DMD 2024

Jsme hřejivé, hebké, huňaté, přítulné a předoucí chlupaté kuličky s křídly.
Když chceme.
Když nechceme, jsme vyzubené nadávající štípající obludy klidící se lidem z dosahu.
Pokud Julián opravdu nemá svůj den, taky nechápavě zakousnuté do hnusného lidského masa místo šťavnatého zophobáka.
Naše člověk je dost nejistou konstantou našeho života. Nejen že minulý týden dvakrát přišla pozdě a smrděla jednou kočkou a podruhé psem, ale dokonce odjela na tři dny pryč!
Jsme těžce uraženi.
Jíst budeme, až zhasne a půjde spát. Žádné roztomilé šuštění křídly a radostné pískoty. I kdyby nám po těch cvrčcích ještě přinesla misku zophobáků.

Moment... misku zophobáků?

"Těchto konin už mám plný zuby!"

Ať jsem se rozhlížela sebevíc, svět okolo byl zaplavený slepicemi. Kvokaly, klovaly, pletly se mi pod nohy.

"Myslíš slepičáren?" opravil mě můj průvodce. Zaškaredila jsem se na něj.

"To je fuk. Morfeus má zvrhlej smysl pro humor. To je čirá pravda... nebo se do země propadnu."

Nepropadla. Místo toho jáma pukla pod jednou ze slepic.

"Prosím, řekni, že odsud můžeme vypadnout?" požádala jsem.

"Dobrá."

Vydali jsme se k zámku.

"Proč vlastně Morfeus přivolal všechny ty slepice? Proč zdržuje a nechce mě vidět hned?"

"Musí si napřed naondulovat každičký chlup na těle."

"Já to věděla!"

Fyzika může být nahlížena zcela synteticky a komplexně, když máte mozek dostatečně veliký, aby pojal celý vesmír. Robertův mozek byl plný molekulární struktury, gama záření, kosmického vlnění a hvězd, byl přeplněný slovy v tolika jazycích světa, že se nezadržitelně řítil k explozi.
Kosmologická konstanta přestala dávat smysl tam, kde se hvězdy hroutily samy do sebe, Bůh byl jen předmětem na papíře, morálka a lidství končily tam, kde smrt desítek tisíc mohla být přijatelná cena za vítězství.
Nakonec ho zradilo všechno. Přátelé, žena, vláda, vlast, a dokonce i fyzika.
Ve světě nového atomového věku našel Oppenheimer jedinou jistotu - okouzlující verše Bhágavadgíty.

„S kým sloužíš noční, Gréto?“ obrátila se sestra Otýlie na kolegyni.
„S Krásovou.“
Sestra Irma se ušklíbla. „Ta se na tebe bude zas vytahovat!“
„Myslí, že je něco víc, když študovala lékařství,“ přisadila si Otýlie.
„Ale nedoštudovala,“ vyhrkla Gréta. „Prý ji asistent vyhodil od zkoušek.“
„Nemá se cpát, kam nepatří,“ kývla Irma. „Ženská mezi pány doktory…“
„Holt tatíčkovy peníze všechno nezařídí,“ zasmála se Gréta.
„Pokud mluví o anatomii, pořád lepší než o rovnoprávnosti,“ dodala posměšně Otýlie. „Modrá punčoška.“
Teď už se smály všechny.

Toninka skrz otevřené dveře slyšela všechno. Jen ať si kvokají! Takové hloupé řeči ji už ranit nemohou.

Hugo bol vo svojich dvadsiatich ôsmych rokoch slobodný mládenec, čo malo niekoľko neoddiskutovateľných následkov.
Napríklad sa ho každá matka v okolí snažila oženiť, a tie, ktoré to nerobili očividne, tajne dúfali, že sa im to stane náhodou.
Proti týmto snahám vyvinul Hugo unikátnu obranu - poriadal každé dva týždne pánsku jazdu so prevahou ženatých mužov, aby sa "nadchol pre výhody manželstva na základe skúsenosti starších". Proti tomu sa nedalo protestovať, takže dokonca aj Hugova babička po čase rezignovala. Našťastie nevedela, že vedľajšou produktom večierkov je vytváranie manuálu výhovoriek pod názvom "Jak uniknúti slepičinci". Kniha mala cez sto pikantných záznamov, keď zmizla.

