DMD č. 3. pro 3. 4. 2015. Téma: Proměnná

Sedí student nad sešitem
pátrá po tom čísle skrytém.
Neznámá a tajená
sedí si tam proměnná.
Chlapec píše, škrtá stále,
x se rovná a tak dále,
v hlavě duní ozvěna,
zatracená proměnná!
Rovnice, ach, to je bída
tu se ubere, tu přidá
Je to jako honěná,
hraje si s ním proměnná.
Ač se oči zvolna klíží,
řešení se přece blíží,
objeví se proměnná,
bude za ni odměna.
Už nastala velká chvíle,
tu tě máme, x-ko milé,
pět se rovná proměnná,
rovnice je spočtena.
Jenže další příklad čeká,
teď už ho snad nepoleká,
všechny další proměnné
spočítá a né že né!

„A teď si vyjádříme x pomocí y a převedeme na druhou stranu rovnice...“
Bože ten má krásnej zadek. A když zvedne tu ruku s křídou, tak mu nádherně vyjede biceps z rukávu. Teď by se zase mohl otočit čelem, já ty jeho oči prostě žeru. To je úžasný, jak si olízne rty, kdykoli se chystá promluvit! A... co to sakra mele?
„Takže na tabuli máte soustavu rovnic o deseti neznámých a vaším úkolem je vyčíslit všechny proměnné tak, jak jsme si to teď ukázali.“
Toho dne jsem vymyslela nový způsob řešení matic. Takového fešáka jsem přece nemohla zklamat špatným výsledkem.

„Kapitáne, asi jsem na to přišel,“ ukázal navigátor Bossackovi výpočty. „Tady nám chybí jedna proměnná – když ji započítáme a uděláme průlet znovu, posune nás to dopředu na správný čas.“
Kapitán porovnal risk opětovného průletu soustavou červích děr s ostudou, kterou si uřízl u admirála, a rozhodl: „Nastavte kurz a letíme!“
Po několikahodinovém kličkování mezi červími dírami se Na Vlastní Nebezpečí vynořil na stejném místě – ale podle trosek to vypadalo, že je dávno po boji.
„Bossacku, vy idiote!“ řval admirál Morthy, „Cvičení skončilo už včera!“
„Tak proměnná, jo?!“ obořil se Bossack na navigátora a začal se s ním honit po můstku.

„No tak, slečno, jak zní definice nezávisle proměnné přísady a závisle proměnné přísady?“
Profesor Nemo upíral na Alenku svůj zkoumavý pohled.
V Alence by se krve nedořezal. Učebnici včera vůbec neotevřela, a když slyšela slovo „proměnná“, nedokázala si vybavit nic jiného než hodiny matematiky na základní škole.
Matika… nakonec proč ne? Horší to být nemůže. Cokoliv je lepší než mlčení.
„Nezávisle proměnná přísada je přísada, která mění svoje vlastnosti a tím i vlastnosti lektvaru nezávisle na jiných přísadách v lektvaru, zatímco závisle proměnná přísada je taková, která mění svoje vlastnosti v závislosti na ostatních přísadách lektvaru.“
Profesor se neznatelně usmál.

Předčítám ti učebnici, usmíváš se mile,
doučko je každý týden, moje nejkrásnější chvíle.
Dívám se ti do očí a musím se hlídat,
abych tě místo integrálů, nešel učit líbat.
Od jednoduchého po složitější, učební máme taktiku,
bože, řekni, kde jsou doby, kdy jsem miloval jen matiku.
Když nejdou ti logaritmy, vráska ozdobí ti čelo,
a já bych rovnicemi místo bloku, radši popsal tvoje tělo.
Měl bych soustředit se na vzdělání, moje, tvoje, naše,
jenom ladně hodíš hlavou a z mozku génia je kaše.
Nazývám tě „Moje X“, ty tušíš, co to znamená,
co matika světem stojí, jsi má nejmilejší proměnná.

Pro N. jsem byl sklenice whisky, kapka toho nabuzování sebevědomí a sex. V případě O. stačilo vyměnit whisky za vodku. P. se zpočátku jevil slibně, byl abstinent, ale nic nezabíralo víc než pořádné honění ega. Q. zmizel rychleji, než mohla být rovnice aplikována, a na R. raději zapomenout, protože tak veliké ego jsem doma nechtěl. S. vypadal jako životní láska. T. tu byl na jednu noc. Z U. mě dodnes bolí žaludek.
Do konce mé cynické abecedy zbývalo už jen pár písmen. Kdyby ani Z. nevybočil z řady, měl jsem v plánu to definitivně zabalit.
A pak jsem potkal Dona.

"Dneska si povíme o proměnné," ohlásil dětem učitel na začátku hodiny. Třída se zachechtla a jedna dívka se začervenala. Učitel pokračoval ve výkladu.
"Proměnná je bla bla bla. Chápete to?"
"Ale pane učiteli, my víme, kdo je proměnná," ozvala se třída.
"Zaprvé, co, a ne kdo. A zadruhé, jak to víte? To už jste se to učili?" Třída se opět zachechtla a teď už jen jeden žák za celou třídu promluvil: "Ano, pane učiteli, víme to už od první třídy."
"Jak je to možné?" zeptal se udiveně Kilián.
"No, když jsme se seznamovali, Lucka samozřejmě neopomněla říct, že je vlkodlak."

Sluneční paprsky přes okenní sklo hřejí a svádějí ke snění s otevřenýma očima.
Křída vrže po tabuli. S vypětím sil k ní pozvedne oči, ale myšlenky se toulají daleko odtud.
Slunce připomíná léto. Prázdniny, vodu a pláž.
Profesor něco říká, ale nevnímá ho. V uších mu zní JEJÍ smích.
Obraz třídy mizí. Znovu vidí její dlouhé vlasy třpytící se tisíci kapkami vody.
„Která proměnná v tomto vztahu je nezávisle proměnná a která je závisle proměnná, studente?“ vyruší ho ze snění profesorův přísný hlas.
„Nezávisle proměnná... nezávisle proměnná je když…“
Přece ona, jeho Julie, je nezávislou proměnnou i konstantou jeho života.

Nepokládám se za matematika, fyzika, chemika, biologa. Kupodivu, v rozporu s tím co si někteří myslí, ani za spisovatele nebo budoucího filozofa. Nepřemýšlím nad zaměřením. Pravděpodobně.
Ale k jádru věci… Nebudu vám vykládat o tom, jak jsem v mnoha ohledech proměnná. Rozhodně totiž nejsem ani x, ani y a v budoucnu to neplánuji. Ale čert ví, jak to dopadne. Věc se má totiž tak, vážení, zjistila jsem nemilou věc, která mne mate. Začínám nesnášet čísla. Nenávidím je dokonce tak moc, že proměnná se stala takovou modlou mé maličkosti. A řečnická otázka na závěr. Kdo by nechtěl být bohem, že ano?

I used to think that life was full of variables.
A public school or a private one? Hobbies? Art and books and the unending fascination with taking things apart; everything is puzzles. Everything is math! Even love, there for the taking when you’re young and rich and reasonably good-looking.
Only math doesn’t stop at high school level. It gets more complicated; you stumble over convergences (Yorick, that’s you) and limits (that morning, the Sun pulling giddy us out of the house) and you fall face-first into derivations.
In the end, there is a constant. And the only constant is death.