není.“
„Já vím, ale...“ Ianto začíná být nervózní.
Lisa mu rozepíná knoflík u kalhot.
„Ne. Liso, prosím!“
„Můžeme jít spát...“
„To jsem tím nemyslel.“ ošívá se Ianto.
Lisa mu v nestřežené chvíli stáhne kalhoty. Nechtěně se začne smát a nemůže přestat. Ianto rudne. Co ho napadlo brát si ty zelené trenky s červeným drakem.
„Nesměj se, jsem hrdý Velšan!“