Tajemná města - Město moře a železa

Svědomí, ty krutý brachu,
kamaráde dávných let.
Srdce mám teď plné strachu,
činy své chci vzíti zpět.

Chytrost tvoji dnes nevítám,
lstivé, kruté musím být.
Výčitky nechť jsou ty tam,
pokud stále toužím žít.

Štěstí mému žití přálo,
Vypravěč mi život dal.
Bolesti to mnoho stálo,
avšak platit budu dál.

Cenou krutou mého žití,
platí lid můj netuše.
Slunce nad zdmi dále svítí,
jsem však Město bez duše.

Bez zábran a bez skrupulí,
hraji kostky s osudem.
Neznámí i proslulí,
nebýt mne, jsou přeludem.

Udělám vše, co musím.
Na cenu nehledím.
Že se samo sobě hnusím?
Na to se nesoustředím.

Česťa pochopil vážnost situace a nechal Vypravěče mluvit. Když skončil, požádal, aby ho dovedl k hraničním vrbám.

Musel se napojit na magii, která jimi proudila. Proto poklekl k té, která se zdála nejzdravější. Netrvalo dlouho a cítil proud magie, který však plynul jinudy, než měl. Zřetelně viděl stezky, kterými měla magie proudit. A také dva různé toky vedoucí do dvou míst.

„Za tohle nemůže jediný člověk,“ pronesl po chvíli. Vypravěč trpělivě vyčkával na další informace. „Ať se děje cokoliv, odehrává se to ve dvou různých časech.“

„Postaráte se o přítomnost?“ zeptal se Vypravěč.

„Minulost vám rád přenechám,“ usmál se Česťa.

Vypravěč tušil, že Čestislav není obyčejným mužem. Cítil, že v něm proudí magie a byl si jist, že ji Čestislav umí osobně ovládat. Sám mohl magií vládnout, jen když mu ji Město propůjčilo…

Rozhodl se tedy říct pravdu o své osobě. Vyprávěl mu o staletích, kterými procházel nepozorován. Ale stačilo se Čestislavovi zadívat do očí, aby pochopil, že neprožil vůbec nic a netuší, co je to radost či žal.

Bylo to jako se dívat do pokřiveného zrcadla, kde všechno bylo jinak. Ač byl zoufalý, z jeho společníka sálala naděje. Vypravěč si povzdechl. Potkat se jindy, byli by jistě dobrými přáteli.

Nechtěl jet do Rokycan. Přesto měl pocit, jako by právě tam měl být. Ve chvíli, kdy stanul proti mladému muži s pohledem člověka, který si prožil staletí, pochopil. A zároveň dál tápal.

Věděl, že lidé napojení na magii žijí delší život než obyčejní smrtelníci, jenže i tito lidé stárli. Tento muž se však za šedesát devět let nezměnil. Moc dobře si pamatoval, kdy ho potkal poprvé.

21. ledna 1950 - v den, kdy se bourala Plzeňská brána. V den, který kazil jinak příjemné období jeho života.

„Řekněte mi vaše jméno a já vám povím svůj příběh,“ pronesl mladík.

„Čestislav,“ představil se.

Život Města byl spjatý s lidmi, kteří v něm žili, a s hraničními vrbami. Dvanáct vrb svými kořeny tvořilo tepny Města, kterými proudila magie a čas.

Vypravěč obešel všechny vrby aby zjistil krutou pravdu. Jedna již zemřela a spolu s ní zanikla možnost vstoupit do budoucnosti. Třem usychaly proutky a další čtyři měly napadené kořeny.

Vypravěč začal přemýšlet, jak Město zachránit.
Kostelní hodiny začaly odbíjet. Každý úder do zvonu byl připomínkou neúprosně plynoucího času.

"Potřebuji pomoc," zašeptal Vypravěč.

"Pomohu vám, když mně řekněte, jak je možné že jste nezestárl," pronesl neznámý muž

Cizincův hlas byl kyslíkem pro Vypravěčovu slábnoucí naději.

Vypravěč stál na vrcholu Žďárských vyhlídek a zamyšleně shlížel na své rodné město. Něco se dělo s Městem a změny se začínaly projevovat i v reálném světě.

Mladí lidé se pozvolna stěhovali z Rokycan pryč a bylo to znát na první pohled. Stačilo se v pátek kolem sedmé večerní projít přes náměstí. Dříve bylo plné mladých mířících do hospod.

A teď? Pokud jste přešli náměstí a potkali dvě osoby, mohli jste se považovat za šťastlivce.

Vypravěč v ruce pevně sevřel zaschlý vrbový proutek hraniční vrby. Proutek, jehož smrt byla předzvěstí zániku Města.
Zániku, kterému se rozhodl za jakoukoliv cenu zabránit.