DMD č. 8 pro 8. 4. 2010. Téma: Klíč – který nikam nepasuje

fandom: Bible (přibližně)
Věnováno obětem včerejšího neštěstí a všem lidem, které to zasáhlo.
---------------------------------------------------
Je třeba seznámit se se všemi povinnostmi nového pracoviště. Velké zlaté klíče, které Petr převzal, jsou pořádně těžké, ale zámek vypadá staře a zrezivěle. Navíc nechápe, proč dostal k jednomu zámku dva klíče. Pasuje jen jeden.
Hrozné poměry…
Když ho přijde zkontrolovat šéf, klíčník ihned spustí příval stížností: „…navíc stejně zamknout nejde, nemluvě o támhleté díře v plotě. Hrne se to sem jak ryby z roztržené sítě. Takže mi laskavě řekni, co s tím hodláš dělat!“
„Nic.“
„Ni… Ale vždyť…“
„Koukej, Petře,“ skákaly Ježíšovi v očích veselé jiskřičky, „špatně jsi to pochopil. Neděláš přece v ostraze, ale v uvítacím výboru.“

Bylo jaro jako zvon.
Všechno vonělo a zpívalo, a všechno bylo svátečně čisťoučké, a Křemílek s Vochomůrkou se rozhodli, že v pařezové chaloupce uklidí.
Nejdřív všecičko vystěhovali ven, vyčistili kamna, pak ohřáli kotel vody, vydrbali podlahu, zdi i strop, a pak že všechno naskládají zpátky.
Tak nastěhovali nábytek, nádobí, sekyrku, šály a zimní čepičky, až na paloučku zbyl jen klíč.
"Od čeho je ten klíč, Křemílku?" ptal se Vochomůrka.
"Nikdy jsem ho neviděl, Vochomůrko," opáčil Křemílek.
"Třeba ho tu někdo ztratil," na to Vochomůrka.
"Třeba si pro něj přijde."
Posadili se na lavičku před chaloupku, že počkají.
A přišlo léto.

Upozornění: Myšlenka si zaslouží víc než 100 slov a hodinu času, jenže jen tolik jsem momentálně měla k dispozici.
Homer Wells nebyl zvědavý, jen rád poznával svět.
Jednoduše mu připadalo, že to je správné vyplnění času.
Kdyby záleželo na něm, díval by se. Ono ale nezáleželo.
Tak se učil medicíně a dělal vše, co mu doktor Larch poručil.
Téměř.
Nikdy neusmrtil zárodek v ženském lůně.
Proč, když to vzhledem k době a situaci žen bylo morálně obhajitelné?
Proč, když se nemusel zpovídat žádnému Bohu?
Odpověď nenašel při poznávání světa. Věděl ji.
Hudba každého srdce je jedinečným klíčem k srdci druhému. Jen jedinému.
Co když se vám klíčová dírka nemá možnost narodit?
Není nic horšího než klíč, co nikam nepasuje.

Slunce již dávno zašlo, pozdní večer se zlehka přehoupl v bezhvězdnou noc. Ondra stále seděl za stolem a horečně pracoval. Před několika hodinami si s ustupujícím světlem rozsvítil jen malou lampičku, která nyní osvětlovala jen úzký kruh u psacího stolu. Zbytek pokoje se ztrácel v hustém šeru, ale nevěnoval tomu pozornost.
Zhurta listoval ve svých papírech, čím dál netrpělivější, když se nemohl dobrat správného řešení. Přepsal mu to snad spolužák špatně? Ke každému cvičení tu měl být klíč. Jen ten poslední byl zvláštně očíslován… A.24/6! Žádné cvičení tomu neodpovídalo. A pod ním bylo napsáno pouze: In domum numeri illius deveni.*
* Přijď do domu toho čísla. (latinsky)

Žmoulám výstřižek z novin, rozhovor s mým vzorem Karlem Vomáčkou. Při sbírání písmenek po parku mi jeho podnětná slova nejsou nic platná.
Hledím do zadání a bezradně se snažím tu dobrou radu uplatnit na shluky desetinných čísel propletených lomítky a mínusy. Spoluhráči to mezitím vyřešili beze mě.
Nemám zdání, co si s tou vzácnou inspirací počít nad čtvercem plným písmen. Parciálně? Úplně? A podle které souřadnice? Gradient v obecném směru? Ale to už mě kamarád mlátí po hlavě poloprázdnou lahví kofoly řka, že to byla mřížka.
Jsme v cíli. Karel Vomáčka mi nepomohl.
Proč to říkal?
Lama.
„Když nevíš, derivuj!"

