DMD č. 11 pro 11.4.2010 Téma: Ach ty kalorie

Rozhodla se, že zhubne. O panu Arnoldovi bylo známo, že má rád štíhlá děvčata a ona jaksi... No, vychrtlina nebyla. Violeta se jí to snažila vymluvit, ale nepodařilo se. Začala se vyhýbat dortíčkům. Omezila alkohol. A cvičila. Trvalo to týden, měsíc. Ale nic. Tak přestala jíst úplně a každý den několik hodin běhala. Nic.
„Drahoušku, víš no... Nemůže to být tím, že jsi jenom namalovaná?“
„To nic neznamená. Už nechci, aby mi říkali... no, však ty víš.“
„Ach drahá,“ Violeta zavrtěla hlavou.
Nebelvírští studenti spali dnes na chodbě. Buclatá dáma se opět nevrátila do obrazu, protože běhala po imaginárních kopcích.

Ach ta Arkénie!
Šasta si povzdechl. Kdyby se tak byl dostal až do Brího domoviny. Mohl by v klidu rybařit někde na pobřeží, to byl život, s jakým by se dokázal poprat, a ne královský trůn. Jak má on dobře vládnout celé zemi? „Nechci korunovaci. Nejsem ten pravý."
„Nemůžeš jen tak utíkat před svou povinností," prohlásila Aravis neústupně, „to by pro mne slunce ztratilo svůj svit. Narodil ses jako příští tisrok, nebo jak se tu říká, král, a musíš se k tomu postavit čelem, kéž jsi živ navěky. Neboj se, tarkéna Aravis stojí věrně po tvém boku."
Ach ta Kalornie!

A/N: Už jsem si ale fakt zoufala, že mě na tohle téma nemůže absolutně nic napadnout. Takže lepší něco než nic. :D
Dva temné stíny táhnou po zemi cosi objemného k vyhloubenému hrobu. Po několika namáhavých minutách se jim podaří svalit tělo do jámy.
„Zatraceně! Příště méně kalorií, kámo!“
„Trochu úcty k tomu nebožákovi, Deane.“
„Co když ho takhle vykrmil ten démon? To byl taky nebožák?“
Sam už zabořuje lopatu do hlíny.
„I tak bys ho neměl soudit.“
„A ty snad jo?“
„Já nejsem ten, kdo spořádá denně čtyři hamburgery.“
„Sotva jsem se vrátil z pekla, to už mi nic nedopřeješ?“
„Už je to přece rok…“
Ve tmě se blýskne úsměv, který skrývá velkou bolest.
„Však taky musím dohnat čtyřicet let, Sammy.“

Poznámka: Před přelouskáním doporučuji přečíst si předchozí drabble - je zde poměrně velká návaznost. Za komentáře děkuji ioannině, angie77 a Lorelai. Odpověď na ioanninu otázku se zde snad zřetelně rýsuje. Ale definitivní není nikdy nic. Jojo, ten život.
„Nevím, mám pocit, že v posledních týdnech bylo chybných rozhodnutí dostatečně.“ Zamrazilo ho.
„Nechci udělat další nerozváženost a myslet si, že se mi nic hrozného nemůže stát.“
Strnul.
„Nejsem připravena znovu si navléknout prstýnek a být manželkou člověka, který lže.“
Chtěl se ohradit.
„Každá, byť sebelépe znějící, lež je lží. Vím, že jsem se mnohokrát mýlila.“
„Hermiono, prosím. Máme právo ještě na jeden pokus. Neposlouchala jsi, ale rezervoval jsem hotel v Port Moresby, na Nové Guinei. Strašně moc bych tam chtěl jet. S tebou. Připomenout si svatební cestu...“
„Nic nebude jako před čtyřmi lety. Minimálně já jsem několik kilo přibrala.“

Ležela v posteli a nemohla spát. Ze samého převalování ji bolelo snad každé místo na těle. Až když slunce vyšlo nad obzor a ozářilo pokoj prvními paprsky, zabořila obličej do polštáře a usnula.
„Ach,“ vydechla, když se ocitla v zahradě jakéhosi anglického venkovského sídla. Viděla jich spousty – ve filmu, na obrazech –, ale nikdy žádné nenavštívila.
Procházela parkem. Nikdo se o něj očividně už dlouho nestaral. Tráva byla přerostlá, keře a stromy téměř zplaněly. Zídka porostlá břečťanem se rozpadala.
Kdosi zakřičel: „Hej, ty!“
Lekla se, zapletla se do bujného břečťanu a spadla do kalného jezírka.
„Lady Orie dopoledne nepřijímá návštěvy!“

