DMD č. 15. pro 15. 4. 2015. Téma: Zpět na start bez čtyř tisíc

V devatenácti se provdala a po dvou letech se jí narodil syn. Ač nebyli bohatí, cítila se šťastně. V šesti letech syna srazilo auto a na následky zranění zemřel. Muž začal pít. O rok později žena porodila mrtvé dítě. Muž začal brát drogy. Neobešlo se to bez domácího násilí a žárlivosti. Sedm let nesměla vyjít z domu bez jeho doprovodu. Když zemřel na žloutenku, bylo jí čtyřicet a vypadala na pětasedmdesát.
Šla na plastiku. Byla nadšená. Za čtyři tisíce měla vypadat jako ve dvaceti. Čtyři tisíce! I jí se to zdálo málo, ale věřila. Když jí podali zrcadlo, dostala infarkt.

Rvačka. Čas zmizet. Mrakoplaš se rozběhl a plnou rychlostí narazil do právě zavřených dveří hostince U Zašitého bubnu. Když se z nich odlepil, zíral přímo do tváře trolla Koksichta.
Troll na něj nedůvěřivě shlédl: "Já nyc nedé...," děl dutě a stejně dutá rána se ozvala, když mu do obličeje narazilo kladivo. Mrakoplašovi se do ruky trollovy zuby vysypaly snad úplně samy. A že jich měl! Snad čtyřicet broušených briliantů!
Nemohl uvěřit svému štěstí. Nejvyšší čas zmizet. Než se však opět dostal ke dveřím, tak na něj paralyzovaný Koksicht spadl. Koukat zůstala pouze cukající se ruka nabízející trollovy zuby jako antiperle.

Po ranním nástupu neměl Kruege na nic náladu. Že dostal pojeb před nastoupenou jednotkou, na to byl už zvyklý. Ale ten konec...
"Ty vole, co sem komu udělal. Nejenom, že nedostávám žádný prachy, teď ještě tohle," zaúpěl a sedl si na ochoz.
"Vždyť je to jen na dva týdny," uklidňoval ho Poeta.
"Jenom? Odsloužil sem tu už tisíce hodin. Tisíce! A ten mamrd mi pošle na šestnáctky s nováčkama! Navíc je to všechno přes noc, takže dva týdny si nedám jediný pivo," vztekal se Kruege.
"Zase ušetříš nějaký prachy."
"Ale za jakou cenu. Si připadám jak když jsem prvně nastoupil."

Každá byla jiná.
Každá stejně bolela, každá si odnesla kus z něj. A přinesla další. S každou si odnášel další a další pocity viny, radost, smutek, stesk, bolest, smích a střípky nadějí a snů. Každý oslepující výbuch světla ho vrátil na začátek - jenže o něco staršího, o něco moudřejšího a o něco zoufalejšího. Všechny ty vzpomínky se mísily do snů, kterých se postupně začal bát.
A někdy míval pocit, že už to nechce prožít znovu. Že nechce odejít a znovu se objevit, ještě ne, ne teď.
Že ztratí kus sebe, pokaždé, když to udělá.
A jednou že se ztratí úplně.

Anna se převlékala do dresu, když za ní přišla její soupeřka.
„Potřebuju, abys nevyhrála."
„Cože?"
„Je jasné, že jsi za celou sezónu první, teď ti stačí druhé místo. Mně ne. Když tenhle závod doběhnu první, skončím celkově na druhém místě."
„Proč bych to dělala?" nechápala.
„Dám ti čtyři tisíce. Máma ti tolik peněz nedává, ne? Ty jí vyděláváš peníze a stejně chodíš oblíkaná ze sekáče."
Měla pravdu. Anna byla ze všech nejrychlejší. Máma ji trénovala a veškeré peníze schovávala na potom .
Čtyři tisíce byly lákavé.
Jenže zároveň hrozně ráda vítězila.
Zavrtěla hlavou a šla se připravit na start. Doběhla první.

