DMD č. 13. pro 13. 4. 2016. Téma: Šli tři šli dva šel jeden...

Za devatero horami a devatero řekami se potkali ti tři. Měli dobrá srdce a ideály a rozhodli se putovat světem společně.
Když potkali toho chlapíka v divném ohozu bez nosu, hrdina v bílé oděný vytáhl lahvičku a šplíchl její obsah tomu podivnému cizinci do obličeje.
„Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí Kolaloka!" zadeklamoval radostně.
Dál už šli jenom dva.
Došli na ostrov plný nádherných zvířat, která zjevně trpěla v klecích a za elektrickými dráty.
„Chudáčkové nepochopený,“ zvolal vousatý obr a namířil na dráty růžový deštník.
Poslední šel dál.
Usoudil, že pomáhat se musí promyšleně. Založil k tomu účelu odbornou instituci.

Kráčeli pomalu dlouhou chodbou. Dulík jako vždycky první, Bubík těsně za ním se světlem a Kulík vzadu skupinu uzavíral. Dělali to tak vždycky a fungovalo to, tak proč to měnit?
Tutanchamonova hrobka nejdřív vypadala jako velké dobrodružství, ale co zmizel strýček s Rampou už to tak zajímavé nebylo. Chodili tudy už celé hodiny a kromě divných zvuků nenašli nic zajímavého.
„Vidíš tam vepředu něco, Dulíku?“ zeptal se roztřeseným hlasem Bubík.
„Nic nevidím, jen chodbu,“ odpověděl Dulík.
„A ty tam vzadu, Kulíku?“
Chvíle ticha. Oba se zastavili.
„Kde je Kulík?“ zeptal se vyděšeně Bubík a sledoval dohasínající pochodeň. „Dulíku? Dulíku?! Důůůlíííkůůů!!!“

"Přemýšlej!"
Hart usedl na mezi nad vesnicí.
Čaroděj je vysadil u hospody před dobrou hodinou.
Zmizel za ohbím cesty.
Neřekl nic.
Čaroděj si musí poradit.
Nekromant o to víc.
Musí.
Přijímací zkouška.
Nic menšího.
Sám najít cestu.
Samozřejmě nenápadně.
Dívka zamávala z okénka hospody.
Neměla radost z čekání v najatém pokoji.
Nevěřila narychlo vyčarovaným šatům.
Nechtěla zůstat sama.
Hluboký nádech.
Žádná kouzla.
Žádné sledování jisker.
Nic z toho žák nemusel umět.
Ne první den.
Musely stačit oči.
Viděl malé domky.
Lesklou stuhu plavebního kanálu.
Parní omnibus na návsi.
Zříceninu hradu na kopci.
Kostel.
Chyběl jen hřbitov.
"Samozřejmě," usmál se Hart.

I byli tři. Tři věrní druzi, zcela odlišní, a přece nerozluční, vždy stejnou cestou putovali. Mnoha zeměmi prošli, mnoho toho bylo, co viděli, prožili a vykonali.
Přešla léta. Dlouhá léta, mnohé se přihodilo, mnohé se nenávratně změnilo.
I byli dva. Dva bratři, zcela stejní, a přece tolik rozdílní. Vydali se za stejným posláním, a přece každý zvlášť.
I byl jeden. Osamělý, lety změněný, a přesto stále ten, jaký býval. Téměř stejný.
Již nerozeznával přesně postavy v dáli. Přesto i teď pravil jako kdysi zvučným hlasem:
„Koho to vidí mé bystré oči? Není to králevic na bujném oři? Buď zdráv, králevici!“

Tahle rodinná sešlost byla jiná, než obvykle rodinné slavnosti bývají. Tahle voněla létem, dálkami a kapkou té dobrodružné esence. V malém domku na pobřeží se sice konala drobná hostina na počest osmdesátých narozenin strýce Quentina, ale důležitá pětice lidí chyběla.
Stáli totiž na pláži, hypnotizovali očima ostrov Kirrin a culili se od ucha k uchu, jak se vůbec neslušelo na dospělé lidí.
Anna kráčela zavěšená do Juliána s Dickem, opodál se loudali George s Timem III. Kdysi byli Správná pětka, ale George věděla, že její malý Henry, který je "nenápadně" sledoval zpoza skalisek, už brzy začne nacházet stopy k pokladům.

