DMD č. 15. pro 15. 4. 2014. Téma: Poprava pampelišek

Planeta Etnek, kdesi ve vesmíru nedaleko Tatooine.
Tato planeta je převážně tvořena polopouštěmi, místními nazývanými pampos. Květena na nich je chudá, zvířeny je o trochu více. Největší zvíře je menší šelma nazývaná lizske. Tyto šelmy jsou nyní na pokraji vyhynutí, vlastně už skoro přes okraj.
Na oběžné dráze planety majestátně pluje osobní loď Lorda Vadera Executor, kterou nějaké střevo v nakladatelství Baronet přeložilo jako Popravčí.
Ale proč vám to vlastně... ach ano. Vlivem rozlité kávy došlo k přetížení systémů, jejich následnému vypadnutí a spadnutí celého toho devatenácti kilometrového kovového nadělení na oblast s největším výskytem pampelizsek. Tak to bychom měli.

Pokřikování palácových pikenýrů, potírajících protivné prosebníky, přehlušovalo pištění prostých, pronikavě páchnoucích poddaných.
Panovačný princ, právoplatný potomek panovníka poraženého prasetem, pózoval portrétistovi.
Při předvádění pohledného, pyšného profilu podrážděně poslouchal pláč povstaleckého pána, pokleklého před Pycellem.
Paxter Pampelišák, poslušnost postrádající pán Pampeliškového poupěte, přitepleně pojmenované pevnosti pod pahorkem poblíž Prstů, prosil, plakal.
Přiznal prohřešek, přesto požadoval prominutí, prý pozvedl prapor pouze pro právo pomsty, přislíbené příteli.
Přihlížející pážata, posluhující princi, pozorovala přicházející pohromu.
Pyšného prince, potěšené pozorujícího ponížení pánova pletichařského příbuzenstva, počínalo pánovo pofňukávání popouzet.
Pobočník planě plánoval přistřihnutí princových perutí.
"Payne," přivolal plešatého popravčího princ, "přiostři plkno, požaduji palici pampeliškového pána."

"To je trandoshanská pampeliška," zašeptal udiveně Obi-Wan. "Poprvé, co jí v životě vidím..."
I Anakinovi krása květiny vzala dech. Její zlaté okvětní lístky se leskly v ranním světle a připomínaly mu východ slunce na Naboo. Napadlo ho, že by se květina jistě líbila Padmé. Snad by nevadilo, kdyby si jednu utrhnul a vzal domů na Coruscant.
Natáhl se po ní, když tu byl květ přeseknut švihnutím světelného meče.
"Anakine, kdybys dával pozor při hodinách botaniky, věděl bys, že je masožravá," podotknul suše Obi-Wan. Najednou ze země vyrašily stonky pokryté ostny a ústa plná zubů.
"A taky naštvaná, zdá se. Utíkej!"

Poprava pampelišek byla vskutku událostí roku. Tento způsob jara zdál se být poněkud nešťastný. Květy, stonek po stonku sbírány ručkami líbezných dívek, mřely ukrutným zážitkem a plačíce zanechávaly stopy, kterých nebylo možno se lehko zbavit.
Pěnky pak z květů vily něžné věnce, sázejíce si je na jemné kadeře a prozpěvujíce si oslavné popěvky. Pampelišky vadly a ostatní květy s nimi truchlily.
Den za dnem ubýval a louky hustě protkané zlatem stále více zelenaly. Měkké hlavičky žlutých pampelišek odplouvaly po průzračné vodě do dalekých oceánů a dívky se nad nimi modlily ve své tajné lásky.
Tento způsob jara byl vskutku podivný.

"Kolegové, bude Svátek matek. Kytky neseženem, louku včera posekli," přednesl Cvoček na tajné schůzi souborových dětí.
"Nacvičíme Princeznu Pampelišku, máma ji miluje," pravil tragédův synek.
"Ano! Budu excelovat v titulní roli!" zasnila se Cvička. "Ale bacha, kdo bude hrát Honzu?"
"Já, umím nejlíp líbat, našel jsem, kde si táta schovává deník," našpulil ústa Synek.
"Ty mou sestru cicmat nebudeš!" skočil na něj Cvoček.
"Kluci, nechte toho, nebo to řeknu mámě!" zaječela Cvička.
"Tak ty nám chceš zkazit překvapení, žalobnice proradná? Chopte se jí, setněte ji, pověste ji, nechť bídně zhyne!" houkl potomek tragédův.
Pampeliška se rozječela s větrem o závod.

