DMD 2015

Když nabyl vědomí, někdo ho hladil.
„Ahoj, já jsem kapitán Jack Harkness.“
Chtěl se vyděsit, náhle však věděl, že tento muž není římský voják.
Jack zaznamenal jeho polekaný výraz. Vzal jej kolem ramen. (Šest druhů z deseti to uklidňuje. Zbylé čtyři nemají ramena.)
„Poslali mě za tebou, protože mám s tímhle zkušenosti. Poprvé je to dost šok.“
Probuzený spáč si uvědomil, že Jack má zkušenosti s lecčím. Zčervenal.
Vlastně proč? Tohle nebezpečí mohl zvládnout. Mohl riskovat cokoli.
„Nejspíš mi dokážeš číst myšlenky, takže to řeknu na rovinu,“ přitáhl si ho Jack blíž k sobě. „Na existenční nejistotu je nejlepší sex.“

Honza si myslel, že vyrůstal v největší díře na světě. V podstatě měl pravdu. Malebná vesnička v Podkrkonoší. Do kina desítky minut v autobusu, veškerou kulturu představovala místní cimbálka a pionýrská vedoucí, která nepochopila, že její čas už skončil.
Neuměl si představit, co by mu mohlo chybět, když začal studovat v Hradci. Pak nastala zima a začal nostalgicky vzpomínal na spaní za kamny. Záhy zjistil, že vlézt na radiátor není nejlepší nápad. S posměchem přátel a opařenými zády se dostal do nemocnice.
Bylo mu pod psa. Pak si všiml, že hezká sestřička má opuchlý ret a její přítel vytetovaného draka.

"Nikam se mi nechce, Pájo. Co kdybychom dnes zůstali v peřinách?" špitl Pájovi do ouška Jája. Rozverně vzal Pájův ušní lalůček do zubů a dýchl mu do ucha.
"Jájo, Jájo, jako bys zapomněl, co nám stále říká děda Lebeda..." oponoval Pája a otočil se k němu čelem.
"Když já bych chtěl ještě pár chvilek s tebou. Tady. Pod dekou. Za kamny. V teple. Nechci ještě vstávat. Ne dnes, chci ještě chvilku snít..." zavrněl Jája a už schovává svou hlavu pod peřinu.
"Ranní ptáče dál..." nedořekl Pája
"...ty jsi mi ale ptáček." odhodil peřinu Jája a vesele se na Páju vrhl.

Vyběhla z jídelny s vypísknutím, proletěla jedním i druhým salonem a vřítila se do chodby. Celou dobu jí byl v patách. Sídlo vypadalo jako po vymření - zrovna, když by potřebovala, aby ji někdo zachránil.
Smykem vybrala zatáčku... skoro. Skončila pod ozdobným závěsem vedle obrazu váženého předka.
Její pronásledovatel proletěl kolem, jen aby se zmateně zastavil po dalších několika krocích. Chodba byla rovná, určitě by ji musel ještě vidět.
"Mám tě!" trhnutím odstranil závěs... a zíral na prázdnou stěnu.
Nevěřícně se dotkl štukové výzdoby.
Laureen na druhé straně skrytých dveří v chodbičce pro služebnictvo zatajila dech a po špičkách se odplížila.

Vojáci rozrazili dveře panského domu. Odpor, na který se zmohlo pár porůznu vyzbrojených sloužících, nestál za řeč.
Vešel jsem právě, když výkřik posledního ohlašoval Pánu Mrtvých, že tu má práci. Rty mi zkřivil úšklebek. Tušil jsem toho, který se krčil za kachlíkovými kamny, vévodícími místnosti.
Počkal jsem však, až všichni zbrojnoši zmizí rabovat, znásilňovat, nebo co se v těchto chvílích obvykle dělá a začal si pobrukovat dětskou říkanku, která mi vytanula na mysli.
„…spadla, udělala bác!“ S tím slovem se kachlíky rozletěly a odhalily mi to, pro co jsem přišel. Usmál jsem se na vyděšeného muže. „Kdopak nám jí postaví?“

