DMD č. 15. pro 15. 4. 2016. Téma: Hrdinovi trapní příbuzní

"Takže, pane prezidente, jak hodláte řešit tu politickou situaci na Záp-" zeptal se premiér, ale zarazil se.
"Zlato, nesu ti kakajíčko a chleba s nutelou bez kůrky, tak jak máš rád. Jsem na tebe tolik pyšná! Můj syn je prezident! To by mě ani ve snu nenapadlo." Položila mezi něj a notebook talíř a hrnek. Podívala se na obrazovku. "Tohle je náš pan premiér, viď? Dobrý den, pane premiére, jak se máte?" Zamávala mu. Postava v monitoru se ani nehnula. "Slyší mě vůbec?" otočila se ke svému synovi.
"Ano, madam, slyším vás," řekl rozpačitě pan premiér. Zamával jí. "Takže, pokračujme..."

"Trpím!"
"Trapná, trapnější, nejtrapnější!"
Usmáli se na sebe.
"Panna, nebo orel?“
"Tyran! Se mi ti ptá, kde jsem v noci spala. Chápeš to? Jako bych byla jeho majetek!"
Pokyvoval hlavou. Nač olej do ohně?
"Nech na hlavě. Tvoje ségra mně každý večer kontroluje mobil!"
"Je tak trapná! To je furt mrkanec sem, mrkanec tam, já se ti za ni v jejím věku stydím!"
"To máš dobrý, šváro. Ten můj polkne pivo a svlíká se!"
Když společně, pokyny už potajmu předány.
"Předlož mobil, miláčku!"
"Dám si ještě jedno! Co tanec? Ukážu vám striptýz!"
"Ještěže my to máme jinak!" tulí se příbuzní.

Amerika vešel do baru v hotelu Adlon, kde si ve dvacátých letech vyhazoval z kopýtka a pokukoval po Mary Pickfordové. Teď se tu oddával pro něj dost netypickému sentimentu.
Tomu ovšem nepropadal sám, jak se ukázalo, když u baru přistihl Anglii, jak s bondovským úsměvem zapaluje cigaretu jakési ženě v rudých šatech… se svalnatými lýtky… francouzským přízvukem... a velmi hrdelním hlasem.
„Panebože!“ vykřikl a dvojice od sebe odskočila. „Za rohem jsou vaše ambasády! Můžou vás sledovat!“
„To je na tom právě pikantní, můj milý,“ odvětil Francie, ale to už Amerika uháněl pryč.
Měl jít radši do kina na Občanskou válku.

Bratři se mu věčně pošklebovali. „Na práci v lese potřebujem chlapy, a ne tintítka.“
Erik z nich zůstal nejmenší. Kouzelné děti moc nerostou.
„To tvoje věčné pohvizdování stejně s ničím nepohne.“
A proto se naučil pískat tak, že přivolal vítr.
„Aby ses dostal do té svojí školy, musíš porazit draka. To chci teda vidět.“
Nevěřil, že draci vůbec existují. Dokud jednoho doslova nezatahal za fousy. Ale bojovat s ním nemusel. Drak v něm poznal malého čaroděje a sám ho dovedl do hradu.
„Písničky, básničky... Toho se tak najíš.“
Bardové bývají zváni i na hostiny králů.
Jednou Erik donesl domů výslužku.

Mladík nervózně mačkal ruku své přítelkyni.
„Klid. Tak hrozný to nebude,“ usmála se.
„Tohle je Sophie.“
Dva páry modrých očí probodly dívku.
„Zámožná.“
„Přesto krad-“
Sherrinford zakašlal.
„Sní o medicíně.“
„Roztleskávačka,“ dodal pochmurně Mycroft.
„Aspoň je na tvrdé pády zvyklá.“
Sophie zrudla. „Co sakra- Sherrinforde!“
„Mně na inteligenci nezáleží!“ vykřikl. Okamžitě litoval.
Mycroft soucitně zasykl.
„Chceš snad říct, že jsem blbá?“ zavřískla.
„Jen… v porovnání-“
„Co?!“
„Z tohohle nevybruslí, že?“ obrátil se zaujatě Sherlock na Mycrofta.
„Dalo by se.“
Sherrinford zoufale bleskl očima po Mycroftovi. Ano, až takhle jsem klesl.
„Alespoň průměrně dobrý lhář-“
„Mluvíme o Sherrinfordovi.“
„Pravda.“
Dveře práskly.

