Odria

"Tak jaký byl dnešní dozor?" optal se Leydenforz Hydraščuka v jídelně.
"Dopolédne jsem chytil trojici studentů, čmárat na stěénu v mezipatře. Nejdřív jsem myslél, že chtějí invokóvat Žonglodémona, ale ukázaló se, že to byly jen sprosté vulgárity," posteskl si a sebral talíř s třesoucím se pudingem.
"Inu, dobrá práce," popošel Leydenforz a naložil si pikantní šneky.
"Odpolédne jsem chytil šmíráka v dámských sprchách."
"A jak na to šel? Neviditelnost? Jednosměrná průhledná zeď? Kouzlo Oko? Náhled z mentální roviny? Nebo snad Scryer, či dokonce fázový posun?" projevil profesionální zájem Leydenforz.
"Ne, měl kólovrátek a provrtal se skrz tenkou stěénu z pánských."

Vrtali hluboko, aby se dostali k bohaté žíle mitrilu. Ta však byla kontaminovaná exotickými materiály a při pokusu o extrakci došlo k magoplozi.

Drželi tam nebezpečné mutanty. Jeden z nich vládl magickým supertalentem a díky nezodpovědnosti vědců, provádějících na něm pokusy, se mu podařilo překonat omezovače.

Vyvíjeli tam nový druh pohonu vyžadující přítomnost exotických částic a záření. Během testu došlo k selhání bezpečnostních silových polí.

Zkoumali tam prastarý artefakt nesmírné moci. Katastrofa je výsledkem obranné reakce na pokusy o překonání omezení pro jeho použití.

Co z toho se v Kinzogaile skutečně stalo?
Je něco z toho pravda? Čemu věříte vy?

Přiběhl k manželce štkající u ozdobného sloupu: "Takže Suratak nepomohl," polkl smutek, pak si všiml skvrny na šatech, "Udělal ti něco?"
Zvedla krhavé oči: "Nabídla jsem vše co máme, když Miorofa vyléčí. Jen se smál! Poručil mi abych se vysvlékla. Studem jsem se mohla propadnout, ale pak... ," otřela bolestí zkřivenou tvář, "řekl, že malého vyléčí, když si sama uříznu prso," sotva pro pláč vyřkla.
Manžel zděšeně zalapal po dechu: "To ne!"
Manželka poodhrnula háv halící krvavou zasychající ránu: "Nedokázala jsem to! Bolelo to tak strašně moc! Nedokázala jsem pokračovat! A teď kvůli mé slabosti Miory umře!" její žal nešlo utišit.

Profesor Leydenforz navštívil profesora Darathagguse ve skleníku. Položil před něj pecen.
"Ne, nemám hlad..."
"Možná změníte názor, až vám řeknu, co to je."
"Vypadá to jako chleba, co by to mělo být?"
"Denní chléb."
"Však říkám."
"Našel jsem jej - víte kde."
"Tohle? A co tedy dělá?"
"Klidně si ukrojte, ochutnejte - doroste během minut. Stačí krajíc, jste syt na celý den. V noci pak vidíte jak za dne. A když držíte pecen, můžete udělat tohle," Leydenforz vztáhl ruku a osvítil stěnu skleníku oslepujícím světlem, "spaluje nemrtvé, démony i elementály."
"Paráda! Co chcete ode mne?"
"Napadlo mne, co zkusit drobky coby hnojivo?"

Zabloudil jsem v mlze, do míst kde pevnou cestu abys pohledal, s většinou stromů mrtvých.
Z vody se vynořila veliká hlava podobná starému elfu s mrtvolnou kůží a bělostnými dlouhými vlasy, tlamou nestvůrně širokou a plnou špičáků.
Tělo jako složené z tlejících černých kmenů, ruce třikrát ohebné a prsty jak pavoučí nohy, místo dlaní další tlamy.
Vztyčil se do nejméně pětimetrové výše.
"Kdo jsi?" vykoktal jsem.
"Říkají mi Starověch. Utišíš můj věčný hlad."
"Ušetř mne, prosím, ó vládče bažiny!" lkal jsem.
"Nejsem vládce, já jsem bažina!"
Více jsem nečekal a teleportoval se co nejdále. Přišel jsem o koně i zásoby.

