DMD 2024

Vážně není vůbec fér, když je váš mladší sourozenec větší a silnější než vy.
Charles dával Normanovi znát svou fyzickou převahu až příliš často.
Třeba teď.
Strčení, pád.
„Zase jsi zakopl?“
Posměch.
Norman se snažil nebrečet.
„Hovado neohrabaný. Jseš k ničemu.“
„Ty sám seš k ničemu. Srabe. Dovolovat si na menší.“
Tenhle hlas neznal.
Samozřejmě, do školy přijíždějí přespolní. Neví kdo je kdo, od koho je lepší držet se dál.
„Pch,“ odfrkl si Charles, ale před viditelně vyšším chlapcem ustoupil.
„Jen počkej. Já ti to spočítám.“
„To se uvidí,“ nováček se tvářil zarputile. „Aby se ti to jednou nevrátilo.“
Vrátí.

Život byl krásný. Těch prvních pár (stovek) krušných let s nízkou hodností měl dávno za sebou, a jeho nynější podoba skýtala mnohé výhody pro jeho mlsný jazyk.

Úkol splnil a věděl, že by se měl okamžtě vrátit, ale kručení v břiše bylo silnější. Místo k Čertově skále zamířil zpět ke statku. Při pohledu na velký kurník zaváhal. Slepic tu bylo dost, ale chybějící si určitě všimnou. Pak si vzpomněl na trik, co ho naučil Vraník. Jeden dukát zanechaný ve slepičárně bude stačit.

S plným žaludkem se spokojeně vracel domů.

Zbloudilého pírka, co se zachytilo na skále u vstupu, si nevšiml.

Soudný den...
Jemně nadrcené byliny lehkou rukou přisypané do kotle. Bublající lektvar, stoupající pára, uklidňující vůně. Ruce se mírně třesou. Snad nervozitou, snad nadšením. Možná svědomím?
Co sis myslela, ty krávo? Co si myslel on?!
Neměla dáti... Dala.
Dlouhý blond vlas ve zkumavce, čekající na svou chvíli... Tvé Opus Magnum. A ty ho promrháš na chlapa. A ženatého k tomu.
Život je vždycky o volbách. Já zvolila. On zvolil. Ty sis zvolila. Jen jsi neměla ponětí, komu vlastně křížíš cestu. Tedy, myslela sis, že víš. Uhnaná manželka. Stvůra, která ho neocení!
Doběla rozpálená čarodějnice. A čarodějnici svoje vlasy naservírovat nechceš...

Vlna radiácie z výbuchu experimentálneho satelitu ho prebudila zo storočného spánku.
Mocnými údermi sa vyslobodil z hory, v ktorej ho uväznili a s rachotom vykročil na denné svetlo. Chatu, ktorú pritom rozmetal na kusy, si vôbec nevšímal. Ani muža uprostred sutín.
„Autoboti, mysleli ste si, že sa ma zbavíte?“ prehovoril hlbokým hlasom. „Prepočítali ste sa... čoskoro predo mnou padnete. A potom vaša milovaná planéta.“
„To si nemyslím, železná hlava.“
Obor sa zvrtol k poničenej chate.
„Vážne?“ rozosmial sa. „Pokloň sa pred svojím novým pánom, vrece mäsa! Kto si, aby si odporoval mne, Megatronovi?“
Muž v kovovej prilbe sa uškrnul. „Magneto.“

„Kde jsme to skončili?“ poklepává Rezka tužkou o stůl.
„Máme ten případ, přece. Ty dvě holky... bude to divný,“ zamyslí se Liška.
„Ani o tom nemluv,“ potřese hlavou Jestřáb. „Chtělo by to odborníka. Smrt mi nevadí, ale tohle... to není přirozený.“
„Jo. To rozhodně nebyla přirozená smrt,“ přikývne Rezka. „Dalo se to poznat podle té krve. A té rozbité hlavy. A té...“
„Fotograf se skoro pozvracel,“ odfrkne si Liška. „Chlapi. Nic nevydržej.“
Jestřáb se taktně nevyjádřil.
„Tak to sepíšu,“ povídá Rezka, „a dáme se do toho. Společně je najdeme...“
„Chytíme...“ přidá se Jestřáb.
„A zavřem až zčernaj,“ završí to Liška.

