DMD č. 18. pro 18. 4. 2016. Téma: Tak umírá Mary Sue

Konečně u cíle. Téměř bez dechu.
Elfrik Brandorád a Rubína Křepelková stanuli u ohnivé propasti.
Napraví pochybení strýčka Froda.
Potkal Ji v Mordoru, když klesal únavou. Překrásnou i v skřetím přestrojení. Mocnou dědičku elfích králů zaniklé říše. Moudrou, statečnou.
Podlehl. Dal Jí Prsten!
Nyní vládla Mordoru Ona. Nádherná, strašlivá. Sauron Ji zbožňoval, Přízraky jí líbaly ruce, národy padaly na tvář.
Rubína Vládkyni sloužila. Uspala ji. Společně ukradli Prsten a utekli.
Elfrik pozvedl Prsten. Celý ztuhl.
Vábení Prstenu neznamenalo tolik jako vědomí, že ublíží Jí.
Nemohl! Nesměl!
Rubína mu Prsten vyrazila. Spadl…
Konečně svoboda!
Sesazené Vládkyni puklo srdce. Všichni plakali. Úlevou.

„Já ji tak nenávidím.“
„Netuším, co proti ní máš. Je milá, hezká a chytrá.“
„Je nechutně dokonalá. Všechny hlavní postavy ji buď milují, nebo nenávidí, aby zakryly to, že ji milují… Nenávidím ji.“
„Tak, tak s ní něco udělej, sakra. Je to tvoje postava ve tvojí povídce.“
„Ale ona si Mary žije vlastním životem. Nejde ji změnit. Sakra, nejde ji ani zabít! Hmm… Počkat…“
Zasedla k počítači.
Vyhledat soubor Magická Mary… Nalezen 1 dokument… Označit dokument… CTRL+ALT+DELETE… Vymazat soubor?
„ANO! A seš mrtvá! Teď se ukaž.“
Počítač zachroustal.
Při mazání souboru došlo k chybě. Soubor byl obnoven.
„Nééé!“

Po zběsilé jízdě z Londýna konečně spatřím budovu admirality v Portsmouthu.
„Nesu zprávy od lorda Wintera,“ zakřičím na stráže a beru schody po dvou. „Musím to stihnout včas,“ řvu sama na sebe. Zbývá jen se zorientovat a proběhnout velkou síní. Nakonec vrazím bez ohlášení do pracovny.
Ale nestíhám tasit kord. Jediné, co teď mohu udělat, je vrhnout se mezi vévodu a Feltona. Vražedný nůž, původně určený pro lorda Buckinghama, trčí v mých prsou. Ještě zaslechnu, jak se vévoda ptá na moje jméno.
„Mary-Jane Sue-Worthingtonová,“ odpovím potichu a umírám s úsměvem na rtech v jeho náruči. Vím, že La Rochelle nepadne.

Kolikrát jsme my autoři nechali své postavy zemřít? Na to nezná nikdo přesnou a jasnou odpověď. Proč je vlastně tak rádi zabíjíme? Kvůli potěše ze smrti? Přitahuje nás jako světlo můru? Nebo z toho, že jejich smrt nám dává moc nad jejich životy a jsme tedy Bohové?
Smrt bývá různorodá od uškrcení, utopení, rozežrán jakoukoli nemocí, otrávení, umučení, přes oběšení, upálení, čtvrcení, rozsápání, vybuchnutí, sežrání, zastřelení, pohřbení zaživa až po ty nejdrastičtější metody jaké my autoři dokážeme, či jsme schopni, vymyslet. Jak kdosi kdysi trefně poznamenal, fantazie se meze nekladou.
Jste tedy připraveni, aby naše Mary Sue zemřela?
Já ano.

Kvůli jeho pronikavým modrým očím se vedly celé války. Dokonalou mužnou čelist uctívaly tisíce rtů a davy dalších o nich snily horečnaté sny. A ti, kteří ony nádherné fantazie měli tu čest prožít, ach, do konce života to zázračné setkání nezapomněli. Nikdy nepřestali doufat v opakování. Někdy se ten dar z nebes vrátil, aby si jediným úsměvem podmanil další těla a srdce. Jejich modlitby byly vyslyšeny a oni měli možnost znovu zakusit pevné objetí svalnatých paží, vískat perfektně střižené tmavé vlasy, křičet jeho jméno...
Ale potom, ach potom…
No, potom se jednoho dne vrátil a říkal si Face of Boe.

