Téma č. 00 pro březen 2017: Zamávejme kachnám!

Pirát čekal.
Sledoval hodiny.
tik ťak
Tik ťak
TIk ťak
TIK ťak
TIK Ťak
TIK ŤAk
TIK ŤAK
Kosmonaut nepřišel.
Piráta to přece netrápilo.
tIK ŤAK
tiK ŤAK
tik ŤAK
tik ťAK
tik ťaK
tik ťak
Vytáhl cigaretu a zapalovač,
ale nezapálil.
„Dementní Vesmír bez kyslíku,” zabručel.
...
Kosmonaut házel do vody oblázky.
Šplích
šplouch
šplách.
„Domov?” řekl hlas za ním
Kosmonaut se otočil.
Pirát vydechl obláček cigaretovýho kouře.
„Vesmírný kachny nenakrmíš” řekl a hodil další oblázek.
„Užs jim taky zamával?”
Pirát zavrtěl hlavou.
„Já nemám domov.
Chtěl sem si jenom zapálit.”
Kosmonaut zavrtěl hlavou,
usmál se
a dál házel oblázky.

Starý muž přicházel k rybníku na kraji města. Cítil v kostech, že se schyluje k něčemu hroznému. Věděl, že sám na to nestačí.
"Má drahá přítelkyně, nastal čas," pronesl tiše k vrbovému keři. Pozoroval, jak se proutí začíná ohýbat a zem kolem kořenů pukat. Kachny, které zde měly svůj domov, splašeně ulétly. Otočil se, a pozoroval jejich let, jen aby jí nechal soukromí. Neměla ráda, když ji pozoroval při probouzení.
"Jsem ráda, že jste na mě nezapomněl," zašeptala.
"Na vás, drahá Salix? To bych si nedovolil," otočil se k vrbové dívce, nabídl jí rámě a společně vkročili do skrytých dveří.

Za uplynulý rok jsem ztratila:
- jeden pesimismus, nahrazen mírným optimismem
- několikatery iluze, baleny po třech
- spoustu nervozity
- spoustu volného místa v mozku
- mnoho a mnoho racionality, která byla nahrazena bláznovstvím
- spoustu nevinnosti, kterou jsem nikdy skutečně neměla
- mnoho přátelství s knižními postavami, jež přišly a odešly
- dobrou náladu, když jsem četla Harry Potter a Prokleté dítě
- mnoho slz, když jsem zase četla Remarqua
- jednu bývalou spolusedící, jež vypověděla naše přátelství, které vlastně nikdy neexistovalo
- jak se vlastně ukázalo vzápětí -
- a s tím jsem tedy ztratila i svou dubnovou parťačku.
A mně stejně nejvíc chybějí ty krásné a úžasné kachny. Kač.

Plížili se k řece.
"Musíme přinést aspoň jednu," šeptal Tobiáš.
"Sedí doma celá smutná, že jsou všechny pryč," přikyvoval Barbucha.
"Říkalajsem,šetřte! Ale to bylo porád - máme plnej mrazák, koukej, kolik jich loni přilítlo, o jednu neubude - a jsme plonk. Na mizině. Na dně."
"Támhle sedí jedna a vedle druhá," mňouknul Barbucha. "Tobíši, zleva, Rózo, zprava! Jdu středem a to by bylo, aby nebylo!"
Křoví zapraskalo, kachny polekaně zamávaly křídly. Mezi lovce spadl Jája.
"Chci taky domácí donést kachnu!"
"Tys nám tu chyběl, trubko. Teď už jim můžeme leda zamávat. No nic, narvem do mrazáku kuřata a třeba přežijem, ne?"

Zima vládla krajem hromadami sněhu a silným mrazem. Stein, Barbarič a Jaroš úlevně zasténali, když vešli do vytopeného hostince.
"Vítám vás, pánové! Co to bude?"
"Co máte?" zeptal se Barbarič.
"Silný vývar, postaví na nohy i mrtvého, pane. Pak kachničku, špikovanou, se zelím. Nebo po turecku s rýží a rozinkami. Sekaninku s bylinkami, k tomu chleba..."
"Všechno. Nejdřív tu polévku. A hned!" uťal výčet Stein.
Polévka před nimi přistála okamžitě. Blaženě srkali vařicí vývar.
"Konečně rozmrzám," zamručel Matěj.
Práskly dveře a v nich stanul biřic.
"Pánové! Našli ho!"
Matěj stačil nádherně špikované kachně sotva zamávat, než ho kapitán vyvlekl ven.

