DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

Když naši vesnici vypálili, bloudili jsme nazdařbůh, žebrajíce o přístřeší a skývu chleba. Pak se nám roznemohly děti a nijak se nemohly uzdravit; ode všech chalup nás vyháněli, abychom tam nezavlekli nákazu. Až jedna dívka je vyléčila; mlčela celou dobu, ani jméno nám neřekla, a tak nám neznámou zůstala. My, nuzní, nic než pánbůh zaplať jsme jí nemohli dát.
Bylo nám souzeno ji ještě jednou spatřit. To v sídelním městě, na náměstí, ohromná hranice plála, a na ní naše známá neznámá - prý čarodějnice, ale může být od ďábla, když tolika lidem pomohla?
Umírala. A my pro ni nic nemohli udělat.

Cítil jsem chladnout zem pod sebou. I když se ona neznámá vůle snažila ze všech sil, abych zapomněl. Já jí to nedovolil. Držel jsem se posledních nitek reality jako záchranného lana. Věděl jsem, že to tak může být klidně století.
Být někde sám s mou myslí je však ošemetné.
Stačí chvilka nepozornosti a rozuteče se všemi směry. Moje mysl by se dala přirovnat k zemi s jasně vytyčenými hranicemi. Za ní jsou další země, takové, do kterých se, ač nerad, sem tam vydám. A za nimi další, v mapách označovány jako "Terra incognita". A já nechci vědět, co tam leží.

Otřela si z obličeje prach a protáhla se. Byla unavená, velké břicho ji tížilo a suchý horký vzduch také nepomáhal.
Nadzvedla plachtu a pohlédla ven. Její Patrik se radil s ostatními, kde se utáboří na noc. Už dávno přestala počítat, před kolika týdny opustili zelený ostrov daleko na východě. Nejprve nekonečná cesta přes oceán, pak špína měst na pobřeží a nakonec kodrcání nehostinnou pustinou. Pomalu ztrácela víru, že to někdy skončí. Doma je čekala jen bída, ale co tady?
Pak uviděla, jak se Patrik usmál, a vzchopila se. Muži možná překonávají neznámé hranice, ale láska jejich žen žádné hranice nemá.

To je zase téma... Co já nebohá tu mám psát o nějakých neznámých hranicích?
Kde to neznáme... Kde tušíme nějakou pomyslnou čáru slušnosti či zdvořilosti, která občas řekne dost, když ji někdo neurvale překročí...
Mohla bych promluvit například o zlotřilých Poldech, kteří ji mnohokráte překročili - počínaje požíráním ponožek a konče komentováním toho, jak myjeme nádobí! Jaká šťastná chvíle, kdy jsme se jich nadobro zbavili...
Doufám, že za hranicemi našeho bytu, domu, čtvrti a toho, co se ještě dá považovat za Prahu, jsou někde (ani nechci vědět kde) nadobro uklizeni pod dohledem statného fikuse, který jim každé překročení hranic pořádně spočítá!

Zakopnout o Tygra, to jednomu den zrovna nezpříjemní. Simbacca by rozhodně radši zakopl o pekáč buchet, kdyby to někoho zajímalo.
Naštěstí ale chlupáči našli společnou řeč (oba jedli všechno) a vyrazili za vůní otevřené jahodové marmelády. Cítili ji stále víc a měli na ni pořádnou chuť, ovšem místo svačiny nalezli mýtinu, kde stálo několik hranic.
[„Ty jsou tvoje?“] zděsil se Wookiee, protože na něčem takovém ho s mistryní chtěli upálit, a to by před svačinou nešlo.
„Nejsou.“
Hlupáčkové nevěděli, že stavitelem je Kryštůfek Robin. Někde se dočetl, že hranice se mají bořit, ale žádné neměl, tak je nejdřív musel postavit.