Poprvé se setkali v bouři. Neúprosně rozmívala všechno. Hranici mezi dobrem a zlem. Půdu pod nohama.

Podruhé se setkali v poušti.

"Tohle všechno bude tvoje..." obsáhl neznámý v jediném gestu nekonečnost obzoru.
Věděl, co tím míní. Bude to tvoje, až se zbavíš těch, kterým země patří teď.

"Jakou cenu jsi připraven zaplatit?"

Není to tak těžká otázka. V hlavě měl dva sloupce. Černou a rudou, kde jiní měli černou a bílou.

"Už sis to jistě spočítal," odpověděl beze známky pokory. "Ale mně je zatraceně jedno, co ti vyšlo. Já se budu zodpovídat jinému účetnímu."

Ďábel se rozesmál.

"Tak jest," pravil.

„A-há!“ vyhrknu vítězně. „A je to!“
„Co jako?“ ptá se podezíravě Gwen.
„Já asi vím, o co jde.“ San se přesune k oknu a vykoukne ven.
„Jo, je to tam. Na plošině, pod plošinou, kolem plošiny, všude.“
„Lyže? Ém, plyšovej slon? Kufry? Světelnej meč?“
„Nemyslím. Je to černý, hranatý a balený po čtyřech.“
„Sem nás vydala,“ nafouknu se. „Jo. Je to vono. Hele.“
Vytáhnu jeden exemplář.
„To jsme my. Přesně takhle vypadáme... děkuju San. Na, tu máš autorák. A jeden pro tebe, Gwen.“
„Nic proti, ale co s tou horou knížek budeš dělat?“
„Mařeny, jo?“
Škodolibě se usměju.
„Zavalíme je.“

Před hlavním vchodem do Pemberley kočár naštěstí zastavil.
Její milost Catherine de Bourgh nechala hnát koně tak, až se zdálo, že plánuje vtrhnout koňmo přímo do domu. Nečekajíc na ohlášení, neomylně vyrazila rovnou k soukromému křídlu panstva; tam div nesrazila pana Darcyho, který nám vyšel v ústrety – zjevně měl vypěstovaný šestý smysl, kterým dokázal vycítit, že se jej její milost uráčila navštívit.
„Vypadáš příšerně, Fitzwilliame,“ řekla namísto pozdravu. „Naštěstí já mám vždy dost duchapřítomnosti. Zde -“ ukázala na mě – „je můj osobní lékař. Nechovám Tvou ženu v lásce, jak víš, ale narození Tvého dědice prostě musím svěřit do těch nejlepších rukou.“

Vlk se opíral o strom a ostentativně ukazoval prázdné dlaně: "Hele zajíc, serem na to."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí.
"No, jakože už tě nebudu prudit. Nemá to vejšku. Kór když máme společný nepřátele."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí ještě víc.
"Jsem trochu študoval, koukej," vlk začal z usmoleného baťohu lovit zmuchlané letáčky. Animal liberation front... Earth First!... "Dobrý, ne? Jdeš do toho se mnou?"
"To jsou extrémistický organizace," vyhrknul zajíc.
Vlkův úsměv se o něco rozšířil: "A to nám vadí?"
"Tady ten leták je dvacet let starý!"
"Má bejt? Myslíš, že lidí je od tý doby míň?"
"No... A co bys chtěl jako dělat?"
Vlk se poplácal po batohu, ve kterém to tajemně zachřestilo, a kývl hlavou na strojový park olbřímí těžební společnosti, výhrůžně parkující jen pár metrů od hranic chráněné krajinné oblasti.
"O něčem bych věděl."