DMD 2025

Nebesa hoří, obzor je žhavý drát žárovky. Vzduch spaluje plíce. Rozstřílenými ulicemi kličkuje džíp. Armáda. Za volantem ohořelé mrtvoly.
Na nosu a na bradě mě tlačí plynová maska.
(Ráno nám paní učitelka měřila obličeje. Nebojte, říkala. Masek máme dost pro všechny děti.)
S nasazenými choboty plynových masek vypadáme jako podivná slůňata. Spálení vojáci z džípu křičí takhle vypadá radioaktivita! Nebojte! Radioaktivity máme dost pro všechny děti!
Křičí a křičí až mě probudí do pyžamové náruče mámy. Brečím. Táta vedle mě je rozespalý a vzteklý.
"Holka už na to podělaný branný cvičení nepáchne!" prohlásí. "Nebo tý debilní soušce osobně rozbiju hubu!"

"No..." Předseda si odkašlal: "Když soudruh Pičugin říká, že jim to funguje..."
"Blbost!" Hořejší vylítnul jak pšouk ze zadnice: "To nemůže nikdy fungovat! Když zaseješ pšenici dvakrát hustějš, sama sebe zadusí. Přece vo tom dovopravdy neuvažujete!"
"Máš recht, Fanouši." "No bať." Družstevní výbor zabručel na souhlas ve vzácné shodě.
"Chlapi, mějte rozum," předsedovi přeskočil hlas. "Co jde z Moskvy, není návrh, ale příkaz. Nahoře chtějí výsledky. Výsledky! Jinak to taky můžou brát jako sabotáž."
"Já ti povím, jaký výsledky přinesou tyhle nový pokusy: výnosy půjdou do kopru, a ze sabotáže nás obviní tím spíš."

Vzduch ztěžkl cigaretovým dýmem a obavami.

Tu přednášku jsem dělat neměla.

Kdyby si z toho vzali to podstatné. Ale to ne. Řekni „Tohle nedělejte“ a co se stane? Lidi to „NE“ prostě neslyší, udělají přesně opak toho, co chcete.

Teď mi berou mojí vafli k snídani „protože tohle přece nesmím!“

Cpou mě houskama se sýrem „protože to přece není sladké!“

Když jsem vytáhla injekci, málem na mě zavolali policajty…

Aspoň že nechtějí abych se toho zbavila otevřenou myslí, to už bych tu mysl někomu vážně otevřela – sekyrou…

Jo, přednáška „Co svému diabetikovi nedělat“ byla fakt blbej nápad.
A důsledky téhle osvěty teď cítím na vlastní kůži…

Máš holý ruce a stejně holou prdel. Oni mají přesilu. Zbroj. Meče...
A v prackách holku.
"Už nikdy neuteču z boje," zašeptá napůl pro Jana, napůl sám pro sebe. "Nikdy nenechám ženskou napospas násilníkům."
Když se zvedá z rákosí, aby upoutal pozornost, má před očima rozkročenou Terezu v napůl zbořené skalické bráně.
"Hej, kozomrdi! Pracky pryč!"
Ohlédnou se, ale kořist nepustí. Jejich zaváhání dá čas veliteli, který setne chlapa, co ji drží, a zbytek pošle dohnat utečence z rybníka.
***
Kateřina nedá najevo, že si pamatuje.
Ale v loupeživé bandě od té chvíle nikdo na ženskou nesáhne s chtíčem bez dovolení.

Množírny psů jsou fuj! To ví dnes každý. Televizní reportáže z občasných zásahů proti nejkřiklavějším případům týrání psů v množírnách nesou ovoce. Osvěta se pomalu prodírá do povědomí lidí. Dnes už nikdo nekoupí zanedbané štěně ze špinavého dvorku, či z klece ve sklepě.
Dnes si ti, co „nepotřebují psa na výstavy“ pořizují své „zaručeně čistokrevné“ miláčky, vykoupané a navoněné, od „takové sympatické straší paní“ případně od „milých lidiček“, kterým zbylo osmé štěně z vrhu, co už nedostalo rodokmen.
Netuší, že jejich štěňátko bylo pro účely prodeje den předem vykoupáno a převezeno k těm „milým lidem“ právě z toho fuj dvorku.

"Letos ve školních osnovách bude drobná změna navíc," posunul si Albus Brumbál na nose brýle a rozhlédl se po ostatních. Minerva se mračila na hustě popsaný rozvrhový pergamen, Quirinus nervózně pomrkával, Sibylla byla jako obvykle mimo, a Severus, před sebou hromádku objednávek do laboratoře, pročítal a s nervózním mumláním zapisoval další potřebné objednávky.