Už se nedá nic dělat, je jich tu moc. A roztahují se. Berou nám životní prostor. Vždyť už se tu nedá ani projít! Vem kosu, kmotřičko, a pojď. Tady všude je třeba zasáhnout. Tyhle všechny zastavit v růstu. Dokážeš to? Jestli ne, rádi ti pomůžeme, mám své zkušenosti. Své metody. Víme, co dělat. No jen pracuj, pečlivě napřahuj kosu a stínej ty hlavičky. Je jich příliš mnoho, bylo by lepší, kdyby nebyly žádní. Žádné.
„Pampelišky?“
„Ale ovšem, pampelišky.“ Spousta rozmilých židovských pampelišek. Jedna pampeliška za jednoho člověka, jedno chmýří za jedno dítě. Veselé léto za nekončící zimu.
Auschwitz 1940 - 1945.

Tohle je podivná říše. Temná a nepřátelská. Nevím, jak jsem se tady ocitla. Mám strach. Musím utéct.
Naštěstí jsem potkala obrovské přátelské pampelišky. Ukazují mi cestu, dávají mi jíst a pít a hladí mne lupeny. Jsou moc fajn.
Náhle se objeví divné stroje. Pozatýkají pampelišky i mne. Předvedou nás před královnu. Moment, někoho mi připomíná…
Královna je zlá. Nerozumím, co říká, ale cítím, že to fakt není dobré. Koho mi jen připomíná?
Královna vynesla rozsudek.
Pampelišky předstupují jedna po druhé a stroje jim usekávají jejich nádherné zlaté hlavy.
„Néééé!!!“
"Alíku, vzbuď se! Ty tvoje noční můry budou jednou má smrt!“

Zase jí bylo o málo víc. A zase spadla. Padala dlouho, skoro by přísahala, že už si zvykla. Ale poprvé ji pád bolel. Skleněný stoleček byl rozbitý na malinké střípky a hledat klíč nebylo třeba, všechny dveře byly vyražené. V zahradě ležela tělíčka spálených vážek a utrhaná křídla motýlů. Slzy ji pálily, utíkala, ale zůstávala na místě. U stolu bylo pusto a prázdno, jenom plch se krčil mezi střepy konvičky. Zatřásla jím.
Plch si protřel oči a na chvíli se probral ze spánku.
„Krutá královna. Nejdřív nadávala netopýrům. Potom popravila pampelišky. Zde zbyla…“ zív.
Záhada zůstala nevyslovená v králičí noře.

Dan makes his last stand inside a school.
He’s armed with an Uzi and wears a vest of dynamite.
We thought he was one of the little criminals, the bullied kids that have grown into bullied adults and found the means to take their pain out on the world, starting with making up unfortunate villainous pseudonyms.
I step out of a shadow and put a switchblade into Mr de Lyon’s eye before he can fire himself up.
There’s screaming. I guess I’ve just traumatised thirty eight-year-olds… but in the end, mission's accomplished.
"Kids," I say, "that's why bullying is wrong."

Seděli na nízké polorozpadlé zídce. Slunce probleskovalo mezi šedými mraky. Tráva voněla jarním deštěm. Cinkání ovčích zvonců se neslo do daleka.
„Proč ses včera s naším tátou pohádala?“ zeptal se jí Michael. Co mu měla říci? Že se chlapi U Zubatý zase porvali? Že ten pěknej kapitán od kavalerie už zase slídil kolem vesnice?
„Frances…“ naléhal dál. Starý už byl dost.
„Protože vyrazit zuby panskýmu kočímu, ho taky může dostat do pěkný šlamastiky,“ zaprskala.
„Když je to parchant,“ ucedil Michael.
„Panským kočím to začíná…,“ utrhla odkvetlou smetanku, která se krčila mezi kameny, „…a provazem to končí.“
Semínka odlétla po větru.