DMD č. 2. pro 2. 4. 2017. Téma: Neruš moje kruhy

V takovejch chvílích na něj nemluvím. Jdeme Křižovnickou, protisměrem míří vlna turistas a nejde nic dělat. Jen plavat, než se to přežene. Po letech jsem na to nastavenej; mysl odlítá, přepíná na jinej režim. Sebeobrana. Necháte mozek, ať si hledí svýho. Jako ten jeho. S. není protivnej, protože ho štvete - pracuje. Pražský výjevy mu před očima proplouvaj jako film.
Japonec fotí fasádu. Konzervatoristka dobíhá tramvaj, z tašky jí čouhaj piškoty. Kamera švenkne na S. Klopýtá. Chytám ho, ale už sedí na chodníku. Pohled mu zpřítomní.
„Dobrý?”
„Mám skvělej nápad!” řekne radostně. „Jo, a zvrtnul jsem si kotník.”
„Vole.”
Miluju ho.

Návrh ministra školství, který vypracovala jeho komise poradců, byl jednoduchý a přitom geniální.
Otázku na finance od dotyčného ministra čekal, a hladce ji odrazil: Nebude to stát skoro nic.
Když mu ostatní ve vládě nevěřili, přesvědčil je pečlivě vypracovanými mezioborovými průzkumy. Získat pro svůj návrh předsedu bylo směšně snadné, stačilo se zmínit o volebních preferencích. Návrh byl ve vládě hladce schválen a podle předběžných kuloárních jednání měl podporu napříč politickým spektrem.
Bude to mistrovský kousek. Teď už ho stačí jen "prodat" voličům. Bude to hračka.
Nebyla. Byl to debakl a rychlý konec ministrovy kariéry.
Lidé si ů prostě vzít nedali.

Občas pozná člun na vlnách, ruce ženy, která jako by něco hledala pod hladinou… Jindy jí je povědomý mladík brodící koně nebo dívenka, která si u břehu smočí bílé nohy.
Ona pluje dole a sem tam si vzpomene. Z úst se jí vyderou bubliny, co stoupají nahoru za nimi, až prasknou a s nimi se v kruhu rozplynou i její slova: Otče, nechoď sem chytat ryby. Matko… ach, matko. Bratře… Nikdy se tu nemyj, sestřičko. Dokud budete živi.
Co je v moři slané vody, to jsou mojí krve proudy. Co je v moři hbitá ryba, to je maso mého těla.

Zelený drak Beroane nelétal často k planetě třídy M, aby usedal na tamní měsíc. Učinil výjimku jen kvůli Ohenemu, s nímž čas od času trávil klidné posezení v prachu. Byl zavolán, neboť se zrodila Briame. Svým Dračím právem směla přivést vyvolenou dívku, která spasí Clemensův rod. Kdysi dávno, v jiném životě, i Ohenův… Ten směl nahlížet do osudů každého, kdo s ním byl, je či bude pokrevně či manželstvím spjat. Nyní si však nebyl jistý. V některých ohledech ani draci nevidí vše.
Beroane nakreslil do prachu měsíce svá magická znamení. A když následně Ohene přistával, okřikl jej: „Neruš moje kruhy!“

Zbyla jen spodní polovina a surově zmrzačený svazek se snadno vešel do otevřených dlaní.
Evžen se skoro obával, že se vetchá kniha rozlétne jen závanem jeho dechu.
Možná čtrnácté století? Psaná česky. Stěží rozluštil pár řádků. Receptury na lektvary? Vypadá to tak. Pro něho nic důležitého, navíc neúplné…
Vnímal však v křehkých stránkách ozvěnu pradávné magie. Setřené a nečitelné.
Jeden nikdy neví. Nějakou cenu mít bude. Mohl by ji prodat.
Zatím knihu pečlivě uložil, pro jistotu opatřil ochranným kruhem a posléze na ni zapomněl.
A tak by to zůstalo, kdyby ho o půl roku později nevytrhl z klidu neznámý muž.

