Gustavova degustace

Na pověru, že na houby se musí ráno, děda nevěřil.
Chodil kdykoli. Tatínek jeho houbařskou vášeň sdílel, a jakmile Gusta dorostl do věku, kdy byl schopen ujít čtyři kilometry k lesu, rád se k nim přidával.
„Rostou, rostou,“ pochvaloval si děda.
„Mám křemenáče, ale jakýho!“ hlásil tatínek.
Gusta nezůstával pozadu. „Já našel dva plaváky! Koukej!“
„To jsi král hub, Gustíku!“ pochválil ho děda. „Ukaž, pomůžu ti je očistit. Jo, i dneska plné košíky. Babička bude valit oči!“
Valila.
„Chlapi, máte rozum?! Co s tím budeme dělat?“
Děda ji poplácal po zádech. „To jsou přece krásný starosti, ne? Hlavně, že rostou!“

Gustava probudilo maminčino kvílení: „Meruňky! Meruňky jsou v háji!“
Zamrkal. Meruňky? Vždyť byl teprve duben. Vyhrabal se z peřin a nakoukl do kuchyně.
Maminka stála u okna. A za oknem…
Gusta znovu zamrkal. Duben? Opravdu je duben?! Devatenáctého? Anebo se mu jen zdálo o jaru a ve skutečnosti se na něj z kalendáře šklebí devatenáctý leden? Kurnik! Vždyť tolik sněhu snad ani v tom lednu nebylo!
„Vidíš to?!“ zaregistrovala jeho přítomnost maminka. „Tohle meruňky nepřežijou. Ani třešně. Možná ani jablka. Všechno ovoce bude strašně drahý.“
„Neboj, mami,“ snažil se ji utěšit. „Banány to jistí.“
„Z banánů, ty chytrej, marmelády nenavařím!“

„Poslyš, Gusto,“ obrátila se Aňa na bratra. „Já jako chápu, že co je velký, to je dobrý, protože je toho hodně. Ale nebylo by jistější místo těchhle zelenej třiceticentimetrovejch voblud koupit banány menší, ale zralý?“
„To mi poradil Claudio,“ odkázal se Gustav na svého mexického kamaráda. „Že je mám určitě vyzkoušet.“
„Proč jsou veliký zelený banány lepší? Že by v nezralém ovoci bylo víc vitaminů?“ dodala uštěpačně.
„Mýlíš se, ó drahá sestro. Nejsou to banány, nýbrž plantainy – a jsou konzumovány jako zelenina. Jsou víc škrobovité, moučné, vysoce výživné. A považ: vaří se. Konečně jsem je sehnal!“ zamnul si potěšeně ruce.

„Neboj, zvládáme to levou zadní,“ ujišťoval tatínek maminku do telefonu. „Co Anička, lepší se ten ekzém? … To jsem rád, že jí ty lázně pomáhají. … Jasně, Pavli přijede z lyžáku pozítří. … Vyzvednu, neboj. … Uvařit guláš, rozumím. … Samozřejmě s knedlíkem. … Tak papa.“ Tatínek zavěsil. „Máma myslí, že jsme bez ní ztracení,“ obrátil se na Gustu. „Jako bych celý roky netrempoval a nevařil baštu v kotlíku nad ohništěm. Jako bych se toho i pod jejím dohledem něco nenavařil! Pořád mi radila. Jo, hochu, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Nějaké lázně mě teď nerozhází.“
„Takže jsi jí neřekl, že si pravidelně objednáváme pizzu?“

Skorotchýně přivezla mazanec, krásně kulatý, zlatavě hnědý, posypaný mandlemi.
„Opravdu povedený!“ chválil Gusta. „Rodinný recept?“
„Kdepak,“ pousmála se skromně. „A myslím, že bychom si už mohli tykat, Gusto, ne? Já jsem Apolena.“
Skorotchán pravil, ať mu říká Pavle a hlavně ne tatínku a že to tykání musejí zapít.
„Já vám taky něco přivezl. Trvanlivějšího než mazanec!“ dodal hrdě.
Proč si Gusta myslel, že to bude salám?
„Tatínek maluje hodně rád,“ řekla Jana večer omluvně. „Ale…“
„Vypadá to kubisticky,“ zhodnotil obraz Gusta.
„Určitě zase kopie Muncha.“
„Naštěstí jsi talent nepodědila po něm.“
„Ale vařit umím po mámě. I mazanec radši koupila.“