Dělám si kafe o šesté ranní, přestože mi hlava tvrdí, že je ještě pět. Za okny na dvorku se povalují závěje. V předsíni si cvičím výraz determinovaného pedagoga. Cestou na tramvaj slejvák. Během první hodiny je ulice před školou zalitá sytým jarním sluncem. Při cestě do budovy B je neosobně ocelově zataženo. Během třetí hodiny padají kroupy. Kolem projede auto hasičů, houká a vytahuje žebřík. Žactvo doufá, že budova A hoří. A já si říkám, že jsou všichni o den napřed, stejně jako to DMD zkušební téma. Apríl je až zítra. Jen moje kočka to všechno poklidně prospala na vafkách.

Duben se přiblížil, letní čas nastoupil a tváře kolemjdoucích, které nikdy nevypadaly nijak příjemně, mě míjejí o vlásek rychlejším tempem. Po přehození spánkového režimu se jejich výrazy zkroutily do výtvorů moderního umění. To už je tu jaro.
Spolubydlící mi minulou noc básnila o zmrzlině, přitom dnes ráno kolem okna prolétla sněhová vločka jako smítko v nánosu sněhového prachu, který se na ulici snášel. Po cestě do školy jsem minula okna supermarketu. Velikonoční výzdoba působila v takovém počasí jako špatný vtip. Vánoční girlandy by byly spíš na místě. Zachumlat se do peřin a nevylézt - jiná činnost mě nikdy tak nelákala.

„Chtěl bych ještě jíst,“ pokňourával Maer a ostatní mu přizvukovali.
Naisa si povzdychla. „Víc toho nemáme.“ Dokud neroztaje sníh, musejí být se zásobami opatrní. A ne připalovat kaši jako dnes. Nepřiznala sourozencům, že jim rozdělila i původně svou porci a sama večeřela jen trochu spálené hmoty. Řekla prostě, že už jedla, a odnesla porci mamimce, na boj s nemocí. Než se vrátila, misky byly prázdné.
„Ale mám nápad,“ mrkla Naisa na stolovníky. „Zalezeme všichni ke kamnům a já vám budu vyprávět o Velkém Thayrovi.“
„Jupí!“ vypískli dva nejmladší a všichni se nadšeně vrhli na místo. Poloprázdné žaludky byly zapomenuty. Prozatím.

"Sakra, je to to, co si myslím?"
"Do hajzlu, rentgenový vizor," seržant zaklel, "železo. Miku, sporák. Julie, lednice. Ještě, že jsou místní tak pošahaný a topěj uhlím. My lezem za kamna."
- -
"Bože to jsou idioti, to si rovnou mohli na sebe nalepit obrovskou ceduli, že nikoho nejsou schopný najít. Nevěřil bych, že rentgenový vizory dokáže zmást pár trubek," Mike se uchechtl.
"Moc kecáš, jdeme než dorazí další hlídka, která bude míň neschopná. Na průzkum týhle oblasti nemáme věčnost, takže pohyb. Dane, budeš ve předu, hodinový střídání."
"Jasan, seržo," Dan se zavrtěl a setřel zbytek mouru, který se na něj usadil.

„Hlavně opatrně,“ vzdychne maminka.
„No jo,“ zakoulím očima. Alespoň, že tentokrát maminka nevolala hasiče. Strčím ruku do úzké štěrbiny mezi zdí a chladnoucími kamny.
„Máš štěstí, že na to jde Klára před obědem,“ žertuje z kuchyně tatínek. „Po mé svíčkové bude naducnutá jako kulička, pak už by se tam ruka nevešla.“
Maminka odfrkne. „Já nevím, proč tam ten blbec pořád leze.“
„Teplo,“ konstatuju suše. Po chvilce šátrání nahmátnu něco malého, hebkého a chlupatého. „Tak pojď.“
Kotě zamňouká, ale nechá se vyprostit celkem bez škrábánců.
„Příště žádný kamna se slevou. Ať jsou až ke zdi,“ zahrozím a vrátím toho blbce mamince.