Alžběta a drak

Křik, výskání – parta starších kluků se pošťuchuje v jakési hře. Každou chvíli jakoby omylem strčí do malého černovlasého chlapce. Dítě nemá kam uhnout, takže útoky začínají být promyšlenější.
Vše ústí v bolestivě vypadající pád. Malý se snaží dostat pryč, ale nepláče. Stejně slzy nikdy nepomohly.
Kristina rozzlobeně vstane. „Čí je ten chlapec?!"
Chůva se přikrčí. „Pánův.“
Nevíra. Pochopení. Strašlivý vztek. Tohle mohl být Artuš!
Ledový hlas. „To dítě patří do mých komnat.“
Chůva se brání: „Ale pán nařídil…“
„S pánem se dohodnu sama.“
Úzkostí sevřené srdce, ale pánovitý hlas.
„Dala jsem ti rozkaz…“
Chvilku na to se Darenovi zjevil anděl.

Vztekle odhodil pero a zaklel. Proč vlastně platí daně, když mu král nikdy nepomůže? Už to nebyly jen loupeže, přibývají mrtví.
Poslal na hrad seznam nutných prací – hlavně je třeba zamezit průchod od nechráněných míst vhodných k vylodění. Nechal ostřit kůly, stavět zátarasy, kovář koval ježky schopné zastavit jezdce. Neměl ty věci rád, mrzačily nevinné koně. Ale pomáhaly.
Potíž byla v tom, že tam musí jet, a Kristinu s děckem nechat tady.
Co už. Dokud se nevrátí, bude ji zase nepřetržitě hlídat stráž.
Po návratu nevěřil vlastním očím. Jeden z vojáků miminku zpíval, druhý ho houpal v náruči.
Ta Kristina!

Prý rod! Tradice! Šlechtici jsou jak psi v psinci. Proč obětovat život nepřerušené pokrevní linii?
Kdybych nemusel, nikdy bych se neženil. S Ilyou to byl jeden velký průšvih a kluk taky za moc nestojí. Aspoň je tu dědic.
Jenže… tuhle rodu nedlužím, je jen moje. Kdyby jen to šlo bez dítěte…
Co když mi umře?
To čekání nevydržím. Bába řekla, že dovnitř můžu jen kdyby umírala. Panebože, to ne.
Už to trvá celé hodiny!
Kašlu na předky a povinnost. Chci ji. Živou.
Slyším pláč! Dítě?
Je mi jedno, že je to dcera. Co Kristina?
Přežila…
Už nikdy takhle riskovat nebudu!

Daren je hezký a chytrý chlapec, copak to nevidíš?
Ano, hodně se podobá své matce, ale je i po tobě.
Není budižkničemu! Umí spoustu věcí, jen se tě bojí, takže je nedokáže předvést. Zkus ho aspoň chvíli nekritizovat a poznáš to sám.
Ne, nepřekračuju svá práva! Jako tvoje manželka jsem za něj zodpovědná. Konec konců, je to tvůj dědic.
Nadání k matematice není zbytečnost! Ani u panského syna ne. Účetnictví do toho nepleť. Matematika je mnohem víc.
Umí skvěle jezdit na koni, šermovat a střílet z luku. Tak mu uznej aspoň to.
Ne, nejsem neuctivá. To bych na tebe křičela!

Když byla Kristina přesvědčená, že s těhotenskou nevolností další houpání kočáru nepřežije, zastavili před zájezdním hostincem.
Zatímco kolem hospody byl nepořádek, stáje byly velké a udržované. Museli tu zastavit, široko daleko nebyla jiná možnost vyměnit koně.
Kristina si vzdychla, když viděla ušmudlanou nálevnu. Tady si vodu radši nedá! Assani dospěl ke stejnému názoru a objednal pivo. To se snad zkazit nemohli.
Mohli.
Assani nakrčil nos – fuj, v čem ten slad máčeli?
Než stačil seřvat hostinského, vyběhla Kristina od stolu, on samozřejmě za ní. Snažila se odvrátit, ale nedovolil jí to.
Pozvracela mu boty.
Těhotenství a špatné pivo je lepší nekombinovat.

