DMD 2024

Libuše Skýbová, vdova, a Eva Skýbová, dcera po zemřelém, obě v černém, seděly v křeslech u notáře JUDr. Radomíra Nesvačila. Čas se táhl. Libuše se zavrtěla.
“Na co čekáme?” zeptala se nervózně.
“Na pana Miloše Jelínka,” informoval ji notář.
“Na koho?”
“Na třetího dědice.” odvětil notář. “Syna pana Skýby.”
Libuše zalapala po dechu.
“Já mám bratra?” vykulila oči Eva.
Než notář odpověděl, Libuše vyskočila. “Chcete říct, že se bude dědictví dělit na tři díly?”
Právník přikývl. Vdova zalapala po dechu a sesula se k zemi.
Když ji odvážela záchranka, notář mrkl na Evu.
“Třeba se opravdu budete dělit jen dva…”

Byl to teprv týden, co se rodiče vypravili do Lindonu, ale Elrohirovi se to zdálo jako věčnost. Nebylo to poprvé, kdy byl bez matky, ale poprvé byl bez ní tady, doma.
Skrytý pod kápí přeběhl dvorek, přeskočil nízká vrátka a zhluboka si oddechl. Unikl. Žádná dvorní dáma, žádná snaživá tetička se ho tu nebude ptát, jestli mu něco nechybí, jestli si nedá krajíc chleba, jestli nechce hrnek mléka - jak vůbec všechny přišly na to, že zrovna on potřebuje opečovávat?
Popadl ošatku zrní a začal ho sypat kolem. Slepičky k němu vděčně, kolébavě utíkaly. “Nic nepotřebuju, vy slepice,” procedil mezi zuby.

Ve snášedle je tak příjemně.
Stojí v rohu kurníku, pěkně v přítmí.
Uvnitř je teplo, měkko a bezpečno.
Dá se slepice považovat za zátěžovou přikrývku?
To je fuk. Hlavně si nedělat starosti.
Starosti se dělají samy. Stejně jako kuřata. Stejně jako sny.
Vejci se zdá o zlatém, stříbrném a olověném snášedle. Ono samo je v tom olověném. Tam se mu nelíbí. Chce zpět své útulno. Chce pryč. Kamkoli jinam. Prosím.
Mele sebou a bojuje. Slepice je příliš těžká, dříve tak útěšný tlak je náhle k nesnesení.
Jen ještě jednou zabrat!
Skořápka praská.
Porcius si protírá oči.
Je konečně sám sebou.

Byl to teprv týden, co nový pán Imladris nastoupil na svůj post, ale hromádka nevyřízených žádostí od jeho poddaných narostla do výšky zimní zásoby polínek. Snažil se jí prozatím nevšímat, zatímco si odškrtával položky na seznamu:

sto vajec
čtyři srny
dvacet bažantů
tři sudy medoviny
třicet dortů

Promnul si bradu. Zase měl dojem, že ho vyobrazení jeho otce bedlivě sleduje z tapisérie. Přísné, vševědoucí oči ho káraly docela jako živé.
“Chm,” udělal Elladan a přeškrtl třicet dortů. To by bylo plýtvání a on přece pořádá hostinu zodpovědně, jak se sluší na Elrondova dědice.
Třicet dortů by mu tatínek pěkně spočítal.

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás opět ve svých sbírkách. Dnes navštívíme uličku dvacet sedm. Tuším, že jste zde dosud nebyli.
Co se v ní skrývá? Nechte se překvapit.
Ano, ano. Ulička je věnována ptákům z čeledi hrabaví. Naleznete zde převážně příslušníky a příslušnice rodu Gallus; zejména pak zástupce jeho domestikované formy.
Správně, jedná se o kura domácího neboli slepici. Tento byl vyšlechtěn pravděpodobně z kura bankivského žijícího v jihovýchodní Asii, kde ostatně byly slepice domestikovány.
V Evropě je chov kura domácího doložen již v sedmém století před Kristem. Možná i on si po svém zmrtvýchvstání mohl dát míchaná vajíčka.