Zavěsím.
Hlavu beznadějně složím do dlaní.
V mysli poslední rozhovor.
"Prosím?"
"Tady Vincent, paní."
"Co se děje?"
"Pamatujete, jak jsme mluvili o tom chlápkovi, co zmizel?"
"Ano."
"Tak už se našel..."
"A?"
"...je mrtvý. Dnes ráno ho našla policie."
"Vincentne, to znamená, že..."
"Ano paní, jsme opět na začátku."
"Ne to ne, to nemůžeme být. Tolik jsme do toho investovali..."
"Já vím, ty čtyři tisíce jsou naprosto vyhozená investice."
"Čert vem prachy, Vincente. Mluvím o času a..."
"...naději. Je mi to opravdu líto."
"Mě také."
Jediná stopa k nalezení toho parchanta Malcolma.
Jediná naděje, co nemohla skončit hůř.
V márnici.

Connor byl unavený. Víc než unavený. Byl zcela vyčerpán, citově deprimován, fyzicky i psychicky raněn. Potlučené tělo se pomalu sunulo ulicí. Dvě čerstvé jizvy mu připomínaly, že pořád žije.
Šel z usedlosti, kde měl svůj druhý domov, do krámu, pořídit něco důležitého za čtyři tisíce peněz.
Bylo urputné vedro, slunce pražilo, lídí jako smetí.
Z ničeho nic do něj vrazil chlápek. Connor reagoval velice zpomaleně. Ten hajzl mu ukradl měšec se jměním.
Kdykoli jindy by se za ním mladý asasín rozběhl jako vítr. Dnes ale ne. Vyšlo z něj jen: „Uuugh.“
Sklopil hlavu, otočil se a šel zpátky, odkud přišel.

Císař se rozhlížel po shromážděných generálech. Mlčeli. Vzduch v síni pomalu houstl.
"Není to ani tři roky, co s námi Britové uzavřeli mír, a ani ne za rok poté ho porušili," začal. "Vybudovali jsme největší flotilu, kterou kdy říše měla. Měli jste celé jejich loďstvo odlákat k Antilám, a pak se vrátit a pomoci při invazi."
"Admirál se o to pokusil, ale u Trafalgaru ho Britové dostihli. Jejich velitel sice padl, ale z naší flotily teď nezbylo vůbec nic."
Císař si povzdechl.
"Nu, co se dá dělat. Nebudu-li za čtrnáct dní v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni."

Mladý Gaskoněc zuřil.
„Zabiju Porthose! To bylo pořád: Potřebujeme novou výstroj a vy máte ten prsten od královny. Vsaďte ho do hry a bude po starostech… Výsledek? Čtyři tisíce zlatých v tahu a výstroj pořád žádná!“
„Pane,“ konejšil ho Planchet. „Však ono to nějak dopadne. Neznám vojáka, co by nakonec odjel do války bez výstroje. Když bude nejhůř, pudu a voklátim pár zmijí.“
Mladý muž udiveně zvedl hlavu.
„Nevoklácený jsou pěkný bestie, ale stačí ji bacit holí… Potom je prodáme tomu apotekáři od Hladové pijavice,“ rozvíjel sluha zálibně.
„Kam to zase letíš, Planchete?!“
„Přece vohlídnout se po nějakým pořádným klacku…“
***

„Víš Abe, ta votázka mě tejrala už vod mala. Co já sem? Na vobra moc malej, na člověka moc velkej. Ale pak přišel dopis z Bradavic. Táta se moh pominout radostí a hned mi koupil hůlku. A já teda věděl. Sem člověk! Ve škole sem se snažil. Moc mi to nešlo, ale někerý byli i horší.
Dyž táta umřel, pořídil sem si aspoň malýho kamaráda. Aragog byl tak roztomilej…“ ukápla Hagridovi slza do sklenice.
„A pak se to pokazilo. Hůlka zlomená, já ouplně sám na světě a zas sem nevěděl, kam patřim. Na vobra moc chytrej, na člověka moc… blbej.“