DMD Bonus č. 7 pro 27. 4. 2017. Téma: Recyklace - Pohádka

V nedalekém lese žila osamělá Liška. V tom lese také poletoval Vrabčáček, který znal všechno a všechny. Liška ho ráda pozorovala, ale sama byla moc ostýchavá.
Jednou Vrabčáček do lesa přiletěl s nápadem uspořádat bleší trh.
„To máme prodávat svoje blechy?” ptali se.
„Kdepáák,” cvrlikal. „Lidi tomu říkají resyslace?”
Další den se konal bleší trh a každý donesl něco svého. Liška donesla staré ukradené noviny.
„To se mi hodí do hnízda,” řekl Vrabčáček.
„Jsou tvoje.”
Další den Vrabčáček donesl Lišce barevný bavlněný náramek na oplátku. Liška udělala pro Vrabčáčka něco pěkného a on jí to oplatil a přátelí se dodnes.

Za devatero horami byla jedna louka a na té louce domeček. Nebyl to obyčejný domeček, byl postavený z krásných dřevěných prkýnek a bydlela v něm tuže šikovná ovečka. Ale jednoho dne se na louku zatoulal špatně naložený medvěd. Než se ovečka nadála, domeček jí na třísky rozdupal.
I nedala se, postavila si domeček z dřevotřísky znovu a chvíli spokojeně žila dál. I přišel medvěd, opět byl špatně naložený, a dřevotřískový domeček rozdupal.
Ze zbytků dala ovečka dohromady alespoň karton a střechu nad hlavou si postavila. Ale bála se, že pokud přijde medvěd znovu, zbyde jí nad hlavou už jenom nebe.

Bylo nebylo, Jan, třetí syn třetího syna šel na cestu do světa. Z vrozené dobročinnosti dal stařečkovi chléb s máslem a dostal meč, s tím porazil draka a získal královskou dceru za ženu.
***
O čtyřicet let později následující král, král Emil, vyhodil moly a červotoči prožranou dračí hlavu do odpadu. Druhý den přiletěl drak, jehož hlava byla poněkud olysalá.
U cesty už postával stařeček a významně kručel břichem.
***
O rok později král Emil potajmu vyhodil hnusnou dračí hlavu a nechal vyrobit repliku.
Druhý den jakýsi Kryštof prý porazil draka, ale žádné důkazy nepředložil. Prý se dračí hlava sama rozpadla. Prý!

Za sedmero horami a jednou pouští z ledu,
narazíte na království zpupných Darmojedů.
Král Darmojed vládl tam a dcerušku měl na vdávání,
byla to však existence tak říkajíc k pousmání.
Nehty denně kousala si z nudy nebo pro legraci,
tvrdila, že provádí tak pravidelnou recyklaci.
Když přijel princ s bílým koněm, nechtěla se k němu znát,
leda by jí automobil k tomu sňatku toužil dát.
Zhrzený princ proklel ji, pak měla dlouho ponorku,
nepomohlo, že král koupil vytuněnou motorku.
Naštěstí se našel jeden co prokletí zlomil,
po svatbě dal princce darem chtěný automobil.
Jakpak končíš pohádko? V kolíbce spí Shellátko.

„Vážně, zazvonil zvonec. Všichni jste ho slyšeli,“ pravila princezna Ocelový medvěd svým pomocníkům. „Nebo jste vnímali vibrace ve vzduchu,“ upřesnila pro kovové stonožky cvakající dýkovitými nohami.
„Pohádky je konec,“ pokračovala a železní ptáci svěsili trojúhelníkové hlavy. „Zničili jsme všechny protivníky, osvobodili jsme mé bratry z obležení, zakopali jsme zbytky nepřátel.“ Významně pohlédla na přerostlý mlýnek na maso, který provinile zatočil čelistmi.
„Začnete pracovat na obnově země,“ rozhodla státnicky. „Jako pluhy, sekery, kování kol, okapy…“
Slitinové okapi se zaradovalo a zbytek pomocníků poslušně změnil tvar.
Červené světlo na princeznině koruně zhaslo.
A stejně tak zhasneme světlo i my.
Dobrou noc, děti.