„Tady taky,“ hlásil Havraní dráp. Během našeho putování to byl již pátý kopec. Popáté se na vrcholu tyčila kostka z klád, vycpaná větvemi.
„Pauza,“ usedl jsem. ,,Odpočinek a svačina.“
„Stmívá se,“ podotkla Spálené obočí nesouhlasně. ,,V devět nám jede vlak.“
„Nebo další v jedenáct,“ rozbalil jsem jídlo.
„Ticho,“ sykl Havraní dráp. ,,Slyšíte?“
Vzdálené, rytmické dunění. Pomalu se v houstnoucí tmě přibližovalo. Nebýt sporu se Spáleným obočím, býval bych zavelel k další cestě.
Na úbočí se vynořila skupina s planoucími pochodněmi. Popadl jsem ruksak a mazal pryč, nestaraje se o ztrátu tváře.
Moje děti se nezapletou s šílenci, co slaví Beltine!

Po strašidelně ukončeném koncertu U Fleků s kluci sešli ve zkušebně, jako zázrakem vystřízlivělí. I Pepank vypadal otřeseně a o jeho zmatku vypovídalo, že si zalezl do kopáku. Což neprovedl od zkoušky, při níž Brajgl zapomněl, kde nutriák odpočívá.
"To bylo kurva divný," prolomil ticho Sidol.
"Udělala něco takovýho už dřív?" zeptal se Jetej.
Zpěvák souhlasně zamručel.
Dveře zkušebny se s mrtvolným zaskřípěním otevřely. Stanula v nich Mlátička.
"Idioti," oslovila kluky. "Vá žněmyslíte, že jsem to udělala já? Normálka vylítly pojistky. A venku nějakej pošuk venčil vlčáka."
"Sorry, kurva," šeptl Sidol. "Já fakt někdy nevím, kde jsou tvoje hranice, ségra."

"Vojíne, kdybyste nebyl jen vojín tak už jím jste zase! Seržant říkal,že to tu znáte. Tak kde je ta hranice chlape?!" generál působil více než rozladěně.
"Já to tu znám," řekl vojín smutně, "a tady by to mělo být. Ale všechno tu chybí."
O několik dní dříve.
"Maž tu čáru! Stromy porazit, přesadit. Bahno reorganizovat, hlínu přenosit, rostliny přesídlit. Nesmí tu zůstat kámen na kameni!"
Destrukční komando se smíchem ničilo okolí. příští ráno byl proměna dokončena a oni se tiše se klidili ze scény. Hranice zmizela a nikdo nemohl tušit co bude na druhé straně.
Kéž by jen lvi.

Na hranici nejste nikdy sami.
Tonička Bolavá, čarodějnice na Křídě, obstarává porod.
Porod, hranice mezi matkou, a novým životem. Hranice, kterou někdo občas naruší.
„JSEM TU,“ praví Smrť. Toničku už zná, a ví, že si nemusí na nic hrát.
„Ale nemusíš být,“ kontruje Tonička.
„NEDĚLÁŠ MI TO JEDNODUŠŠÍ,“ postěžuje si.
-„A proč bych měla.“
Smrť se zamýšlí.
„Takový už život je,“ říká Tonička, nebo alespoň ta její část, která nemusí řešit komplikovaný porod.
Smrť má už už na jazyku odpověď, když vidí, že dítě je na světě.
-„MOHL BYCH VZÍT ALESPOŇ MATKU.“
Ale ta věta už mu nejde od srdce.

Protančila sálem v jarních šatech. Za jejím pohybem se otáčela mračna prachu. Mířilo na ni tucet samopalů a jenom čekali na pokyn. Ocitla se před králem, hruď se jí pnula a nebyla na ní poznat jakákoliv nejistota.
"Přišla jsem si pro svého syna".
"Kde ho máš?"
"Je jedním z tvých mužů a právě na mne míří hlavní"
"Nemá lehký úkol"
"Ano, chci abys ho propustil"
"Propustím, až splní svůj úkol, paní"
"Nechť tak učiní a je pak volný, může si najít dívku svých snů a mít s ní mnoho dětí".
Král pokývl hlavou a místností písklavě zazvučeli letící rozžhavené nábojnice.