DMD 2024

Vy lidi to znáte taky. Když se vás sejde víc a máte s sebou malé děti, nastane brzy rachot jako ve slepičárně. V případě nevychytaného výběru společnosti si připadáte, že v té slepičárně skutečně jste.

Nevím, jak lidi říkají mojí letní kolonii. Dodneš se dohadují, kde jsem létávala rodit a vychovávat děti. Hihi. Tajemná dáma stále drží
imidž.

Některé jsem potkala už při probuzení v zimovišti. Jiné až na místě. Ale vždy jsme měly všechny břicha jako bubny a porodily krátce po sobě.

Ať už máte jakékoli spolubydlící, oceníte, když vám na chvíli zahřejí dítě, než se vrátíte z lovu.

“Už jsi slyšela tu novinku?”
“Jakou?”
“Maruš z prádelny tvrdí, že Mistr Hati je upír.”
“Maruš kecá.” Anča se zarazila s rukama v míse. “Ačkoli…”
“Že jo! Něco na tom bude, já to hned říkala,” přisadila si Káťa, která zrovna míchala v hrnci polívku. “Je úplně bílej, a jakej má pohled! Pořád se tak divně kouká…”
“Koukat se budu divně já, jestli nepřestanete kvokat a nezačnete dělat rukama!” pleskla vrchní kuchařka demonstrativně utěrkou o stůl. V ten moment se rozhostilo ticho.
Rohatá hlava poslouchající pod oknem se potichoučku odtáhla…

Keziah se naklonil mezi ostatní draky.
“Už jste slyšeli tu novinku?”

"Starej Vojtěch prej potřeboval službičku," zašeptala stařena a úkosem pohlédla na procházejícího muže.
"Baže," pokyvoval hlavou vědoucně kovář, "poslední dobou ňáko... sešel."
"Prej todlevá mělo co dočinění s nějakou nekalou... potvorou," odplivl si čeledín.
Muž na cestě se pootočil; jistě je nemohl slyšet, přesto se raději rychle jali předstírat bohulibější činnosti.

Dlouho nesly se Hůrkou řeči o návštěvě cizince, po níž starý Vojtěch náhle pookřál, a nestvůře, kterou bělovlasý cizák porazil.

*

"Kdož zbaví mě potvory zlolajné, jež spánku mi ubírá...!"
"Uznej, že to znělo slibně."
"Aspoň máme večeři," ucedil Geralt směrem ke značně hlasitému kohoutovi.
"Snad bys nesežral Marigolda Juniora?!"

Bordel jak v kurníku. Rozházené věci všude kolem. Nahoře i dole. Ale hlavně dole. Nemístně i místně tu existuje všechno, co jen na mysl přijde. Kuchyňská linka oblehlá jídlem, které se nekazí. Lednička naplněná jídlem, které se kazí. Záchod, koupelna, ručníky použité i nepoužité, kalhoty použité i nepoužité, trička, tílka, bundy, pláštěnky, tenisky, holinky, bačkory, sandále, lahve s nápojem i prázdné. Tu se vaří čaj, tu je jeden zapomenutý od rána.
Sedlo.
S podsedlovkou.
Uzdy, vodítka, helma, deka, uprostřed stůl.
Kolem něho na židlích kvočny. Hrají Dobble a s elánem vykřikují, co vidí na obrázcích.
Jak to asi zní zvenčí...?

Velitel přístavu listoval dokumenty. Po tvářích mu stékal pot. Vzduch se sotva pohnul. Páchl splašky a rybinou. Oknem do pracovny linulo kvokání drůbeže.
"To bylo ovšem naprosté fiasko, Doylová. Jeden by předpokládal, že někdo s vaší pověstí si s obyčejným kaperem poradí. Inu, nemůžeme věřit všem přístavním klepům, že?" zasmál se, jakoby pronesl vydařenou anekdotu.
"Ostatně námořníci toho navykládají..."
Proud slov se mísil s venkovním hlomozem. Kdesi zaštěkal pes.
Mlčela. Mimoděk tiskla pěst. Rána ze šarvátky s korzáry se stále nepříjemně ozývala.
"Jak dlouho bude trvat, než bude ta loď plavbyschopná?"
"Tak rychle, jak to bude možné, pane," odpověděla uštěpačně.