Kráčím s tichem, kráčím s lesem, mluvím s duchem, ptákem, vřesem. Potichu si zpívám píseň, jen aby na mě nešla tíseň. Do kroku mi šumí stromy, já bez dechu je poslouchám, ruce mé mi drásaj trny, a o pařezy klopýtám...
Vesměs bloudím, v kruhu velkém, v lese bez cest bez hranic, že sním, či bdím o lejně velkém, je to k vzteku a na nic. Mapu nechci, tu jsem ztratil, nebo radši zahodil? Jsou tu krtci, vlk se vrátil, další srnec narodil! A nechte mě tu bloudit sama, bloudit v kruhu poznání, tohle není žádné drama, to je lesu vyznání.

P.T. občané!
Po aféře s kachnou nesou se obcemi další fámy s ptačí tématikou. Povídá se, že vyletěla holubička ze skály. Upřesňujeme, že to nebyla holubička, ale starý Hrdlička, který ze skály nevyletěl, ale (notně podroušený) sletěl. Bolestný řev pijanův neprobudil ze spaní modré oči, nýbrž většinu obyvatel chalup na Samotách. Zbytek byl vyburcován Alfonsem Voděnkou, učitelem na penzi, jenž se vyřítil z domku s pokřikem: "Nerušte, do horoucí prdele, mých kruhů!", a když se ho zmatení sousedé vyptávali, co tím myslí, tvrdil, že jde o slova klasika, čemuž nerozumíme.
Podruh Hrdlička byl pokutován půlkou zlatky.
Dodržujte noční klid!

Hráli schovávanou. Roco se schovával, jako obvykle. Hope věděla, jak je její nejlepší kamarád ve skrývání nemožný, a tak neprotestovala.
Tentokrát ho našla ještě dřív než jindy. Vůbec nevykazoval snahu se ukrýt. Stál před hradbami a civěl.
"Mám tě!" zavolala. "Co je s tebou?"
"Co je asi na druhé straně?"
Hope zaklonila hlavu, aby dohlédla na vrcholek. "Střední čtvrť. Máma říkala, že tam bydlí ti skoro bohatí."
"Proč tam nebydlíme my?"
"Nemyslíš snad na..."
"Co tu děláte, děcka?" Odněkud se vynořil hlídač. "Mazejte domů!"
Svěsili hlavy a odpelášili.
Hope se na rohu ještě ohlédla. Nějak to v ní vzbudilo zvědavost.

Velký prst se sápe mezi mříže a zastaví kruhový objekt.
Ó můj bože, člověče! Si jako děláš srandu? Já tu posiluju, kámo!
"Tuti ňuní, ty můj sladký plyšášku, tady máš větvičku."
Fájn, tak co to teda je?
Čmuch čmuch.
Hej, člověče, to je ořech. Ty já nerad. Co takhle jabloň nebo třešeň?! Áchjo, no tak zas čau.
Kolečko se rozběhne.
Moment! To je toust?! Suchej toust? Dej to sem.
Chramst chramst.
Prst se zase sápe mezi mříže a snaží se osmáčka podrbat na bříšku.
Úkrok stranou.
Zásek.
R' you kiddin me face.
Tak tos posral.
Zmizí s toustem v domečku.

"Mám hlad."
Dost podobně to teď chodilo každý den. Calder se přetočil na druhý bok a předstíral spánek. Sluníčko příjemně hřálo a tohle byl největší pohyb, jaký byl ranhojič ochotný vykonat.
"Chisholme, mám hlad. Pojď na krmiště."
"Dej mi pokoj."
"Říkám, že mám hlad."
"Říkám, abys mi dal pokoj. Leť tam sám."
Chvíli bylo ticho – ten zlověstný druh. V příštím momentu Calder ucítil, jak ho svírají drápy, země se vzdaluje, spánek se vzdaluje a dobrá nálada už stihla zmizet za obzorem.
"Bestie mizerná!" zaječel. "Vrať mě na zem! Neruš moje kruhy, ty škaredá tlamo!"
"Nakreslíš si nové," zazubil se drak.