Na raňajky som zišiel sám.
Watson sa ku mne pripojil sotva prišlo na stôl jedlo. Nalial čaj a podal mi šálku.
„Vypadáte nadmieru spokojne, Holmes.“
„Mám na to dobrý dôvod, môj drahý Watson. Poznám meno nášho vraha.“
„To si zo mňa strieľate-“
„Kdeže! Pani Goldblumová ho zmienila uprostred svojho monológu – hoci jeho meno vyslovila Aberň’ety-“
„Ani za mak som jej nerozumel. Mohla menovať pekelných démonov alebo diktovať recept na bábovku.“
Ach, Watson. „Abernethy objavil niečo také zaujímavé, že kvôli tomu Goldbluma zavraždil.“
„Čo?“
„To sa dozvieme keď sa k nám pripojí Inšpektor.“
Akoby som ho privolal, do miestnosti vstúpil Beckett.

Šel první, šel druhý, šel třetí indián,
zpívá si po cestě trpaslík Kilián.
Zpívá si zvesela pro vlastní potěchu,
konečně dosáhne velkého úspěchu.
Žilo bylo osm bratří,
svorně, jak se na ně patří.
S příchodem Sněhurky byl všemu amen,
osmého vyhnali, dál těží kámen.
Sněhurka má stříbra kopy,
ve zlatě se přímo topí.
S bratříčky se veselí,
a spí v mojí posteli.
Pomsta bude jako med,
do jablka dám jí jed.
Sněhurka, ta husa hloupá,
otrávená jabka zkřoupá.
Pak odsoudím svoje bratry,
chystám proces, taky vatry.
Ztrestám každou hříšnou duši za podobné móresy,
do dějin tak vstoupí nově "inkviziční procesy".

První bod jejich geniálního plánu byl odškrtnut. Ač neradi, věděli, že další sami nezvládnou.
„Těším se na hysterii Ptačího klubu, až uvidí medailonek,“ zašklebil se Severus.
„Váhám, jestli je rozumné jim ho ukazovat…“ řekl nezvykle vážně Lucius.
„Důvod?“
„Působí na lidskou mysl, jak jistě víš.“
„Hodně?“
„Dotýkal se mé kůži jen chvilku. Přesto se mi pokoušel vnuknout podivné myšlenky… Říkal, že kvůli tvojí vysoké hře už je mrtvá Narcisa. Že jsem na řadě já. Že se chceš stát novým Temným pánem. Že jsi mne i moji rodinu jen využil…“
Severus se na okamžik zarazil.
„Děkuji,“ řekl potom, „za tvoji důvěru.“

Byli tři. Plavé vlasy, modré oči. Vznešená krev, na kterou byli patřičně hrdí.
Ten nejmladší a nejmenší vypadl jako první. Zradil je oba i svého otce.
Odešel, aby se už nikdy nevrátil.
Zbyli si oni dva.
Ona, zdánlivě křehká, nejmladšího nenáviděla. Už jen proto, že se narodil. Padla jako druhá. Cestou pokoření ale jedinkrát neškobrtla.
Vznešeně se nesla jako královna, kterou v srdci zůstala.
On, pošramocený na duši i na těle. Miloval ji a chránil ji. Miloval i toho nejmenšího. Byl jako pšeničný klas mezi mlýnskými kameny.
Zůstal opuštěn.
Bývali tři. Ale teď musel o svůj život bojovat každý sám.

Ti tři byli povedená trojka. Nejen jejich podřízení z nich byli na větvi. Ale jejich podřízení to aspoň přežili. Pak se z trojice stala dvojice. Ona odešla. Zmizela zklamaná, opuštěná, bez budoucnosti v jejich přítomnosti. Poté nastala roztržka mezi nimi. Spor, hádka, z bývalých přátel, z bývalých bratří, nepřátelé na život a na smrt. Boj. Vztek, zuřivost. Zůstal sám. Sám a dobrovolně v osamění. Z povzdálí sledoval, jak se svět vyvíjí. Z povzdálí sledoval, jak z jednoho malého bude v budoucnu jiný z trojice.
Obi-Wan Kenobi zamyšleně pozoroval západ sluncí. Dnes se mu minulost připomínala silněji než jindy. Anakin. Ahsoka.