„Co teď?“ zívla Jana. „Hlavně neříkej, že je potřeba uklidit kuchyň. Mám už dneska dost. Uklidit zvládneme ráno.“
„Jo, to zvládneme,“ přitakal. „Vaši přijedou nejdřív v jedenáct, navařeno vesměs máme. Zítra se dodělá akorát salát.“
Oddechla si. Nikoli na dlouho.
„Teď je čas na plán B.“
„Gusto, jaký plán B?“
„Beránek.“
„Beránek?!“
„Jsou Velikonoce a na Velikonoce se peče beránek.“
„Je jedenáct pryč. Ty chceš ještě dělat beránka?!“
„Dřív jsem ho nestihnul.“
„Nemusíme mít přece všechno. Co takhle plán S? Jít spát?“
„Jdi. Já udělám toho beránka.“
„A nemohla bych ti ho nakreslit?“
Usmál se. „Nakresli! Já ho zatím upeču.“

Jsou jídla, která člověk prostě nejí.
Učitelky to věděly, proto mělo mít každé dítě před školou v přírodě od rodičů napsáno, jaké pokrmy nemá rádo. Pokud se během pobytu objeví některý z nich na stole, budou vědět, že nimrání se v talíři není žádný rozmar, a dovolí porci odnést.
Gustův seznam obsahoval pět položek: krupicovou kaši, ovesnou kaši, žemlovku, křenovou omáčku a ledvinky (ty jedl, ale jen od babičky).
S rýžovým nákypem se ovšem nikdy nesetkal, protože maminka ani babičky ho nedělaly.
První kontakt byl šok. Lepivá rýže, rozblácené ovoce. Málem vrhnul. Odnést ho však nesměl.
Nebyl totiž na seznamu.

„Klidně si vezmi holku bez věna, hlavně ať umí vařit,“ poučoval Gustu kdysi děda.
„Jo jo,“ přitakala babička a postavila na stůl pečenou kachnu. „Láska prochází žaludkem.“
Gusta o těch slovech často přemýšlel. Poslední dobou častěji než kdy dřív. Jana totiž vařit neuměla. Se studenou kuchyní to ještě jakžtakž šlo, na chlebu s pomazánkou se moc pokazit nedalo, ale s plotnou se nekamarádila. A věno? S tím nepočítal.
I tak ji měl rád.
A co! Vařit umí přece on a navíc se to dá naučit, což se o dobrém charakteru a empatické povaze rozhodně říct nedá.
Šel a koupil prstýnek.

Stal jste se nejmladším inspektorem Michelinova průvodce pro střední Evropu. Jak jste se k této práci dostal?
Klasicky, přes konkurz. Musel jsem prokázat rozsáhlé znalosti gastronomie a hotelnictví. Naštěstí jsem vystudoval hotelovou školu, mám i zahraniční praxi.
V restauraci?
Mimo jiné ve špičkové německé restauraci.
Co vše sledujete v posuzovaném podniku?
Kvalitu jídla, foodstyling, chování personálu i celkové prostředí. Chce to cit pro detail.
Inspekce jsou anonymní?
Zásadně. Proto nemohu zveřejnit svou fotografii.
Vaše koníčky?
Rád vařím, ale pouze pro přátele. Ještě raději ovšem jím. (Smích) Také obdělávám zahrádku po babičce. Je to relax.
Za rozhovor děkujeme panu Emilu Kozelkovi.

Učit se na maturitu u Emila na chatě zjevně nebyl nejlepší nápad. Spolužák nejen že byl úplně dutý, ale navíc nedokázal uvařit ani květákový mozeček – nejdřív mu to v rendlíku probublávalo, pak bublalo, nakonec bouřilo a ve finále z toho vznikl černý škvarek.
„Jsi roztržitý bezmozek, protože moc piješ,“ zaryl do něj naštvaně Gustav, když se marně snažil vyvětrat. „Alkohol ničí mozkové buňky, to je prokázané.“
„Můj mozek je naprosto v pořádku,“ hájil se Emil. „Jenom je nevybouřený a hladový. Potřebuju víc glukózy.“
„Já jsem taky hladový,“ odsekl Gustav. „Takže teď vymysli, čím naše ubohé mozky nakrmíme, když nemáme mozeček.“