"Don't keep all of your eggs in one basket," Julian said, to Quark's blank stare.

"Why are all Human expressions about farm animals?"

"They're not. I suppose it just feels a bit like a chicken coop in here." Julian absent-mindedly stroked a tribble, as another attempted to climb his leg.

"There's a Ferrengi expression," Quark groused, shooing another dozen out of the replicator. "Roughly translated, it means 'too many hens make a lot of noise'."

The bar echoed with the undulating purring of endless fur balls.

"It's also the plural noun for women."

Julian scoffed, but it was worth it.

Když se z lidí stanou stroje, když jim vytrhneš kořeny z půdy a zasadíš je do betonu, kde jen marně budou hledat, kde by se zachytili a mohli růst, kde je bude bičovat vítr prohánějící se pravoúhlými ulicemi, kde zapomenou na to, že slunce prosvítající větvemi je něžný milenec a budou se skrývat před spalujícím žárem, ničícím jejich bílá těla, do stále vyšších budov, zmámení pohledem na vlídnější světy na druhé straně obrazovek, pak nakonec stroje začnou být chytřejší než lidé. Velkochov lidí je možná náročnější než vést slepičárnu, ale zase snášejí zlatá vejce a to už za pokus stojí.

Dnes dokončuji kontrolu zvířat v liberecké zoo. Zvěromágů se širokým záběrem je málo. S diplomem z veteriny ještě méně. Pokrývám skoro půlku Čech.
Veterinář mi odemyká voliéru zoborožců. Papoušci jsou načančané slepice. Když chcete ve slepičárně býti, musíte se slepicemi kvokati. Shazuji batoh a mikinu. Jedna vrstva oblečení proměnu zvládne. Veterinář se otočí. Slušnost. Rozpaky.
„Všechno při starém,“ ohlásím, když si zase nahazuji batoh. „Poslední várka fíků prý byla pěkně hnusná.“
Jedna hotová. Ještě dvě voliéry po ránu a zbytek zvládneme v zázemí během otevíračky.

Normální den.

Normální večer.

Jen to probuzení vedle mrtvoly s rukama od krve normální není.

Sirius byl spokojený. Věřil… ne, byl si jistý, že ji dárek potěší. Hermiona, knihomolka. Hermiona, spravedlivá. Hermiona, která ráda strkala do všeho nos. Hermiona, která mu, ač to nikdy neřekla, trochu záviděla jeho cestu kolem světa.

Propátrat rodinné „poklady“ bylo odporné. Ale věděl, že tam ten předmět je. Objevil ho, otestoval, vyčistil, zabalil.

„Všechno nejlepší, lásko,“ usmál se a sledoval její měnící se výrazy.
„Slepičí pařát?“ řekla pečlivě neutrálním tónem. „Vím, že ses onehdy vyjadřoval o té slepičárně…“
„Slepičinci,“ opravil ji, uhýbaje před ranou, kterou mu vzácným darem chtěla uštědřit.
Pak vysvětlil: „Funguje jako něco mezi obracečem času a přemísťovadlem.“

Na hřbety starých knih dopadala záře slunečních paprsků. Z dálky byly slyšet kapky vody, které venku zanechal ranní déšť. Prach z polic se vzedmul, když kolem prošla tajemná postava zahalená v černé kápi. Její prsty jemně přejížděly po dokonale seřazených knihách. Zastavila se u knihy, kterou hledala. Pomalu ji začala vytahovat z police, když za sebou ucítila něčí přítomnost.
„Pokud dovolíte, váš čas na tomto místě ještě není u konce. Vraťte, prosím, knihu na své místo,“ ozval se hlas s knihovnickou profesionalitou. "Děkuji. Vítejte ve Slepičárně, na místě posledního odpočinku všech knih. A teď mě, prosím, následujte," oznámil tučňák prostě.