Dívá se na mě jako na černou ovci mezi šlechtici.
Dokonce pochybovala, že naše svatba byla platná! Dobrá, musel jsem ji trochu… ovlivnit, aby správně odpovídala, ale právo je na mojí straně.
Má skvělé postavení, za sebou opravdu bohaté léno, lidé se jí musejí klanět.
Má vytouženou dceru, aniž bych ji udřel dalšími porody. Nechodím za ženami do podhradí, jako chodíval můj otec. Co je moje, neměl jsem jedinou milenku!
I toho kluka… Artuše, jsem jí chtěl přivézt, ale zakázala to. Přestože si pořád stýská.
Ne, není svobodná. Která manželka ale je?
Žádná černá ovce. Jsem mezi šlechtici bílá vrána!

Starý Hanuš mrkl, takže přinesl novou fotku. Konečně.
Ach Artuši… Dnes je ti osmnáct a já tě vlastně neznám.
Ne. Nesměla uvažovat tímto směrem. Dokázala snášet uvěznění, protože se snažila bojovat. Ale s tím strašným nepolevujícím steskem se nedalo dělat vůbec nic.
Kdysi, pár měsíců po svém zajetí, se pokusila o sebevraždu.
Našel ji tehdy dřív, než bylo pozdě. Její čin ho donutil, aby aspoň částečně změnil způsob, jakým s ní zacházel. Ona pak v sobě dokázala najít důvod, proč přežít, a jak se nenechat zlomit.
Kaitlyn i Daren ji potřebují. Aspoň jim o Artušovi vypráví, ať o bratrovi vědí.

Udělal jí nabídku – sňatek nebo smrt pro ty, které miluje.
Takže neměla na vybranou. Zase.
Jakmile zjistila, že potřebuje její souhlas, vyjednávala.
Svého syna mu nedá. Jestli ona bude otrokem, Artuš musí zůstat svobodný. Její rodiče se o něho postarají.
Dívala se mu vzdorně do očí, odhodlaná neustoupit, přestože už teď ji dusil žal.
Váhal. Jemu bylo dítě jedno, ale viděl dost, aby věděl, že ona na něm lpí. Opravdu je ochotná se ho vzdát? Jenže… bez jejího souhlasu neprojdou. Nejdřív se za nimi pustí strážci brány, následovat budou dračí jezdci. Vezmou mu ji.
Souhlasil.
Zvítězila, ale srdce jí umřelo.

Když ji konečně našel, vzplál – zadostiučiněním i vzteky. To dítě! Jak mohla? Chvíli trvalo, než pochopil, že chlapec je jeho.
Hledal ji už od doby, kdy Ilya spáchala sebevraždu a on byl zase volný. Poprvé v životě po někom toužil. Nemohl ji najít, už si zoufal. Až teď…
Sledoval Kristinu a v duchu si pro ni kreslil budoucnost.
Paní Severního léna – jako manželka už bude trvale jen jeho. To dítě… hrad je velký, může ho odložit k tomu druhému. Nabídne jí všechno, co má. Kromě svobody! Nedovolí žádné další útěky.
Ptát se nebude. Proč riskovat odmítnutí?
Prostě si ji vezme.

Astrid seděla na lavičce. Sledovala dvouletého Artuše hrajícího si mezi dětmi na pískovišti. Srdce se jí sevřelo láskou. Její syn!
Neměla to lehké – svobodná matka, která ani nedokázala říct, kdo je otcem jejího dítěte. Rodičům vše vysvětlila. Maximálně ji podpořili, šťastni, že se dokázala vrátit. Prozatím oželela další vzdělání, Artuš ji potřeboval.
Někdy na… něj… myslela. Nebyl přece úplně zlý! Měl by radost? Artuš se mu podobal…
Ne, radši nechtěla vědět. Svoboda byla cennější.
Zavolala Artuše, dala ho do kočárku. Mluvila na něj, smáli se, zatímco jeli domů.
Stínu ve svých stopách si nevšimla.
Neviděla šok, nevíru, uspokojení.
Lov začal.