DMD 2013

Deset let. Deset dlouhých let - a všechno to byl prázdný čas. A přece ne promrhaný.
Deset let dnů a nocí, krátkých, dlouhých, tisíce tisíců kroků a jediný smysl toho všeho byl tento okamžik, cesta zpátky domů, na svou rodnou hroudu, k rodině, všemu známému. Něco se možná změnilo, ale to on taky.
Dřív si myslel, že tu cestu podniká kvůli cíli. Pak kvůli cestě samotné. Jenže pravým účelem byl návrat; vždyť teprve, když se vzdálíme, je možné se navrátit zpátky.
Zbýval poslední kopec, poslední kousek klikaté pěšiny, než se ukáže vesnice.
Poutník si povzdechl, usmál se a znovu vykročil.
Domů.

Poslední minuty.
Chvíle.
V myšlenkách jsem už na kopci, ze kterého je vidět můj rodný domov.
Rozlehlý a plný života.
Zastavím koně pod obrovským starým dubem a podívám se na Isabelle po svém boku.
Sleduji, jak užasle pozoruje krajinu pod sebou.
Město rýsující se na obzoru. Sídlo uprostřed zeleně a stromů.
Kouzelné. Nezapomenutelné. Milované.
Nejen ten výhled na místa, kde jsem vyrůstal.
"Vítej v mém domově," usměji se na ni a mávnutím ruky jí dám přednost.
Už se nemůžu dočkat až jí vše ukáži.
Všechna místa, která mám rád.
Všechny skrýše a tajemná zákoutí.
Všechno o co se můžu podělit.

"Mimasi, co se děje?" zeptal se Tyros.
Velitel přestal zírat na holoprojektor.
"Svolej okamžitě kluky. Máme problém."
***
"Gwen?"
"Spí."
"Dobře."
"Pánové, přišel rozkaz 66." oznámil Mimas.
Rozhostilo se ticho. Kloni se podívali na sebe a pak na svého velitele.
"Co uděláme?"
"Rozkaz 66. Ale..."
"Pánové," obrátil se od okna Mimas.
"Já..." Mimas si odkašlal, "neuposlechnu."
"Zvážils to?" zeptal se tiše Thon.
"Zvážil a sečetl všechna pro i proti. Je mi jasné, co bude následovat. Pokud některý-"
"Přestaň. Co potřebujem, je plán útěku a kdo tohle řekne Gwen."
Z vedlejší kajuty se ozval výkřik plný děsu.
"Myslím, že už to ví..."

Narodila se na Shinonu, v městě světel. Je to prý nejkrásnější planeta soustavy, ale ona si na život před Akademií vlastně skoro nepamatuje.
Vždycky se považovala za chmýří nesené větrem – nechala se nést kamkoliv, hlavně když zůstávala v pohybu. Usadit se, zapustit kořeny – to znamenalo pomalu zemřít, a Inara zemřít nechtěla. Navštívila mnoho planet, centrálních i těch na samém okraji, ale stále nenacházela, co hledala; ani odpověď na otázku, co vlastně hledá.
Pak si od válečného veterána najala jeden z člunů jeho lodi.
A všechno se změnilo.
Pořád byla jen pápěřím na křídlech větru – teď se ale měla kam vracet.

Ianthe Jonesová se omluvně usmála a převzala od svého mužského protějšku spícího juniora. Kapitán Harkness nervózně přecházel opodál, ruce vražené v kapsách kabátu. Jackie si na druhé straně chodníku zaujatě prohlížela boty.
„Moc se omlouvám. Musela to být laktační psychóza,“ špitla Ianthe.
„V pořádku,“ odvětil Ianto.
Ianthe přikývla a maličko se pousmála. Pak už obě ženy i s dítětem zmizely v záblesku energie.
Ianto se obrátil k Jackovi.
„Tak to bychom měli,“ konstatoval kapitán.
„Jo,“ řekl Ianto a vsunul ruku do Jackovy kapsy. „Bude ti chybět?“
„Zváženo a sečteno,“ zauvažoval, „ani ne.“
„Mně taky ne,“ souhlasil Ianto.
Ale oba lhali.