Vystřelila z kajuty jak namydlený blesk. Takový debakl. Ale jak se to mohlo stát? Žádný muž jí ještě nikdy neodolal. Upravila si pocuchané lokny. Potupně se sápala po žebříku na palubu. Ani si nevšimla tmavého stínu, který se objevil v palubním průlezu.
„Kam ten spěch, děvenko?“
Ztuhla v půli kroku.
„Já...“
„Nevíte, jaké je nařízení kapitána?“ pozvedl obočí mladý poručík. „Žádné neoprávněné osoby na palubě. Žádné. Bocmane!“
Vzápětí se poručíkovi po boku objevil rozložitý námořník.
„A víte jaký je trest, za neoprávněné vniknutí na loď?“
Na prázdno polkla. Ve výrazu tváře toho mladíčka bylo cosi... zlověstného.
„Ne,“ hlesla.
„Přineste lano.“

„To byl nejdebilnější film, co jsem kdy viděl,“ odfrknul si Maedhros.
„Jo. Měl jsem chuť odejít,“ potvrdil Fingon a vyhodil krabici od popcornu do nastaveného pytle.
„Nejhorší byl ten souboj toho trpaslíka s tím skřetem. Modlil jsem se, ať už chcípne,“ pokračoval zrzek.
„Ne, nejhorší byla ta elfka!“ vykřikl Fingon.
„Hotová Xena,“ zasmál se Maedhros. „A ještě miluje trpaslíka.“
„Měli ji aspoň zabít. Přál bych jí nějakou hnusnou smrt.“
„Jakou?“
„Co já vim, jak umírá takováhle Mary Sue?“
„Já být jí, spáchám nějakou velice efektní sebevraždu,“ zauvažoval Maedhros.
„Jasně, ty můj Gary Stu,“ zakřenil se Fingon a vlepil partnerovi pusu.

Sklápí hlavu a nechává slzu stéct po ledově chladné tváři.
Štěstí.
Bere do ruky nůž a s úsměvem si prohlíží jeho nabroušenou čepel.
Radost.
Přemýšlí nad tím, jak ji vidí ostatní, a jak bolestivě moc se to liší od její vidiny sebe samé.
Dokonalost.
Pohlédne doleva a vidí lahev nejdražší vodky, kterou v obchodě měli.
Krása.
Otočí hlavu na druhou stranu a prohlédne si kupu pilulek proti bolesti, které způsobují muka.
Nezlomnost.
Hlavou se jí honí tolik myšlenek, které by chtěla vypustit ven, ale nikdo by ji neposlouchal.
Nevinnost.
Noří nůž do žíly, polyká prášky a zapíjí je vodkou.
Zbabělost.

Navigátorku Viliamu vyzvala sokyně ze znepřáteleného rodu na souboj.
V osudný den proti sobě stanuly na útesu, pod nímž se vzdouvalo rozbouřené moře.
„Viliama deVenici,“ představila se stručně Viliama.
„Lucia Severia deMalfoye,“ řekla arogantně ta druhá. „Jsem nejlepší navigátorka v celém Impériu! Umím navigovat bez warpového oka, jako to uměl Císař, jehož jsem– “
„Dost!“ štěkla Viliama. „Začneme.“ Stáhla si šátek z hlavy a upřela na ni plnou sílu svého warpového oka. Lucia Severia zaječela, jak jí pronikavý pohled vyrval duši z těla, a rozpadla se na prach.
Viliama nevzrušeně skryla své třetí oko zpátky pod šátek. „Říkala sis o to.“

Musím se jí zbavit, to je jasné. Ale jak?
Napije se šálku čaje.
Někdo po ní jde. Rodina? Potomci? Kvůli dědictví? Vždyť ale žádný velký majetek nemá...
Zírá z okna a nevnímá berušku lezoucí po skle.
Možná žárlivý manžel... A má snad nějakého? Ne. Tak vidíš.
Zhluboka se nadechne a hypnotizuje monitor notebooku.
Mary, Mary... Co s tebou? Taková poctivá, milá, nenápadná holka. Kdo by ji chtěl zabít? Kdo by ji chtěl...?
Zarazí se.
No ano. Kdo by ji chtěl?
Kdo by chtěl malou ošklivou Mary? Už ve škole na ni tak pokřikovali...
Nikdy ji chtít nebudou.
Vlak přijíždí.
Skočila.