Druhá smuténka

Od Sergejova návratu zkusil Záboj nepít čtyřikrát. Nejdéle vydržel řádící šelmy svých myšlenek tři dny, než je znovu spoutal alkoholem.
Teď s mírnou hladinkou zíral na nepochopitelně vyrovnaného Romana: „Tys ji nechal?! Samotnou?“
„Neptala se mě,“ odvětil.
Záboj zařval: „Je válka! Co když potkají Němce? Je to kurva moje žena!“
Roman odfrknul: „Najednou!“ Smířlivěji dodal: „Anuška má Marju. Prostřílí se.“
Prostřílí. On samozřejmě doprdele nepochyboval, že Anna umí střílet – ale ne lidi! Ba, šelma žije v každém – ale neroste, když ji nekrmíš.
On jich měl celý pluk - a troubily nástup.
Odstrčil Romana, vzal pušku, vodku a vyrazil.
Roman si oddechl.

Od Sergejova návratu se Anna snažila, seč mohla. Láska je ale dovednost – když ji neprocvičuješ, odvykneš si.
Jestli v ní někdy byla dobrá matka ze slabikářů, umřela v krvi. Nechala za sebou nemocnou dívku z Paříže, pozorující svět za špinavým sklem. A sibiřskou stopařku – kterou její syn nepotřeboval.
Ted ji však mladík s jejíma očima – Bože, kdy tak vyrostl? – omýval proudem zoufalých vysvětlení a pohledem z oceli ji pozorovala cizí dívka.
Poprvé po letech pohlédla Anna na svého syna.
„Vyrazíme popozítří. Aljoša jim půjčí šaty. A deky,“ rozhodla.
Dívka otevřela ústa.
Anna ji utnula: „Potřebujete stopaře. A já jsem nejlepší.“

Když pětice žen v městských šatech šplhala lesem, zhodnotila Annelise Sergejův plán jako nereálný. Bahno klouzalo, malé Josephine se zachytávaly vlasy, a Sergej se ztrácel.
„Přestávka!“ rozkázala. Vytáhla vlásenku a prostrčila děvčátku vlasy z culíku do drdolu. „Potřebujeme přespání,“ zamračila se.
Polkl… „Myslel jsem… v lese.“
Zoufalství práskalo jak bič: „Nemůžeme. Spát v lese. Nemáme vybavení! Nemáme jídlo! Nemáme plán!“
Sklonil hlavu. „Maminka snad nebude doma.“
Když dorazili, Annelise nahnala rodinu dovnitř. Sergej běžel pro deky.
Ženu v lese nepostřehla, dokud nezvedla pušku. Hnědé mokasíny a vlající kadeře v mlze jí dodávaly vzezření divoženky.
Náhle přiskočil zděšený Sergej. „Maminko! Počkej!“

Plán Sergej měl. Šýcarsko je pár dnů chůze, skoro jen horami. S trochou štěstí zkušený stopař provede malou skupinu.
Sergej ovšem nebyl zkušený stopař. Dětské lekce odvál čas – v lese se nevyznal, stopám nerozuměl vůbec.
Učitele neměl. „Poslední stopař v rodině je Anuška,“ omlouval se Aljoša – ale bryčku mu půjčil.
Roman vytáhl prastarý tlumok vybavení. „Já znal Sibiř. Horami chodí jedině Anna.“ Zněl podezřívavě, povídačku o výletě nespolkl. Sergej mlčel. Mamince by pro něj nelhali.
A maminka… představil si roztřesené ruce, oči upřené do dálky, i při pohledu na vlastního syna…
Popohnal koně. Nikdo jiný není. Prostě to nějak půjde.

Annelise zavřela a složila nákup. Děti, maminka a Laura tázavě hleděly.
„Chleba vyprodali,“ řekla omluvně. „Farář posílá zbytky velikonočního pečiva.“
Večer zkoušela psát, zatemnění navzdory.
Ale po dvou letech… co asi mohla napsat? Aby pochopil… odpustil.
Lauřina manžela odvezli loni. V dopise pozdravoval tatínka… Který už pět let nežije.
Škrt.
Prý začnou brát i ženské …
Dopis není bezpečný. Škrt.
Vypadám trochu jinak. Srdce se sevřelo. Vlasy pořád vykupují, kaštanová nezavání židovinou.
Škrt. Přemýšlej, Annelise, slyšela bratra.
Kadete!
Vím, žes mě dlouho neviděl, ale máme s rodinou možnost jet na výlet za tebou – nebo za Pierrem. U tebe je hezčí příroda.

