DMD Bonus č. 7 pro 27. 4. 2017. Téma: Recyklace - Pohádka

Stálo kdysi městečko, nejinak zvané než Šedé, v němž pravidelně rachotila zneklidňující tramvaj. S červeným kabátkem, vyleštěnými světýlky se tuze zvláštně vyjímala na pozadí ponurých ulic a lišila od běžných tramvají Zaprášených. I navykli si lidé ji míjet; někdy je však vlastní slepota očarovala a nastoupili.
Tací si již nemohli býti jistí svým návratem do podmračených ulic.
Rudá milovala projížďky městem, ve svých útrobách bzučivě přežvykovala nedbalé svých očí, hltavě vysávala poslední zbytky jejich existencí.
Čas od času přece jen dovolila odchod; Nemarnému Jedinci. Záře, tento znovu vstoupil do Šedého, obohacený světlem Marných a Poražených.
Pokud nevyužije, příště není návratu.

Bylo nebylo, na severu království stála vesnice. Nebyla to jen tak ledajaká vesnice, ale byla opředená kouzlem, které na ně seslala čarodějnice, jež se mstila za křivdu způsobenou jí obyvateli vesnice.
Nikdo nemohl odejít, nikdo nemohl zemřít, jen pokud přišel někdo nový. A tak ubíhala staletí a obyvatelé se neustále proměňovali, ale přesto zůstavali stejní. Stařena za stařenu, žebrák za žebráka, dítě za dítě.
Tu jednou přišel do vesnice muž, který si tam nepřál zůstat. S pomocí svého intelektu překonal všechny překážky a kletbu zrušil.
Osvobodil sebe i ostatní, vydal se za svými sny a žil šťastně až do smrti.

Byl jednou jeden koráb. Znal každé moře, prosmýkl se každým průlivem i průplavem, přátelil se s korálovými útesy, ale jedno mu dělalo starosti.
Na svých cestách narážel na opuštěné, neživé lodě. Bylo na nich tolik nevyužitého materiálu! Hrály si s nimi živly, ale jakmile je to omrzelo, lodě se pod hladinou proměnily na černou skládku.
Koráb začal lodě zachraňovat. Něco si nechal, něco vyměnil s pobřežím, něco použil jako palivo, ty smradlavě se rozkládající kousky čehosi nechával ostrůvkům jako hnojivo a ten úplný zbytek nebohých námořníků využil pirátský koráb na svoji vlajku.
Vypálila rána z děla, pohádka je zcela celá.

Bylo nebylo, za devatero horami, desatero přehradami, jedenáctero dálnicemi a dvanáctero průmyslovými zónami žil jeden kouzelník. Byl to hodný kouzelník, který chtěl pomáhat lidem. I začal rozbité staré věci činiti novými.
Dovedete si, milé děti, jistě představit, jak to dopadlo. Brzy měl za dveřmi stovky naštvaných výrobců následovaných opraváři věcí, u nichž se ještě opravy vyplácejí. Nebýt kouzel, byl by asi skončil na hranici.
Nicméně kouzelník šel do sebe. Vždyť recyklovat se dají i jiné věci. Třeba příběhy.
Když pak poznal schopného majitele filmového studia, jejich recyklované pohádky měly veliký úspěch a sledovanost.
A jestli neumřeli, vydělávají oba šťastně dodnes.

Once upon a time, there was a special library.
It was filled with magic.
Every tome bore a gilded name and two dates on its spine.
Whenever an agent of light was lost, their ashes were sprinkled over an empty tome.
There they transformed into words, to forever tell the story of their life.
They were the stories of heroism and service that should not be forgotten.
If you stood still among the shelves, you might hear the books whisper encouragement to anyone, who is picking up the banner of light.
One day a new book might carry your name...

Byl jednou jeden starý král a měl dceru Růženku. Jak Růženka rostla, začala mu zdravě ekologicky organizovat život. Nakonec už jedli jen zeleninu. Králově dně to celkem svědčilo, ale Růžence za chvíli začali říkat Bledule, což krále trochu vyděsilo a jako ve všech pohádkách se rozhodl situaci řešit vdavkami. Jenže kde najít prince pro takovou Zelinku?
Tou dobou putoval králostvím řeznický tovaryš Toník. Protože v zeleninovém království neměl co na práci, zamiloval se do princezny. Pašíkem zdokonalil ekologickou recyklaci kuchyňských zbytků a řízky vylepšil počet krvinek princezny, a tak ze Zelinky byla zase Růženka.
Tak, Pepíčku, pěkně dojez to masíčko!

Za jedněmi horami (protože víc jich v malém královstvíčku neměli) a jednou řekou (protože víc jich v malém královstvíčku neteklo) stála krásná stáj a v té stáji žila klisna a její hříbátko.
Hříbátko bylo hodné, ale dělalo mamince starosti, protože občas špatně papalo.
„Musíš víc papat,“ domlouvala mu maminka.
„A proč?“ ptalo se hříbátko.
„Abys dělalo víc koblížků,“ odpověděla maminka.
„A proč?“ chtělo vědět hříbátko.
„Protože lidi naše koblížky potřebujou. Všude je sbírají.“
„A co s nima dělají?“ divilo se hříbátko.
„To je záhada,“ přiznala maminka. „Sbírají je jako poklady a pak je zahrabou na pole. Pak tam roste oves.“

Bylo nebylo, v dalekém severním království žil král Gustav, který rád chodil mezi prostým lidem, aby se dozvěděl, co se o jeho vládě vypráví. Jednoho dne přišel do hospody U královniny hlavy. Uvnitř osaměle seděl smutný hospodský. "Co se děje, příteli?", tázal se král.
"Nechodí lidi, protože před hospodou leží obrovská kupa odpadků."
S tím bych měl něco udělat, pomyslel si král. A jak řekl, tak bylo. Na druhý den přijel královský vozka, hromadu odvezl na královskou skládku, kde ji zpracovali královští recyklátoři do velikosti korálku a od té doby se v království nehromadí odpadky a lidé mohou vesele popíjet.

Hospodář Dwain měl hodného oslíčka. Měl jej velice rád, často s ním rozmlouval a zpíval mu. Léta běžela, oslík stárl, už nezastal tolik práce. Jeho pán na něj však nezanevřel.
Jednoho pochmurného dne se oslíkův čas nachýlil. Dwain byl velmi smutný, k jeho překvapení však zvíře promluvilo lidským hlasem: „Můj milý hospodáři. Prožil jsem dobrý život. Mou velkou touhou však je, abych po smrti nesl krásu. Pomoz mi, prosím.“
Dwain mu to slíbil.
Proto zanesl jeho kůži do Kamenného domu, kde z ní byl udělán kodex s nádhernými iluminacemi a ještě nádhernějšími básněmi.
A tak nesl oslíček krásu celá staletí.

Žil byl jeden kouzelník, který se rozhodl odhalit tajemství skryté pod povrchem náhorní planiny. Těžce studoval. Pilně cvičil.
Jednoho dne se cítil dostatečně připraven, aby skrytému tajemství čelil.
Začal kopat. Po dopoledni těžké práce ujela mu půda pod nohama a on se propadl do temné chodby.
Neprodleně ji kouzlem osvětlil a došel ke dveřím na jejím konci. Za dveřmi stála krásná panna.
“Ach, kouzelníče!” vykřikla, “projdi tuto trnitou cestu a zachraň mě!”
Načež zmizela a kouzelník stál v další temné chodbě.
Neprodleně ji kouzlem osvětlil a došel ke dveřím na jejím konci. Za dveřmi stála krásná panna.
“Ach, kouzelníče!” vykřikla...