Alžběta a drak

Teď nebyl čas na paniku.
Přepnula kamerový systém na stálé nahrávání.
Nastavit alarm. Kolik vydrží, aby měla důkazy, ale ti chlapi ji… nezničili?
Zločinec nemusí být blbec, takže ukrýt mobil. Z něj se ovládá všechno, však to teď dělá ona.
Schovala se v ložnici za dveře.
Dovnitř vrazili ti v kuklách. Toho tlustého stačila praštit lampičkou, nic jiného neměla.
Bojovala, ale proti jejich surovosti neměla šanci.
Kruci, jak dlouho trvají dvě minuty?
Jeden ji na posteli držel pro toho druhého.
Teď přišla ta chvíle.
Hoř, ty hajzle, hoř! Na dračí ženu se nesahá!
Výkřiky bolesti, sevření povolilo.
Spustil se alarm.

Princezna stála na ochozu věže, srdce ji pálilo vztekem a ponížením.
Nikdo ji neposlouchá! Ona v žádné věži bydlet nechce!
Jenže co se Paláce a krále zmocnila ta hnusná čarodějnice, nic není jako dřív.
Táta je duchem nepřítomný a říká jen to, co mu ona dovolí. Většina spolehlivých služebných zmizela, ty zbylé baba mučí, takže ji radši poslouchají na slovo. Mágové i šlechtici utekli. V tomhle Paláci hrůzy zůstala nejspíš jediná, kdo ještě dokáže samostatně myslet.
Ne… Arkan ji neopustil. Bojuje. Ale je sám.
Nenávist jí pomáhá proti strachu.
Ona se ale nechce bát!
Je jí šestnáct… chtěla by žít.

Kolem jeskyně bylo nezvyklé ticho. Brandy už byla neklidná.
„Už jsou pryč skoro půl dne! Všichni!“
„Ale no tak, nemá se jim co stát…“ zkoušel ji uklidnit Norgard.
Brandy se rozčílila: „Co můžeš vědět! Co kdyby potkali medvěda… nebo vlky!“
„Přestaň být hysterická, ano? Vždyť i mrňavá Sopouch je už větší než kůň! A je podstatně zákeřnější!“
To byla Arinbjorg.
„Ani jeden mě nechápete! Copak jste hluší? Jsou to ještě děti!“
Najednou před jeskyní něco žuchlo, zazářily nadšené plameny.
Draci se vyhrnuli ven.
Na zemi ležel mrtvý jelen, kolem nadšená dráčata.
„Všechno nejlepší k narozeninám, maminko!“
Její maličcí… jak dojemné!

Tvůj medailon je mnohem starší než ty královské. Kdysi dávno byl vyroben pro člověka, který byl dračím přítelem.
Pomůže ti ve třech oblastech.
Zlepší ti schopnost telepaticky se domlouvat s Brandy, nyní dosáhneš dál. Emoce se přenášejí snáz než řeč, okamžik smrti dosáhne nejdál.
Pomůže ti zvládat schopnosti, které jsi s Brandy získala, můžeš od ní čerpat sílu. S jeho pomocí se snáz ubráníš proti černé magii.
Za třetí je to symbol. Do jisté míry ti zajistí ochranu – jako příteli draků.
Za čtvrté… chraň svoji lidskost. Už není samozřejmá.
Alžběta ztuhla.
Ta poslední rada… Bože, nebyl by k ní návod?

Pouto mezi drakem a jeho jezdcem vznikalo na základě umně vytvořeného rituálu. Lidé při něm často umírali… přesto jen oni ho mohli iniciovat a ovlivnit.
Ovšem podle pradávných pověstí pouto mohlo vzniknout i jinak, přirozeněji – pokud někdo drakovi nabídl upřímný cit… a drak ho přijal.
Lidé v Království však draky nijak nemilovali. „Zlomyslní a nebezpeční parchanti...“ říkali. Nejlepší drak byl drak hodně daleko!
A pak tu byla Alžběta.
Když viděla draka zasypaného kamením, prostoupil ji upřímný soucit. Uviděla někoho, komu bylo ještě hůř než jí!
„Neboj se, pomůžu ti,“ zašeptala a něžně pohladila zlatou dračí hlavu…
A její svět vzplál.