Otevřené psaní leželo v louži vína. Místnost nad sirotčincem smrděla zatuchlinou a zvětralým alkoholem.
Přijede v devět. Bydlíš proboha nejblíž, zvládneš jednou nechlastat.
Alexej si div neodplivl. Záboj ponížení zapil.
Druhý vzkaz rozpil pot dlaní. Anna počtvrté utřela hrnek.
Nádraží je na kraji města, lidi tam nebudou, lhal Roman.
Věděla, že budou, s lítostivými pohledy, ta šílená Ruska,, a dětskými kočárky. Světnice se zatočila.
Dech uklidnila až v lese.
Sergej vystoupil. Rameno bolelo jak čert. Rozhlédl se, Alespoň jeden…
Nikdo. Slzy už došly.
Až venku, když z Aljošovy bryčky seskočil štěkající Ilja, zabořil hlavu do psí srsti a rozplakal se.

Na nástupišti vlaku směr jih praží slunce. Dav je utahaný dusnem, smrdí beznadějí, nedoléčenými zraněními.
Annelise dlouhým rukávem zakrývá popáleninu.
„Vezmi si mě,“ prosil Sergej zoufale.
„Zbláznil ses?“ odvětila vztekle. Vztek v sobě dmýchá už týdny. „Mám rodinu, proboha.“
Copak myslíš, že mě někde čeká normální život? neřekne smutným očím.
„Mazej domů,“ řekne tvrdě. „Jak dlouho myslíš, že vás budou pouštět? Den? Týden?“ Tvrdost, krutost, to bude měna příštích dní. Annelise se musí zásobit.
Dívá se jako štěně. Nechápe, proč ho kope.
Polkne. „Nemáme si co říkat. Jeď domů. Zapomeň na mě.“
Kadete.
To také neřekne. Už nikdy.
Konečně nastupuje.

Modré červnové nebe Sergejovo bušící srdce neuklidnilo – ale věřil, že Pierre, nejlepší letec, jakého znal, ho dostane domů navzdory kouřícímu motoru z první bitvy.
„Kadete, pozor, máme společnost!“ Nad trikolorou se začernala křídla.
První sprška Sergeje zázrakem minula, ale eskortu ztratil.
„Pierre?“ vykřikl vyděšeně.
Hrozivá vteřina ticha než vysílačka zapraskala. Hlas měl Pierre ale mokrý, namáhaný. „Sergeji, mazej domů,“ vydechl těžce.
„Počkej, medici…“
„Zamítá se. Slíbil jsem jí, že tě pohlídám.“ Ve smíchu bublala krev. „Nezapomeň na mě, kadete.“
Druhý přelet Messerschmittu, který by Sergejovi byl osudný, vychytal Pierre precizně. Proti modrému nebi oheň srážky a bílý dým vymalovaly trikoloru.

V březnu padlo Finsko a Daladier.
Na křídle Potezu Sergej hladil kudrny a ptal se. Po té své propršené průtrži duše to potřeboval.
Tatínek umřel v sedmatřicátém. Sestra se vdala předtím. Je starší. Dvě děti. Maminka učí hudbu. Ne každá židovská nevěsta přinese židovské věno.
Políbil ji na ústa. Poprvé.
V dubnu padaly norské přístavy.
Sergej zažil svůj první Pesach, první rodinnou večeři bez nánosů bolesti. Pierre se konečně zase smál.
Prvního května padli do trávy sadu a padat nepřestali. Pak Sergej pod hvězdnou oblohou pozoroval spící Annelise. Jeho štěstí nic nezkazí, židovské věno nebo ne.
A padalo se dál.

Sergeje nová křídla hřála, ale bujarý večírek ne.
Vyklouzl do komory - a málem nakopl schouleného Pierra.
Opatrně jím zatřásl. Smrděl tou lítostivou, upřímnou polohou opilství.
Vzhlédl zarudlýma očima „Kadete… já tě mám rád!“
Sergej tiše řekl: "Já... mám rád Annelise..."
Pierre se rozesmál, hluše: "Já taky... ale nemůžu tě dostat z hlavy. Jako kdyby mě trefil blesk."
Vstal. Zavrávoral. Sergej ho chytil.
„Kdybys jenom tohle řekl, seberou mi křídla…“ zašeptal potom Pierre.
Tělo v Sergejově náručí roztřásl tichý pláč. Objal ho pevněji.
Když přišla Annelise, neskrývala úlek. "Musíme domů!" Nedůvěřovala mu.
"Pomůžu ti s ním." Usmál se. "Každý máme něco."