„Jdeme na oběd.“
„Ještě ne.“
Malá zrzavá holčička se zasněně dívala přes široké rozorané pole. Nechtělo se jí domů pod střechu, venku bylo tak hezky.
Chytit se tak větru prosyceného pronikavou vůní vlhké hlíny, lehce vzlétnout k vysokému modrému nebi mezi bílé obláčky, to by bylo něco!
Stoupla si na špičky, rozpřáhla ruce. Zablácené boty se odlepily od země.
Sestra ji rychle strhla zpátky: „Neblbni.“
Na obloze se objevila vyrovnaná formace ptačího hejna. Těm se to lítá...
„Koukej, kachny!“
„To jsou husy, Evženko,“ poučila ji Radka. „Vracejí se z teplých krajin. Začíná jaro.“
Evženka se zasmála a vesele zamávala: „Ahóóój!“

Stáli a dívali se, jak kachna letí. Vlastně je až překvapilo, jak rychlé takové kachny mohou být. Sledovali ji pohledem, jak se vzdaluje a zmenšuje, až jim konečně zmizela kdesi za obzorem.
Potom tam stáli dál, ale nebylo už co dělat. Jenom čekat.
Nedělo se nic. Už se začalo stmívat, ale kachna se nevracela. Už nebylo vidět nic…
Všichni si vlastně mysleli totéž, ale nikomu se to nechtělo říci.
Konečně se odvážil promluvit prvorozený syn.
„Otče, víš, myslím, že jsme si na tohle měli vybrat jiného ptáka.“
„Asi máš pravdu, Seme,“ zamyslel se Noe. „Příště to zkusíme třeba s holubicí.“

Tyros vešel na můstek. Noční služby měl rád. Byl klid a on si chtěl přečíst ten lékařský...
Křeslo uprostřed můstku se otočilo.
"Jdi spát, Tyrosi. Službu mám já."
Velitel zněl dost naštvaně. Každý rozumný podřízený by zmizel o soustavu vedle.
Tyros se uvelebil v křesle u dveří.
"Povídej."
"Neštvi."
"Neodejdu. Jako zdravotnický..."
"Despota!"
"Důstojník. Duševní rozpoložení posádky mám taky na starosti."
Mimas vzdychl.
"Mezi vámi... něco v... nepořádku?"
"Ne. Má blok. Čmárá a škrtá a teď vrčí o kachnách na odchodu."
"Tak jim zamávej a ji odežeň do postele. Je to rozkaz."
"Despoto."
"Důstojník," řekl Tyros a začal si číst.

Vážená Asociace záchranných stanic ČR,
dovoluji si upozornit na několik zásadních nedostatků, které spatřuji ve Vašem novém terapeutickém cvičení "Zamávejme kachnám":
1. Většině mých svěřenců novinářské kachny nevadí. Někteří je o sobě dokonce nechávali úmyslně vypouštět.
2. Santer navrhuje cvičení přejmenovat na "Střílejme kachny". To snad ani nepotřebuje komentář.
3. Ztratila se nám Vaše příručka. Přesněji řečeno byla sežrána, jen nevím kým, hlásí se k tomu Vlk, Otesánek a pravděpodobně z recese i Moriarty.
4. Osobně jsem pro, abyste radši poslali opravdovou kachnu. Na víně. Nebo líp, na vodce.
S úctou Váš
Pracovník Záchranné stanice záporných postav, Perníková chaloupka, Krkonoše

Duben pootevřel jedno oko. Na rajtování po Rovině i jakoukoli jinou činnost bylo ještě brzo, ale Březen se pořád vrtěl a strkal do něj.
„Ti šibe, vole?“
A zřejmě nejen do něj. Vytříbený styl a zdvořilost položené otázky ukazovaly bezpečně na Února.
„Že vás rozsadím,“ pohrozil Prosinec.
„Jestli chceš, aby sněžilo uprostřed léta, tak prosím,“ pokrčil rameny Duben.
„Jé, to by byl krásný zmatek! Ale… já musím zůstat tady,“ uvědomil si Březen a trochu se nadzvednul.
„Vejce?! Proč, u všech úplňků, sedíš na vejcích?“
„Kachny zmizely a vajíčka tu nechaly. Někdo se o ně musel postarat,“ vysvětlil Březen ostatním měsíčkům.