DMD č. 15. pro 15. 4. 2016. Téma: Hrdinovi trapní příbuzní

Na to, že jsem největší suchozemský savec, mám opravdu trapné příbuzné. Proti pralesnímu bratránkovi ani proti bratránkovi z Indie nic nenamítám, ti rodině ostudu nedělají, i když jsou oba menší než já, ale ti další – hrůza! Vždyť vypadají jako přerostlá morčata! Jeden se musí bát, aby je nezašlápl. Pardón, já je zapomněl představit: damani. Klů sotva náznak, chobot žádný. Ale aspoň mají čtyři nohy, což se o dalších příbuzných říct nedá. Ty znal svět nejprve pod jménem mořské krávy, pak ochechule, teď si nechávají noblesně říkat sirény. Pche! (Kdyby je tak adoptovali kytovci nebo ploutvonožci. Jenže ti je taky nechtějí.)

„Dozvěděl jsem se teprve nedávno, že jsem adoptovaný. Neměl jsem o tom tušení až do setkání se soukromým detektivem. Prý mě hledají moji biologičtí rodiče.“
„Jistě, pěstouny jsem měl rád, ale jak se říká, krev není voda… Jestli v tom hrálo roli, že můj pravý otec je miliardář? Ale no tak… Peníze nejsou všechno.“
„Jaká kostra skutečného syna? Jaké vyměněné vzorky krve? Já a podvodník? Co je to za nesmysly?!“
Hlupák jeden! Jasně jsem mu řekl, ať vykope pořádnou jámu, aby tělo nikdo nenašel. Teď je se mnou konec. Už nejsem znovunalezený syn miliardáře. Dívám se do ústí hlavně pistole.

Kdysi milovala. Otce i Davida.
Kdysi byla hloupá nána!
Saul cukroval, jaký budou skvělý pár, ale hned stanovil cenu: sto pelištejnských předkožek.
Sto! Předkožek!
Pěkně nechutné platidlo za dceru.
Pelištejnci vám nevyhoví, když je zdvořile požádáte, aby vám poskytli vlastní předkožku. Neprotestují, jenom když jsou bezpečně mrtví.
Teprve když zachraňovala potrhlého manžela před ještě potrhlejším otcem, došlo jí, že se už tenkrát chtěl Saul Davida zbavit.
David dodal předkožek rovnou dvě stě.
Vždycky přeháněl.
Jako teď!
Křepčí před Hospodinovou schránou, je mu vidět kdovíkam, a služky se chichotají.
Povzneseně zkřivila rty.
Hořkost a pohrdání se rozlilo tělem.
Až do lůna.

„Jestli s tím trucováním ihned nepřestaneš, Sherlocku, budu doktoru Watsonovi vyprávět, jak to dopadlo, když jsi trucoval naposledy.“
„Posluž si.“
„Můj bratr, doktore, trucoval jednou tak dlouho a vydatně, že… prostě to nakonec nedoběhl.“
„Byly mi tři roky…“
„Ale bylo to pro tebe jistě poučné.“
„… a dveře jsi držel ty.“
„Nebo jak jsi jednou nevěděl, kdo je premiérem…“
„… Thajska. A to mi byly čtyři roky.“
„Doktore a tu historku o nočním bubákovi znáte?“
„Pro krista!“
„Můj bratr byl vždycky trochu… zaostalejší.“
„A přesto ten chytřejší z nás teď dělá poskoka na ministerstvu a ten hloupější je slavný detektiv. Watsone, pojďte!“

Gymnasiální profesor matematiky Petr Karas si narovná kravatu a smete z rukávu neviditelné smítko. Spokojeně přelétne pohledem dokonale prostřený stůl, který očekává návštěvu jeho ředitele a kolegů profesorů.
Jak je rád, že otec pozvání odmítl. Ředitel Varieté, to je tak… nevhodné v kruzích vzdělanců. A představa, že by se mohl, nedej bože, zmínit i o své cirkusácké minulosti… Petrovi se udělá nevolno.
Jen koutkem mysli mu prolétne myšlenka, za kterou se hned zastydí, že je vlastně štěstí, že matka zemřela. Krasojezdkyně. Jak by tohle vysvětlil?
Ve své spokojenosti netuší, že mu jeho dcera tyhle úvahy jednou spočítá i s úroky.