Tuláček běžel lesem. Zrovna se najedl, a teď rozpustile poskakoval po mechových polštářcích. Honil sluneční paprsky a vůbec mu nevadilo, že na něho křičí naštvaná straka. Prostě běžel stinným lesem užívaje si krásného dne.
Náhle před sebou zahlédl pohyb. Jakoby se tam mihlo něco lesklého. Zaslechl tiché žduchnutí. Zvědavě se rozběhl směrem, odkud se ozvalo.
Ta věc voněla divně. Co je to? pomyslel si. Kde se to tu vzalo?
„Hej, sojko!“ zavolal na ptáka, který letěl kolem. „Co je to?“
Sojka mrzutě slétla k zemi. Opatrně se zobákem dotkla pokrouceného předmět.
„Klíč, ale žádné dveře s ním v lese neodemkneš.“

Hlavní stan. Hnutí odporu.
Musíme se trefit do citlivého místa!
Je plán? Varianta A, B, C!
Zachráníme Zářnou vzoru. Zatraceně!
A nejdřív přijde varování.
Výbuch! Pár vhodně umístěných náloží.
Klasicky. Dovnitř a ven.
Jen tiše, čas se krátí. Hlídka na obhlídce.
Než se usadí prach.
Teď kudy?
Zářná vzora.
Brání se? Je jen rozespalá. Překvapená. Už nečekala.
Hvězdná obloha.
Dokázali jsme to! Ještě pořád šeptejte.
*
Diktátora. Tiché kroky ve tmě.
Koušu se do rtu.
Prázdný pokoj.
... když se nevrátí, nikdy mi nepatřila.
Trosky dveří.
Převracím v prstech nepotřebný kousek kovu.
Cinknutí. Padá.
Nesehnu se pro něj. Klíč, kterému zničili zámek.

"Než se vrátím, jsi zde paní. Dávám ti klíče od všech komnat," řekl černokněžník. "Pamatuj si, do dvanácti můžeš vstoupit, ale třináctou neotvírej, sic se ti zle povede."
Princezna s vážným výrazem přijala svazek klíčů.
V následujících dnech princezna procházela komnaty jednu po druhé. Až stanula před třináctými dveřmi. První den kolem nich chodila, druhý den otáčela v rukou poslední klíč. Třetí den se rozhodla, že dveře otevře. Ale ouha! Klíč do zámku nezapadl na první ani na druhý pokus...
Černokněžník v dáli se jen tiše chechtal, kdykoli pomyslel na princeznu, která je jistě za svou nemístnou zvědavost náležitě vytrestána

Jsem jiná a vybočuji z řady. Jsem papouškem mezi sýkorkami, které ho nakonec uklovou k smrti. Jsem albínem mezi černochy, cizincem ve své vlasti. Jsem motýl se zlomenými křídly, vyhřívající se v posledních paprscích slunce. Jsem jako hvězda v poledne, jako červánky o půlnoci. Jsem sklíčkem mezi perlami, semínkem plevele v hromadě obilí. Jsem jehla v kupce sena. Jsem rybou na suchu a kočkou ve vodě. Jsem tancem bez kroků, hudbou bez tónů. Jsem jako kniha beze slov, jako slova bez vět. Jsem jako dveře, co nikam nevedou. Jsem jako klíč, který nikam nepasuje. Jmenuji se Lenka. Říkají mi Střelenka.

Ten klíč se jednoho dne prostě objevil. Na kroužku s klíči od TARDIS.
Na Velikonoce roku snad 2008. Snad. (Všechny Velikonoce jsou stejné, až na ty z roku 2001, kdy zaklepal u dveří jednoho domu a třináctiletá dcera paní domácí ho s výkřikem „Přišel po poledni!“ zlila kýblem vody.)
Nepasoval prostě nikam. Ani do těch starých dveří, které se válely v šatně a měly zámek zaseklý od té doby, co se mu v Moskvě pokoušeli do TARDIS vloupat bezdomovci.
Ve vesmíru je… opravdu mnoho dveří.
Doctor byl nucen se smířit s faktem, že vyřešit tento problém je nad jeho síly.