Leží na zemi a úpí.
Neposadí se, natož že by vstal.
Hlava jako střep.
Potí se jak prase na rožni.
Z ruky se snaží sklepat zvratky.
Páchne močí, kdoví jestli jen vlastní.
Nesrozumitelně mumlá, občas něco vykřikne, ale kouzla to nejsou (naštěstí).
Dveře se otevírají, profesorka Magdura Soniever obrací oči v sloup.
"Profesore, už zase?! Za pět minut přednášíte!"
Cosi vyloví z taštice a píchne tím humusáka na podlaze kabinetu.
Neg-Eth zabírá během pár minut.
Profesor Grebthagillaz se opatrně zvedá a koulí očima: "Ehrmllgwuiaazhops!".
"Převléct se nestihnete, tak to tu, a sebe alespoň pořádně vycleanujte*," zabouchla dveře a jde pryč.

"Co nabídneme?" ptá se hampejzník. "Máme tu i elfku, hobitku a ghúlku!"
"To jako nemrtvolu?" zarazí se kunčaft.
"No jo, ale může vypadat jak za živa, anebo ne - někteří zákazníci to tak radši."
"No já rozhodně raději živý - jak vás to vůbec napadlo?"
"Koupil jsem jí i s podnikem, předchozí majitel jí měl několik generací - skoro dvě stě let! Představ si, co všechno se za tu dobu naučila."
"Fí ha! Ale zas co to - tělesný teplo?"
"Před zákazníkem má horkou lázeň - stejně se mezi tim musí propláchnout, že jo."
"A co dech?"
"Předstírá, stejně jako orgasmy - dokonalý herecký výkon - zaručuju!"

Bylo mu deset: "Tatí, já bych chtěl koně!"
"No, jsi dost velký, pořídím nějakého."
Za týden přivedl otec hnědáka: "Je pro tebe. Sluha tě naučí jezdit."
Chlapec se učil, za pár měsíců mohl jezdit sám na vyjížďky. Jednoho dne se vrátil potlučený: "Splašil se, shodil mě a utekl."
"Já vím, sluha jej chytil na pastvinách. Nezoufej, bude dobře."
Za tři dny přivedl syna ke koni: "Neboj, nasedni."
Syn váhal, ale poslechl.
Kůň stál nehnutě.
"Řekni mu kam jet."
"Ke stodole?"
Kůň splnil příkaz a zastavil.
"Paráda, ale proč je tak studený?"
"Inu, je studený, ale nikdy tě nenechá na holičkách."

Profesorka Magdura Soniever upřela unaveně vypadající oči na měšťanku: "Ne, není posedlý, pod vlivem žádného kouzla, v kontaktu s Mocnostmi pekel - co mé skromné znalosti sahají, a ani nebyl v poslední době cílem telepatie."
"Ale co jsou tedy ty hlasy? Syn je slyší i několikrát denně!" plačtivě lamentuje nešťastná matka.
"Za předpokladu, že si to nevymýšlí?"
"Je to jen dítě!"
"Děcka dokážou lhát kolikrát lépe než zatvrzelý zloděj! Pokud nelže, tak ty hlasy nejspíš přecházejí z hlubin duše. Pak je buď ESPer, a to mu buď vydělá jmění, nebo dožene k šílenství, anebo blázen, a skončí jako umělec, nebo žebrák..."

Lindulf Amran byl mladý, úspěšný zloděj.
Byl hodně drzý a nade vše věřil svému talentu.
Jednoho dne se rozhodl, že "navštíví" palác proroka Surataka.
Skláněl se u bočních dvířek, paklíče v zámku, když se náhle nepochopitelně napřímil a vzpažil.
Pravá ruka uchopila levou v podivném úhlu a táhla.
Zaplavila jej nesnesitelná bolest.
Nemohl se pohnout, ani křičet.
Pravačka táhne dál nadlidskou silou.
Zakřupalo.
Pravačka přehmátla.
Pod stálým tahem se přervaly svaly, šlachy, praskla kůže a rozervala frajerská košile.
Vycákla krev.
Nevěřícně zíral na vlastní utrženou končetinu, nechápaje, že neomdlel.
V hlavě mu zazněl hlas: "Tu košili nejlépe spraví krejčí Bokran."