Tchán byl nabob, zlatník. Nemínil provdat dceru za chudého muzikanta. Se sňatkem nakonec souhlasil (sice až poté, co se provalilo, že je těhotná), přesto ale dceru vydědil. Zachoval si tak tvář před snobskou společností i svůj majetek.
Vzal si sestru té, která neopětovala jeho city. Stala se jeho švagrovou a zároveň platonickou celoživotní láskou.
Po delší době se vracel domů. Zahlédl flašinetáře v ošuntělém obleku. Když přišel blíž, zjistil, že ten žebrák je jeho táta. Zbankrotoval.
Royal Albert Hall
Velký úspěch. Zvědavci obklopili celebritu.
„Čím je váš otec?“
„Řezník.“
Faux pax. Trapné ticho.
Byl otci vděčný. Nestyděl se za něho.

Stred žlto vymaľovaného štvorca.
„Dom so záhradou,“ uvažoval som. „V týchto teplých mesiacoch sa na záhrade lepšie sústredí, na tom sa bezpochyby zhodneme.“
„Bezpochyby,“ Watson pobavene pritakal.
„Abernethy udržiava čulé styky so zahraničnými dodávateľmi. Napríklad v Sovietskom zväze. Po rusky však nevie veľmi dobre…“
„Tak si najme učiteľa,“ doplnil Beckett.
„Presne. Najlepšie rodeného Rusa. Ten chodí k nemu domov a na záhrade Abernethymu dáva lekcie z konverzácie. Počas jednej zmieni čosi z práce…“
„Ja myslím, že viem, čo to bolo,“ inšpektor priznal po chvíli zamyslenia. Vyložil na stôl zlomenú pečať, ktorú som okamžite spoznal.
Mycroft. To som si mohol myslieť.

"Jsi trapnej, Petře."
"Jak to mluvíš se svým starším bratrem?"
"Ty mě taky nech."
"Co ti zase přelétlo přes nos?" Nechápala Zuzana.
Edmund naštvaně odcházel ze zahrady. Už to dělali zase. Připisovali si zásluhy za všechny věci, co udělali společně, zvlášť jeho nadutý blonďatý bratr.
Když vešel do domu, přiběhla za ním Lucinka. "Edmunde, chceš vidět, co jsem nakreslila?"
"Ne."
Malý andílek se zatvářil smutně. "Ty se na mě zlobíš?"
Zastavil se na schodech, nadechl se a otočil se k ní. "Jak bych se na tebe mohl zlobit?"
Oba se pak začali smát a Edmund svou mlaší sestru pevně objal.

"Tak znova! Kdo odvodil Bernoulliho rovnici?"
"Bernoulli."
"To by němej neřek! Kterej Bernoulli?"
"Co odvodil L'Hospitalovo pravidlo."
"Nedržkuj! Křestní jméno?"
"Johann."
"Blbě. Jinýho neznáš?"
"Jacob?"
"To hádáš? Jacob vymyslel důkaz matematickou indukcí a počítal bráchův problém brachystochrony."
"Kterej byl sakra jeho brácha?"
"Ty ses na to ani nekouk. Přece Johann, co měl za kámoše Leibnize, toho, co se furt hádal s Newtonem, kdo založil diferenciální počet."
"Krucipísek, který že to vymyslel tu rovnici?"
"Daniel, syn Johanna."
"Do prkenný vohrady, to si v životě nezapamatuju! Nedal by se z nich udělat jeden Superbernoulli? Ten, co všechno vymyslel a neměl žádný příbuzný?"

Hardy se k průzkumu pobřežních vod postavil se směsí mladického elánu a uvážlivosti člověka, který samostatně nejedná poprvé. Nechtěl zklamat kapitána ani rodinu. Především prastrýce. Neskousl by, kdyby admirála Parkera zostudil svou neschopností. Snad proto hleděl na svého druha trochu spatra.
Milton měl nadání. Ale pořád byl malý kluk. Ve všem viděl jen další dobrodružství. Hardy nevěřil, že by si poradil bez jeho pomoci. Netušil, že i malý Milton bude muset ukázat, co v něm vězí.
Uplynulo sotva několik dní, když si Hardy začal stěžovat na bolest hlavy. Do rána ulehl v horečkách. Byl to Milton, kdo zavelel k návratu.