Alžběta zatočila do jedné z jeskyní, kde bylo jezírko s ledovou vodou. Třeba jí pomůže s bolestí třeštící hlavou.
Obklopil ji vítaný chlad. Než se její oči stačily přizpůsobit tmě, klopýtla o kámen, který tu neměl být. Rozhlédla se – kamení bylo všude kolem. Že by sesuv?
Ale ona nutně potřebovala tu studenou vodu! Posvítila si pod nohy mobilem a opatrně šla dál.
Najednou na ni pod kamením něco mrklo.
Zamrkala také.
Oko?
Světlo z mobilu se odrazilo ve výmluvných očích plných rozhořčení, bolesti a inteligence. Velké smaragdové oči s dlouhými řasami.
Opět zamrkala.
Zpod kamení se na ni díval drak.

Brandy a Norgard s jistou beznadějí sledovali bitvu odehrávající se před jeskyní.
Jekot, plameny a občasný dým, pokud se dráčatům podařilo něco opravdu zapálit.
„Myslíš, že dnes aspoň půjdou dřív spát?“ zadoufala Brandy.
„Pokud i usnou, vzbudí se okamžitě, jak se spolu… no, víš co,“ odpověděl Norgard pochmurně.
„Tiché štěstí mateřství… pche!“ vyprskla Brandy.
Najednou se Norgard rozzářil.
„Mám nápad! Co takhle použít řetězy? Pěkné, pevné, ocelové řetězy… Když je, až jednou usnou, spoutáme všechny… kolik myslíš, že získáme času?“
Naděje! Brandy v duchu rychle počítala.
„Mohli bychom se i v klidu najíst!“
Norgard vychrlil radostný plamen.
„A nejen to!“

„Pokud si ho chceš prohlédnout, musíš přijít sem.“
Alžběta vzhlédla.
Pevný řetízek, na kterém medailon visel, byl zapečetěn dračím ohněm poté, co přísahal věrnost svému králi.
Získal tak postavení na úrovni nejvyšší šlechty, významnou samostatnost v rozhodování i jednání. Ovšem s podmínkou absolutní poslušnosti vůči svému vládci.
Pro jeho matku byl stvrzením řádné smlouvy. Pro jeho ženu byl symbolem jeho vysokého postavení.
Sledoval, jak se v Alžbětiných očích objevuje pochopení a… soucit.
Jako jediná okamžitě pochopila podstatu medailonu – byl to řetěz, které definoval míru jeho svobody.
Evidentně ji to zjištění zasáhlo.
Kdo by řekl, že si svobodu cení tak vysoko?

Podívala se na šaty rozložené na posteli a vzdychla si.
Doteď při dobrodružstvích v Království nosila šaty Arkanovy matky Magdaleny, bohem nadané švadleny, která na sebe nevzala nic, co by nebylo prvotřídní. Proti zimě to občas doplnila moderním termoprádlem, takže měla vše: styl, kvalitu i pohodlí.
O oděvu služebné z Paláce se nic takového nedalo říct. Látka svrchního šatu byla hrubá, košile i prádlo kousaly. Podivná hnědá určitě nepatřila mezi Alžbětiny preferované barvy.
Nejdřív si myslela, že nejhorší je plátěný čepec – už jen proto, že v něm vypadala jako idiot.
To však ještě neviděla boty.
Tak tohle ani šněrování nezachrání…

Vede tam jen málo cest, kraj je to divoký, nehostinný. Je třeba kráčet po cestách prašných i do skal se zakusujících a teprve po týdnech namáhavého pochodu vaše oči spočinou na kraji, který zove dračí.
Mohutné horstvo rozděleno jest do pásů, jenž rozdílné podmínky nabízejí.
Hluboká horská údolí jsou hojně zalesněna, podél řek plných ryb táhnou se žírné lučiny, kde zvěř lesní nalézá dostatek stravy své. Lesy jsou divoké, padlé tlející kmeny živočichům úkryty poskytují, ale lidským poutníkům v cestě brání.
Nad lesy stepi leží, opět životem bohaté, a teprve nad nimi, v pásu ostrých skalnatých štítů, žijí prý draci…