"Máme plný rozvrh, Albusi," řekla opatrně Minerva.

"Vymysleli to na Ministerstvu. Od letoška budou mít první ročníky povinně několik hodin sexuální osvěty, stejně jako na mudlovských školách."

Minervě vystřelilo obočí snad až na vršek hlavy, Quirinus zbledl ještě víc, jen Severus nevnímal a stále proškrtával a vypisoval.

Když už ticho začalo být ohlušující, ozvala se Minerva. "A... co se týče učebnic, a..."

"Všechno je vyřešené," ujistil ji Albus. "Učebnice, osnovy, rámcový vzdělávací plán, to všechno prostě přebereme z mudlovského školství. Koneckonců, v tomhle jsme přece všichni stejní, nebo snad ne?" usmál se, ale Minervě se zdálo, že mu ten úsměv nedošel až k očím.

"Dobrá..." připustila nakonec. "A teď... teď asi to hlavní."

"Co myslíš, Minervo?"

"Kdo."

Albus se zatvářil tak rozpačitě, jak ho Minerva ještě nikdy neviděla, a zvedl pohled k budoucímu učiteli Sexuální osvěty. Bylo ticho, jen Severusův brk škrábal po pergamenu.

Pak škrábat přestal.

Krvácel na podlahu výčepu dost dlouho. Měl čas říct třeba: "Jsou zásady, za které stojí zemřít."
Ale řekl jen: "Vzkažte mojí ženě..."
Ne to, že ji miluje.
Řekl: "Vzkažte mojí ženě, ať vezme děcka a odjede do Ohia."
Jeho smrt nebyla zajímavá nebo důležitá. Nikdo z chlapů nepřiznal, kdo do něj ten nůž vrazil. Nikdo ho nelitoval.
Ani jeho žena netruchlila dlouho. Jako manžel za moc nestál a ta druhá možnost by byla horší. Že ho místní sousedské pořádkumilovné uskupení v noci v tichosti navštíví doma.
Rozkřiklo se, že to trošku přeháněl se svýma představama o rovnosti černochů s bílýma.

Opatrně se posadila. Po páteři jí přeběhly mrazivé prsty. Přes klid v chýši i venku věděla, že je zle. Musí utéct dřív, než se život kolem nich zase začne hroutit. Ve Voigtsgrünu zešílely dvě rodiny. V Sodau náhlé hádky skončily krveprolitím. Podobně ve Steinpöhl, Damitz… Vzpomněla si na matku. Nikdy nepodceňuj sílu svých předtuch!
Natáhla ruku. Opatrně, aby nevzbudila dítě, zatřásla manželem.
„Anino?“
„Musíme pryč.“
„Zase?“ zasténal. „Copak jim už nikdy nedokážeme utéct?“
Anina už skládala věci do uzlů. „Zlé síly jsou všude. Je válka.“
„Ale…“
„Nikdo nás neproklel!“ sykla. „Hloupá pověra!“
Dítě Meda otevřelo oči a kolotavě se rozesmálo.

Aziraphael naposledy obešel strom, a nespokojeně nakrčil nos. Něco tady nehrálo.
Bůh přece jasně prohlásil NEDOTÝKATI SE, velkými písmeny a důrazným hlasem. Nenechal by to přece jen tak. Stromů tu bylo spoustu, jak to ti dva chudáci měli poznat.
Kolem kmene se mihlo něco černého a šupinatého, a Aziraphael málem vyjekl nadšením. No ovšem. Určitě tu byla cedulka, a ten proradný had ji někam zašantročil. Nebo hůř, sežral. Sáhnul do kapsy řízy a vytáhl kus pergamenu a pero. Hotovou cedulku pak připíchnul do výšky očí. Spokojeně se pousmál.

A všechno bylo v pořádku. Jen Země zůstala o něco méně obydlená.

„Byl jste spokojen, Vysokorodý pane?“ šibalsky mrkla Dirdula.
„Ó ano! Tedy, pochopitelně, věděl jsem přesně, co očekávat“ zadíval se na její zpocené čelo.
„A od kohopak, jestli se můžu zeptat?“ navíjela si na prst kučeravé kadeře.
„Z knih o přírodovědě a anatomii. Musím však poznamenat, že praxe je mnohem pitoresknější“ pronesl velmi vážně.
„Z toho jsem zmatená, líbilo se vám to tedy, nebo ne?“ pokrčila rameny mladá služtička.
„Prostou řečí řečeno – paráda“ usmál se mladý hrabě.
„A co z toho, co jsme dělali, bylo nejlepší?“ zahihňala se.
„Myslím, že vaginální soulož“ pokýval hlavou.
„A já myslela, že jsme vobyčejně prcali…“