Celé bolestivé jaro a úmorné léto panovalo tísnivé ovzduší. Prastaré rány, konečně odhalené, srůstaly pomalu.
Paní domu každé ráno na hrob pod lípou donesla čerstvé květiny. Dny trávila počítáním a rozvažováním a dluhů postupně ubývalo.
Ubylo i dlouhých procházek. Sergej nedokázal odpustit Natálii její lži. Ke konci léta oznámila, že odjede do Petrohradu – na nějakou dobu.
Listí už žloutlo, když se Tamara Ivanovna za svítání u náhrobku setkala se svým mužem. Stál, hlavu sklopenou.
„Příští jaro bude život zase lepší.“ V očích mu dlela otázka.
Stiskla mu rameno. Vycházející slunko je zastihlo spolu – jako dva strážné stromy nad hrobem přítele.

„Dobrý den, pane.“
„Klaním se, slečinko. To máme ale dneska krásně, že?“
„Nádherně! To slunce!“
„Na procházce, na procházce?“.“
„Zajisté. Nemohla jsem se dočkat, až vytáhnu nové šaty.“
„Ony jsou nové? Vypadají jako ty, co nosíte obvykle.“
„Kdepak, jsou úplně jiné. Mají o celý jeden černý puntík víc.“
„Omluvte mou nevšímavost. Byl jsem asi příliš zaměstnán svou kuličkou.“
„Proboha, na co to vlastně máte?“
„To je taková moje rodná hrouda. Z podobné jsem se narodil a z téhle se narodí moje drobotina.“
„Och jistě! Já vás hned nepoznala. Vy jste pan H…“
„Pokud by to nevadilo, osobně preferuji jméno Chrobák.“

"Tati, proč pořád musíme jezdit na tu chatu?", zeptal se malý Zdirad Zlámaljelito.
"Je naše a tak se o ni musíme starat", odvětil Pankrác.
"Tak ji prodejme a kupme si lepší auto, jeďme k moři..."
"To ne, tady je to má rodná hrouda..."
"Táta si vymýšlí, narodil se v porodnici", vmísí se Jenovéfa.
"Neznevažuj to, JZZ", opáčí Pankrác, který ji tak oslovuje jen v případě naštvanosti, "víš jak to myslím. Sem jsem jezdil už jako miminko se svými tátou a mámou. A mám k tomu kusu země tady citový vztah. Pojď, Zdirádku, zryjeme spolu ten záhonek, i tvoji rodnou hroudu."

Pohlédl na hroudu rodnou a zasteskl se v něm hlas,
který šeptal tiše medem sladkým jako společný čas,
bez paměti na léta minulá objevil svůj rodný les,
klekl do bláta a společníkem byl mu jen věrný pes.
Jen mrtví znají jeho tvář a neřeknou už nic,
zůstal sám a nezbylo mu tolik než víc,
jak prázdné ruce a pár plátků uschlých květů,
počkej, už chystám se za tebou do temných světů.
Tiše slza tváře se dotkne,
bílé lilie chřadnoucí,
a vítr jako když utne...
zůstal jen on tiše plačící,
a zvony kostela dunivě vyzvání,
je čas dát sbohem vrahovu poznání.

„Jak se Vám daří mladá paní?“
„Dobře pane doktore, zatím si nemám na co stěžovat.“
„Jak jsme se minule domluvili, čeká nás dneska větší kontrola. Nejprve se podíváme, zda je všechno v pořádku.“
„Jinak pohyby cítím neustále, mimino tam nejspíš nacvičuje nějaký nový artistický kousek.“
„Jen ať se hezky protahuje, maminko. Teď vaše děťátko zvážíme a sečteme.“
„Sečteme? Já myslela, že ho budete měřit.“
„To sice ano, ale trošku jinak, než jste zvyklá. Jak je tam teď tak skrčené, tak bychom správnou délku nezjistili. Proto budeme měřit jednotlivé části a pak je všechny hezky sečteme a vyjde nám výsledná délka.“