Seděl mlčky ve svém ušáku a listoval tlustou knihou, zkušení by mohli poznat, že se jedná o trestní zákoník. Chtěl si jen ujasnit, že se nemýlí.

Našel tresty za vraždy.

Následně zalistoval dál, na krádeže.

Potom o kousek nazpět, výtržnictví.

Kazdou kapitolu si označil neonově oranžovým proužkem a začal porovnávat. Ty rozdíly jej nepřestávaly udivovat. Ta nerovnost.

Bude to tak stále? Nezmění se to ze dne na den? Zákony vznikají, zanikají, mění se, prostě existují.

Ta nejistota, onen paradox, který zde plynul... Chtělo to víno. Natáhl se pro skleničku červeného vína a lehce z něj upil. Ach ne, zhoršili kvalitu.

"Humphrey, tohle nemyslíte vážně!" hodil Hacker papír* na stůl. "Tady se píše, že je nutné posílit stavy o deset procent!"

"Přesně tak," usmál se sir Humphrey.

"Ale premiér mi dal za úkol personální stavy snížit. Výslovně mi zdůraznil, že pět procent považuje za definitivní konstantu."

"Se vší úctou, pane ministře, i kdybych chtěl upustit od zachování dostatečné relevance, obšírná problematika, kterou správa státní správy bezesporu oplývá, nemůže být v celé její dimenzi popsána něčím tak vulgárním, jako je definitivní konstanta. Zejména v dnešní moderní, turbulentní a spletité době."

"Jediná konstanta, kterou britská byrokracie uznává, je konec pracovní doby." utrousil Bernard.

"Bůh? Ty? Prosím tě, o čem to mluvíš?"

Uvědomění přicházelo postupně, jako probouzení ze sna. Nikdo další z Dvanácti si nevšiml, leda snad Máří. Jsou srdcem v nebi, ale jinak slepí. A tak promluvil sám.

Jenže všechna ta "musím s tebou mluvit" a "nech si přece poradit" přinesla jen odmítnutí. "Posloucháš mě vůbec?" ani "vždycky jsem stál při tobě" nepomáhala. Z varování se stávaly hádky.

Jak se to mohlo stát? Vždyť jejich vize byla tak krásná.
Zbyly z ní kecy a sladká, ale prázdná slova.

Až ostatní odejdou, zkusí to znovu. Ježíš ho jistě vyslyší.

A všechno bude v pořádku.

Mezitím, co v Bradavicích probíhala učitelská konference, tak v domě, kde sídlili Smrtijedi, probíhala Smrtijedská konference. Profesor Severus Snape se z důvodu účasti na učitelské konferenci v Bradavicích nezúčastnil.
Voldemort si začal stěžovat: "Kde jsou ta léta, kdy do Bradavic chodili samí čarodějové a čarodějky. Teď tam chodí samí mudlové s nějakými elektronickými zařízeními, a - to mi vyprávěl Severus - hlavně -náctiletá děvčata se ho chodí každou noc ptát, jaké je heslo k 'WiFi'. Každý den jim pak říká, že tu nefunguje elektřina, tak tu asi nebude fungovat nějaká 'WiFi'. Dneska holt člověk nemá jisté, co za 'děti' tam sakra bude."

Seržant Kvák byla spokojená slepice, vždy to tak bylo. Starali se o ní dobře a dožila se mnohem vyššího věku, než kdyby zůstala na farmě, kde se narodila. Její domov byl navíc zajímavější, než farma. I když hlučnější.

Kvák byla také důležitá slepice. A to i přesto, že neznala své jméno ani oficiální hodnost seržanta US ARMY.

Seržant Kvák nevěděla, že právě plní misi, na kterou se připravovala celý svůj život. V tomto speciálním kurníku přece byla za svůj život už mnohokrát. Nové bylo to tikání, ale co to bylo proti hluku vojenské základny.

Poslední tik. A země se pohnula.