Má budoucí tchýně má hlavu jak dýně
a v ní systém "Papiňák", furt v ní bublá co, kde, jak.
Tchán je zase crazy, má příšerný pejzy,
v domě myši nimrodí, do vzduchu nás vyhodí
trhavinou [Antymaus], co jí máme plný [haus].
Švagrová je pěkná kráva, nosí se jak ocas páva.
Kolem sebe šíří smrad, že by z toho každý pad.
To zas zkouší parfém nový, odér vskutku záchodový.
Channel pět - chcípneš hned.
Přestože už tikají mi bižolické hodiny,
chápejte, že vážím vdavky do téhleté rodiny.
Ve třídě byl nejchytřejší, první ze všech frajerů,
mám či nemám šířit geny familie Hujerů?!

Venku šíralo.
Bella kráčela probouzejícím se světem.
Původně se zdálo, že je tu sama, ale najednou jich tu byly spousty.
A pak potkala jeho!
„Ach, Edwarde,“ šeptala.
„Ale, Bello,“ odpovídal on, „z extenzionality nejsme stejní. Mí lidé se vydělili z tvých.“
Nedala se.
„Přece existuje místo, kde jsme právě my dva. My oba a nikdo jiný!“ naléhala.
„Zákony tohoto světa nedovolují, abychom se spojili,“ smutnil on. „A co teprve mí příbuzní,“ povzdechl si.
Zamyslel se a pak mávl rukou.
„Ale vem je čert! Párují se s prázdnotou. Já chci víc!“
Najednou vše zmizelo.
Studentka vyměnila sešit nadepsaný TeMno za Stmívání.

„Začínáš být podobný mámě.“
Diplomacie, co beze zbraní nedokáže nic.
Máma se směje a sundává z opěradla vlas. Benův. Lepší nechávat všude vlasy než dluhy.
Dospělí se baví. Trapárna. Nuda. Jako obvykle. Nejvyšší čas se vymluvit a vypadnout…
Výmluva se rozbrečí vedle v kolébce.
„Rostou jí zuby. Vezmu ji ven, ona zase usne.“
„Seď, já tam jdu,“ ozve se Ben.
Sedne si s malou na houpačku a nohou odrazí od země. Rey přestane brečet, popadne ho za tváře a kousne do nosu. Osm malých ostrých zoubků.
„Probouzí se,“ zvážní Luke.
Leia kývne. „Příliš brzy. Nevím, co mám dělat. Ty ano.“

Zprvu jako bych povídala pohádku. O princezně a její zlé sestře – nemoci.
Když král krvácí na prahu, nejde dál předstírat.
„Chtěla jsem se zabít! Řekni, trestá mě Bůh?“
Tolik chci být silná. Ale nemoc důstojnost neponechává – hlas selhává, hořím... ruce zachvacuje neovladatelný třas.
Přikrývá je dlaní. „Bože, Anno, cos jen vytrpěla...“
Uvnitř cítím duto, prázdno.
„Tvé rodiče zabili zlí lidé. Bůh takhle netrestá, tuhle vinu neneseš.“
Jiskřička naděje?
„On vidí pod povrch věcí. Pro každého má cestu.“ Napřímí se. „Budiž odpuštěna, dcero...“
Náhle... vím.
„Děkuji, nastotisíckrát. Ale rozhřešení nechci, Záboji. Nejsi... jen můj zpovědník."
Nepromluví – jen pevně tiskne mou dlaň.

"Dnes budu trochu nepoužitelný..."
"Copato?" zvedne hlavu od záhonu.
"Staví se bratři. Všichni tři. Přespí v lese, ve stanu."
"Těpic, pipko! Vzbuď jenom... Ne, nebuď!"
"Zduř, holobrádku!"
Plnovous mám po břicho, ale nejmladší, takže.
Intouš Ivan vystřihne přednášku o novém románu Daniely Hodrové, sportovec Saša vykope na nepasivní fotbal, hráč Hynek obere o pár stovek v mariáši. Jedno je spojuje: Dáni, duhy, dogy proti nim chlastají druhou ligu.
"To je spíž, miláčku," hučí rozespale manželka. "Tam nespíš. Pojď ke mně, ale kopnu, jen zachrápneš!"
Když ráno v hlavě stádo slonů, úpím: Proč nemohu mít nudné příbuzné? Nebo třeba i trapné?