DMD 2015

„Je tu příšerná zima,“ prohlásil Jack.
Opuštěná ledová planeta s jedinou stanicí na opravu lodí. Výborný nápad.
„Možná by trocha tepla neškodila,“ připustil Doctor, kterému právě přimrzly boty k zemi.
„Právě, tepla,“ zazubil se Jack, „ta stanice je vytápěná. Můžeme... si vlézt za kamna,“ přikročil k Doctorovi.
„To bychom... Ale támhle jde nějaká fascinující bytost!“ rozběhl se nadšeně.
„Samozřejmě. Zase blondýna,“ zahuhlal Jack.
*
Jack znechuceně zamžoural. Dokonce ani ve snu...
„RÁNO DOBRÉ.“
Co to sakra...
„VE SPÁNEK CHTÍT ZALÉZT ZA TOPENÍ. BÝT VLEZEN ZA TOPENÍ. ZAHŘÍVÁN!“ ozvalo se lascivně.
Dobře. Takže: Mluví ze spaní. Potřebuje peroxid. Strávil noc s Dalekem.

Maminka Alžbětě vždycky opakovala: „Že manžel není doma, není žádný důvod k zahálce.“
Josefa odvedli v září čtrnáctého roku. Teď se blížil leden.
Bětka vstávala v sedm, jako když manželovi chodila pro noviny. Nakonec začala zprávy číst sama – co s tím jinak.
Nejprve se propracovávala všemi drobnostmi, které dříve nestíhala: vyleštit stříbro, vytřít za kamny. Před Vánoci budu doma, sliboval Josef odtažitě, když ho objímala na peróně.
Lžičky byly nablýskané, zbývalo jedině vytřít i pod buleriánkami. Bětku doháněl zoufalý pocit zbytečnosti. Vztekle otevřela noviny... a do očí ji uhodil reklamní titulek.
Zdravotnický kurz pro mladé dámy.
Prach pod buleriánkami zůstal.

S babičkou sledujeme matku, jak se s kobylkou rozpíjí v mlze. Šourá se vedle potahu s pospěchem, sedřená, seschlá.
Drobně romejší, zvířatům jde od huby pára.
"Březen, za kamna vlezem," zabručím, i když vím, co mi babička odpoví:
"Na svatýho Řehoře, šelma sedlák, kerý neoře!"
"Jenomže já nejsem žádný sedlák," odseknu.
"Jednou budeš ženou sedláka," řekne přesvědčeně.
"Nebudu," zavrtím hlavou a není to vzdor. Vím to. I matka s babičkou vědí, ale odmítají se s tím smířit. Budou bojovat až do konce. O svou půdu i o svou hrdost.
I když všechny tři víme, že ten boj není možné vyhrát.

Po cestě předlouhé, kterou šly pěšky,
do tepla za kamna vlezly si blešky.
Žila byla v tomhle domě taky jedna babička,
co na trhu prodávala otrávená jablíčka.
Pod plachetkou hnáty křivé a na hlavě jupku,
už byste ji nepoznali skrz vrásčitou slupku.
Kdysi holka krev a mlíko, na dveře však klepe věk,
když štupuje trpaslíkům sedm párů ponožek.
Po maceše zůstala jí jen hromádka jablíček,
každý týden rozprodá jich na jarmarku košíček.
Úmrtnost se v kraji zvedla, kdopak za to může?
Sněhurka je spokojená, jen ji svrbí kůže.
V královstvíčku zablešeném dávno není poroba,
Sněhurce však paměť vzala Alzheimerova choroba.

Každý den je tu jiný. A přesto mi splývají do jednoho. Vstát, nastoupit do služby, jít si lehnout. Když se zadaří. Dožít se dalšího rána, a pak přečkat den. Pokud nezmrznu kvůli tomu chladu v srdci. Mechanicky, beze změny - řezat, zastavovat krvácení, amputovat končetiny, šít.
Nedokážu v pacientech vidět lidi. Jsou to jen kusy krvavého masa. Některé jde na stůl první - hlavy, hrudníky. Některé může počkat - průstřely, šrapnely, zlomeniny, popáleniny, nemoci. I když je zachráním, nedokážu se cítit lépe.
Kdo přijde a zachrání mě? Kdo by dokázal vyhnat tu bolest a ten chlad? Ach, Adame! Kdo by chtěl zachránit lháře?