Poznámka: kreativní ekvilibristika kolem výživného tématu. ;o)) Jo a nezkoušejte léčit tasemnici podle návodu Anzelmovy babičky. Nefunguje.
Pamatuje si ještě někdo starostlivou Anzelmovu babičku?
„Kam to jen všechno dáváš, Anzelme.“ Potřásla hlavou a přisunula k vnukovi třetí porci kaše. „Tolik jí, a přitom ti vůbec neroste, Anielko. Jestli on nemá tasemnici. Měli bychom ho nechat týden hlady a pak by mu Karol měl dát česnek v oleji, to pomůže. Myješ si ruce před jídlem, Anzelme?“
Anzelm rychle polkl. „Mhm... ano, babičko.“
„Myslím, že se znepokojujete zbytečně, maminko,“ zabručel smířlivě Karol. „Hodně běhá po venku, proto je tak hladový. Ale dobře... Přidržím ho víc doma. Začnu ho učit číst a psát.“
Aniela se na manžela stísněně usmála.
Jen oni dva věděli, že chlapce vyčerpává magie.

Jsou kauzy, který začnou bejt osobní. Když se práce naveze do života, dopadne to tak vždycky.
Nejsem si sice jistej, jak na mě přišel, jsem při pátrání vždycky nenápadnej, ale jestli si myslel, že mě taková malá nepříjemnost zastaví, splet se.
Ukradený informace mě nerozhodily, o zálohování jsem slyšel už hodně dávno. Tak jsem si to prošel znova a rozhod se hrát vabank.
Bylo mi jasný, že je ten hajzl rozežranej a nenasytnej.
Nastrčil jsem mu jednoho svýho informátora a zadal zakázku. Past.
A tak ho dostanu, na vlastní pěst.
Protože zlikvidovat mě pro něj bude už moc kalorický sousto.

„Ach ty kalorie,“ povzdechl si zpocený a udýchaný motýl Emanuel, když konečně položil makovou panenku na zem a s úlevou odletěl za přáteli na pivo. Křídla ho bolela.
„Ach ty kalorie,“ povzdechla si maková panenka, když se večer hrbila nad šicím strojem a povolovala si svou červenou sukýnku v pase o dobrých pár centimetrů.
„To jsem jí místo té bonboniéry mohl radši natrhat nějaké koště,“ zabručel motýl Emanuel, když si stěžoval přátelům v hospodě, jak maková panenka přibrala.
„To mi místo té bonboniéry mohl radši natrhat květiny,“ zakroutila hlavou maková panenka, když se po koupeli se zděšením prohlížela v zrcadle.

„Jsem strašně tlustý,“ už asi po páté opakoval Ron při snídani.
Tenhle týden dostal depresi hodnou jen děvčat a kudy chodil, fňukal.
Hermiona si četla Denního věštce a nevěnovala tomu naříkání pozornost.
Vypracovala Ronovi cvičební plán, ale neúspěšně. Teď spokojeně upíjela svůj ranní čaj a občas po Ronovi střelila otráveným pohledem.
„Jsem tlustý! To jídlo má hodně kalorií!“
„Rone,“ Hermiona to už nevydržela, „kalorie je energetická hodnota jídla, z toho netloustneš!“
„A z čeho jako, ty chytrá!?“
„Protože žereš jako prase!“
Ron otevřel pusu, ale nevydal ani hlásku.
„Pět bodů pro Nebelvír, slečno Grangerová,“ ušklíbl se právě kolem procházející Snape.

poznámka: Původně jsem chtěla napsat něco o tom, jak šel Harry na snídani, ale z nějakého důvodu téma nebylo dostatečně nosné, tak jsem spáchala tohle. Jsem si vědoma, že toto muselo napadnout každého a nebude to nijak originální. Ale co, BJB.
----------------------------------------------------------
Jedni manželé dlouho neměli děti. Oba to trápilo, proto se jednou muž vydal do lesa a vytesal tam z kmenu chlapečka. Jaká to byla radost, když hoch skutečně obživl a dožadoval se jídla!
Snášeli mu, co jen našli, ale Otesánek se nemohl zasytit. Když schroustal i poslední syrovou bramboru, začal znovu řvát.
Že nebyla maminka včerejší, věděla si rady. Hbitě běžela do trafiky a koupila časopis Hubneme zdravě a začala synáčkovi předčítat. Otesánek byl hlava otevřená a brzy pochopil, že v moderní společnosti by se jako otylý neuplatnil, proto zanechal řevu, obul tenisky a dal se na běh pro zdraví.
A/N: Mám strašnej hlad!