Za devatero horami a devatero řekami byla obrovská temná sluj. V té bydlel stařičký drak, který měl tři hlavy. Jedna byla tak zvrásněná, že připomínala kůži krokodýla. Trpěla sklerózou. Druhá byla dementní. Její oheň ztrácel sílu. Třetí hlava měla Alzheimerovu chorobu a byla bezzubá.
Všechny dostaly chuť na princeznu. Drak začal pokulhávat k hradu.
„Vstup zakázán!“
Drak nevzrušeně kráčel dál.
„Stůj!“ Strážce výhrůžně máchal mečem.
„Co říká?“ zeptala se první hlava.
„Nevím, ale nelíbí se mi. Zrecykluju ho,“ řekla druhá a olízla muže v brnění.
„Jé, máme pochoutku ve staniolu,“ zajásaly svorně. S chutí ji snědly a na princeznu zapomněly.

Byl jednou jeden domeček a v něm bylo tolik místa, že když někdo umřel, pozůstalí bloudili a cítili kolem sebe veliké prázdno. A nemluvili spolu a nikdo se nechtěl radovat. Děti byly zaražené, nekřičely, neběhaly a nedělaly nepořádek.
„Srdce mi to trhá,“ nevydržela to matka a otec kývl.
I narodila se jim holčička a domeček se naplnil křikem, zase již nebylo tolik místa. Všichni spolu mluvili, děti běhaly a dělaly nepořádek a rostly.
A tatínek pak cítil, že už to na něj jde, a pravil nejstarší dceři: „Musíme se recyklovat.“
Dcera byla poslušná, a když Filcin umřel, už byla samodruhá.

Před časy nikoli dávnými z pohledu Matičky Země, kdy ještě bylo lidí na světě pomálu, zrodili se lesní duchové. Krakonoš, Muhu, Jetti, Fabián...
Mladý Fabián byl chlapisko jak jedle. Vysoký, štíhlý se širokými rameny... Oči měl modré a vlasy jako len. V doprovodu zvěře kráčíval brdskými lesy obklopen náručí ticha.
Když přišli lidé, ticho zmizelo. Fabiánovy oči zhnědly. Na osadníky hleděly nejprve s nedůvěrou, nakonec s pokojem. Pracovité, houževnaté osadníky si oblíbily.
S novými osadníky se ticho vrátilo. Jenomže tohle obnovené ticho bylo zvláštní, zlé. Páchlo samotou a střelným prachem. Fabiánovy oči zmodraly žalem. To násilím znovuzpracované ticho neměl rád.

Bylo jednou jedno město. Mělo sedm kruhů hradeb. Proti hejkalům, jezinkám, čarodějnicím, vodním žínkám, bludičkám, upírům a popelářům. Nikdo proto nevěděl, kde se na ulicích vzaly kontejnery na tříděný odpad. Na plast, sklo a papír, na kartony od limonád... Na bioodpad... Drobná elektrozařízení....
Hejkal měl malou starou televizi na autobaterii. Měl ji rád; byla malá, mobilní, měla výkonné reproduktory... Jenomže televize jednou dosloužila.
Zákonů dbalý hejkal ji chtěl hodit do kontejneru. Jenomže ochranné kruhy městské ho nechtěly ke kontejneru pustit. Hejkal se celý týden snažil do města proniknout. Marně. A tak milou televizi pohodil poblíž města. Založil tak první skládku.

Bylo nebylo, spíš teda bylo, za devatero horami stával tajemný zámek obrostlý trny, zčernalý mnohými ohni a opředený mnoha povídačkami o zlém černokněžníkovi, který tam žije. Přesto se čas od času našel blázen nebo cizinec, který na zámek zavítal. Dveře se samy otevíraly, hosta čekala večeře a po večeři rozestlaná postel s nebesy.
Kdo ulehl, ráno se neprobudil. Za pár dní objevili tělo nešťastníka za nejbližší vesnicí, když měl štěstí, pohřbili, když ne, vránám předhodili.
Nikdy si nevšimli, že nebožtíkovi chybí játra. Čaroděj si je z každého hosta vzal, sobě do těla zašil, mladá a čerstvá, aby žil navěky věků.