Téma č. 00 pro březen 2017: Zamávejme kachnám!

Hagrid si v hospodě u Prasečí hlavy pověsil na věšák spratkový kožich a ztěžka dosedl na židli.
Hostinský Aberforth mu utěrkou ometl stůl a postavil před něj orosený půllitr máslového ležáku. „Dáš si něco k jídlu? Máme výbornou kachnu s červeným zelím a knedlíkem. Je to exotický recept odněkud ze střední Evropy.“
„Né, enom né kachnu. Ti pitomí ptáci už mě stáli takovejch peněz a nervů, že bych si fakt nepošmák.“ Hagrid se zamračil, a na hostinského tázavý výraz se rozpovídal. „Víš, že Tesák poslední dobou ňák moc přibírá na váze, tak sem si řek, že ho musím trochu cvičit. No a psi ze všeho nejrači aportujou, a na hubnutí prej je dobrý plavání. Tak sem zajel na Příčnou. V jednom kšeftě tam měli takovou hračku pro psy, plavací kačenu. Koupil sem ji a šli sme k jezeru, že mu ji budu házet do vody a von mi ji bude nosit…“ Hagrid vzdychnul, napil se a rezignovaně máchnul rukou.
„A co se dělo, nefungovalo to?“ zajímal se Abe.
„Ale jó. Hra se tý potvoře děsně líbila. Nosila mi tu kačenu až do úplnýho zblbnutí. Jenže nakonec si ji někam vodnesla a schovala. Musel sem do Londýna pro novou. A další den to samý. Celej tejden. Koupil sem těch kačen sedum a nic z toho. Nemám ani jednu. Merlin ví, co s nima dělá, dyž se nedaj sežrat.“
Aberforth se poškrábal ve vousech, něco mu v tom vyprávění nesedělo. „A kam si Tesák všechny ty hračky odnesl? To je někam zahrabal, nebo co?“
„Kdo tu mluví vo Tesákovi?“ vyjevil se Hagrid, „ten trouba na celý cirkus koukal zpod stromu, kde se ve stínu vyvaloval a nezhubnul ani vo fous. Šecky ty blbý kachny mi přeci aportovala vobří voliheň a kam je dala, to teda nevim. Pod vodu je rozhodně hledat nepudu.“

„Upečem si kachničku, Gustíku. Mám takovou chuť na kachnu, až bych brečel!“
„Strejdo,“ začal váhavě, „víš, kačena je strašně tučná.“
„Právě proto na ni mám chuť, ty trdlíku,“ zasmál se strýc. „Dozlatova propečená kůžička, knedlíček, zelí k tomu. Mňu, to vlastně ani být nemusí. Klidně ji slupnu jenom s chlebem.“
Sbíhaly se mu sliny. Polkl. „Máš vysoký cholesterol. A nadváhu. Neměl bys…“
„Trhni si, Gusto! Jestli na mne vyrukuješ s nutričníma hodnotama, proženu tě po dvoře vidlema. Poctivý sádlo je zdravější než margarín!“
V tom měl pravdu. Margaríny byly fuj. „Vlastně…“ protáhl, „ona se ta kachna dá udělat i zdravě.“

Byla ta zima po dlouhé době po čertech zimovitá.
Sněhu se sypalo, led lámal stromy, mráz štípal nejen do tváří, ale zalézal až do morku kostí.
Mondénní modelky fňukaly nad svými nepoužitelnými italskými kozačkami do města a hubení floutci navlékli jégrovo teplé prádlo.
Matinky sháněly klasické punčocháče a pupkatí fotříci vyměnili jedno na stojáka za večer U Dlouhých, protože venku pivo tuhlo v láhvi.
Byla ta zima po dlouhé době po čertech zimovitá.
Televizní zprávy bijí na poplach, že ptačí virus šíří svůj strach.
Labutě na jezu, drůbež ta v kurnících, všechny bezbranné, ubohé - krajinou šíří se nečekán.
Vítr fičel za okny a z nebe se sypaly vločky.
Človíček zoufalý před monitorem  sedí a smutně hladí kožich své milé kočky: "Ach, není tam ani jediná".
Kachničky na vodě, kachničky v líhni, kachničky naše drabblené - všechny vzal si ten vrah.
Byla ta zima po dlouhé době po čertech zimovitá.
Pro lidi tuhá, pro kachničky krutá.
Jen jedna se udržela, jen jedna vždy přežila, vždy znovu povstala, vždy posílila - kachna novinářská.

Jekot sirén se zařízl do nedělního poklidu jako nůž do pečínky, psi se rozštěkali jako šílení, sousedé pokašlávali na chodníku, jarní slunce zahalil kouř, dupot těžkých bot a energické rozkazy přehlušily zvědavé mumlání, a když hasiči zmizeli ve dveřích, šeptl Horáček, já ti chtěl udělat radost, a Pažout zavrčel, koukals přitom do fejsbuku, žejo, a Horáček smutně mlčel, co to bylo, zeptal se Pažout, kachna, řekl Horáček, s bramborovým knedlíkem a červeným zelím, a Pažout těžce povzdychl, tak pá pá, kačenko, ale pak se trochu rozveselil, objal Horáčka kolem ramen a dodal, pivo je ve sklepě, to by mohlo přežít.

Zvoní hrana. Na marách
kachnu vynášejí:
smutní drabblisti, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!
Zemřela kachna a do hrobu dána,
drabblisti po ní zůstali;
i přicházeli každičkého rána
a kachničku svou hledali.
Nevesely, truchlivy
jsou ty české kraje,
kde si mezi stoslůvkami
kachna už nehraje.
Ach vy štědrá odměno
kachny divoplodné!
Když si na vás vzpomenu,
k srdci mne to bodne!
Datlili jsme také tak
před rokem i dvěma:
a než rok se obrátí -
bude kachna celá?
Vždy lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli kachničky utratiti,
strašlivou poznati prázdnotu...
Sbohem, kačenky.

Krajem se rozléhal psí štěkot a zanedlouho se z hladiny jezera vzneslo hejno kachen. Tom Branson je chvíli zamyšleně pozoroval. Pořád nemohl plně pochopit, jak se on, šofér a navrch přesvědčený socialista, dostal mezi společenskou smetánku. A navzdory tomu, co si většina lidí myslela, nebyl ze svého nečekaného vzestupu ani trochu nadšený. Zajídala se mu všechna ta nesmyslná pravidla řídící životy šlechticů včetně myšlení.
"Pro zatím na shledanou, dámy, teď se musím jít převléknout do fraku," zapitvořil se směrem ke kejhajícímu hejnu, ale jen potichu, aby ho nikdo z panstva neslyšel. "Uvidíme se u večeře," rozloučil se a pozdvihl brokovnici.