Ať už republikové komando honosící se rozkošným kódovým označením Slyyyg Squad provádělo cokoliv, mohlo se spolehnout na jednu věc: že jsou v něm čtyři, co táhnou za jeden provaz a co se v případě nouze vytáhnou z bryndy.
RC-3103, RC-3105, RC-3111 a RC-3112 spolu byli už od výcviku, čtyři spolu absolvovali rozcvičku na Geonosis, ve čtyřech se probojovali třemi lety války se separatistickou pakáží a jakkoliv byla doba hektická a vojenská situace v galaxii stále nejistější, ve čtyřech si mohli být jistí, že to nějak zvládnou.
Ovšem pak se něco posralo, oni zůstali tři a jistota se na čas vytratila.

"Ta nová picárna! Ta vůně, co z těch dveří se vyfukuje!"
"Já picnu! Ze slepicárny neni vůně ale smrad."
"Má pravdu, to je smrad, že se z něj člověku zvedá žloudek."
"Žloudek je vejce, ze smradu se zvedá se žalud!"
"Pche, vy možná smrdíte, já picárnu vonim."
"Neřiká se vonim, ale cítim."
"Já cítím žál..."
"Slepicárna neni to pravý slovo, pravější je slepičkárna."
"Jaká slepičkárna, kurník šopa?!"
"Dámyjapánové! Vy pletete jídelní lupínek! Tady neni řeč o kuřecím, ale o pice."
"Co sem pletete opice, Kaplan?!"

Profesor Parkhill vykroužil na tabuli slovo "Pizzerie" a rezignovaně se posadil. Nějak ho rozbolel žloudek.

Není nad to si po náročném dni odpočinout, pochvalovala si Hermiona ve vaně plné pěny v prefektském koupelně. Na tohle se těšila od té doby, co o prázdninách obdržela prefektský odznak.

Už na konci školního roku tušila, že by mohla nahradit odcházející nebelvírskou prefektku, vždyť byla nejlepší studentkou ročníku. Jen doufala, že učitelé netuší, kolikrát kvůli Harrymu porušila školní řád, že nic neví o krádeži ingrediencí na mnoholičný lektvar, či zneužití obraceče času pro útěk odsouzeného zločince.

Navíc ji prefektská koupelna poskytne další zašívárnu před Levandulí a Parvati, občas měla pocit, že poslechem jejich neustálého slepičího drbání ji měkne mozek.

"Tak mě napadlo, když už pravidelně recitujeme o tom snášení vajec slepičkou, že bychom si nějaké slepice pořídili," nadhodí Tadeáš zrealizovav spolu s Tobiášem tradiční pomlázku.
"Zapomeň, tatínku!" zareaguje rázně Timea. "To by dopadlo tak, že bych se o ně nakonec starala hlavně já. Znám dobře své pappenheimské. Žádnou slepičárnu tu zakládat nebudeme!"
"Nač slepice tady, stejně bych se těm velikonočním zvykům nejradši vyhnula," přidává se Tabita.
"Pravdu máš, dcero," dí Tadeáš. "Tyto sadomasochistické praktiky nám naštěstí nenařizuje žádný zákon. Takže příští pondělí velikonoční můžeme brzy po ránu vyrazit někam úplně mimo civilizaci a všichni potenciální koledníci budou mít utrum."

Mezi prkny se protlačí smrad zatuchliny a pižma. Uvnitř je rázem nedýchatelně. Srdce buší do žeber na poplach, ale puch mi brání pořádně se nadechnout. Pomalu se dusím. Cosi jako drobné zobáčky klape venku o dřevo. K. vedle mě se kolíbá, vždycky měla menší plíce. Skulinou u vchodu pomalu projede drápek a odspodu drkne do západky. Hřad se načepýří. Západka odskočí, pant vrzne.

Vteřina dlouhá jako čas na vysezení.

Jakmile se objeví čumák a dva bílé zuby, K. zaječí. Tchoř je hned u ní. Peří se rozletí.

Konečně nádech. Teď už jen krev a trus.

Ještě zítra vydržím.

S. nedodýchává.