Už jsme zase tady!

„To-to-tomuhle ty-ty-ty ří-ří-říkáš pě-pě-pěkný vý-vý-výlet?“ drkotala dělovými otvory Nemesis. „Prý přímo za čelenem! Museli jsme plout zrovna na sever?“
„Vltava teče na sever, drahá… ehm… kolegyně,“ odpověděl Skřivánek a laškovně vystřelil po Nemesis spršku sněhových koulí. Fregata se nasupeně rozhoupala.
„Tohle není Vltava, hlupáku, ale Severní ledový oceán,“ zaskřípala lanovím. „Vždyť se na to podívej! Z ráhen mi visí rampouchy!“
Oplatila mu sněhovou salvu.
„Nejlepší jsou výlety s překvapením,“ zamudroval Skřivánek, sotva otřepal sníh z kosatky. „A když má Teroristka to tvůrčí bezvětří, posádky hrajou karty pod postelí a je teprve březen…“
„A tos s sebou nemohl vzít alespoň kamna!?“

“Co. Má. Tohle. Znamenat?”
Xénie právě vymetla zpod sporáku svůj parádní ubrus. Špinavý, napůl poskládaný, napůl zmuchlaný. Uprostřed podivného improvizovaného hnízda objevila zdroj záhadného zápachu a tichého křupání, co ji už značnou chvíli znervózňovaly.
Tři skvrnitá vejce. Popraskaná a upečená do černohněda.
Bořek by se nejraději vrhl ke svému pokladu, aby zjistil, jestli se nedá ještě zachránit, ale rozumně se ovládl. Tenhle matčin nebezpečný výraz moc dobře znal. Má průšvih.
„Chtěl jsem vypěstovat plivníky,“ pípnul.
„U Želmíra proč?“ Strop v kuchyni jako by začala lehce potahovat temná mračna.
„Prodat je klukům.“
Podnikatelská vize se rozprskla v hromobití jako kropenaté skořápky.

Strávil jsem měsíc na ozdravný kůře v lázních. Neskutečná nuda nařízená Asociací. Navíc furt ten pocit, že vám něco chybí, ale nevíte co. Pak mi to došlo. Vždyť už se mě několik týdnů nikdo nepokusil uřknout, sežrat, otrávit, zastřelit, rozmáčknout, nabrat na lopatu. Stál jsem po těch třiceti dnech před chaloupkou a čekal, až mi Sauron otevře. Jestli tam vůbec ještě jsou, napadlo mě, jestli prostě neodešli, když jsem byl pryč.
Byli tam. Všichni. Baba mi na uvítanou upekla perníkový srdce a Santer vítěznýma salvama prostřelil komín. Byl jsem zase celej. Doma. A tak.
Tvařte se, že jsem tohle neřek.

Kdysi dávno, v dobách, kdy i ústní lidová slovesnost byla teprve v plenkách, sedělo v Kounovských řadách (protože, děkuji za optání, ve střední Evropě opravdu Stonehenge nemáme) dvanáct antropomorfních personifikací.
"Dobrá, leden máme, únor taky, hlavně pozor na slovosled, Únore, žádné blbé vtipy! Březne, co ty?"
Březen vytáhl kus bílé kůry s nadrápaným textem.
"Březen, za kamna vlezem."
Prosinec nakrčil čelo.
"Kamna? Co je to kamna?"
"Nevím. Nicméně smysluplnost nebyla v zadání."
Prosinec si povzdychl.
"Dubne, ty máš být kreativní, řekni mi, že máš něco lepšího, prosím."
Duben, který na to měl lidi, pootevřel jedno oko.
"Duben, ještě tam budem."