DMD Bonus č. 7 pro 27. 4. 2017. Téma: Recyklace - Pohádka

„Zima přichází a s ní se probouzejí Bílí chodci,“ pustila se Stará Nan do dalšího ze svých oblíbených příběhů. „V jejich stopách kráčí zkáza a děs, mají schopnost nejenom zabít, ale z mrtvých vytvářet své věrné služebníky. Tak jejich moc stále roste.“
Bran s Rickonem na ni hleděli s očima doširoka otevřenýma, ani se nepokoušeli svůj strach maskovat. Sansa předstírala povznesenost velké dámy, ale lehké zadrkotání zubů ji usvědčilo. Arya… ta byla zvědavá.
„Kdo je porazí?“ zeptala se.
„Málokterý člověk to svede. Po každé zimě, byť sebedelší, však vždy nastoupí jaro. To zažene tvory temnot zpět a zachrání svět lidí.“

Bylo, nebylo v zemi tak vzdálené, že ji lidská noha nenavštívila, se nachází zahrada. V té žijí sličné panny a švarní jinoši, kteří polibky probouzejí v umělcích fantazii. Však běda, druh druha nesmí pocelovat.
Jednou se zrodila láska v srdci urostlého mládence k dívce spanilé. I ulehli spolu. Děva nerozvážná svěřila se přítelkyni drahé a ta rovněž podlehla náruči milého. Další nerozumní je následovali.
Zdálo se, že poklesky bez efektů zůstaly. Leč nebylo tomu tak. Koho provinilí políbili, ten pouze užité nápady kopíroval. Tak vznikla mnohá klišé.
Ty ale nezoufej, lide tvořivý! Jen co ctnost obnovena bude, gejzír nápadů vytryskne.

V jednom malém britském lesíku žila rodina králíčků. Maminka králíček, tatínek králíček, dědeček králíček a kupa malých králíčat.
Jenže jednoho dne snědl dědeček králíček poslední lístek salátů a pak bylo dočista po něm.
"A co teď," ptala se králíčata: "bude teď z dědečka duch?"
"Kdepak," řekl vědec, který se z ničeho nic vynořil z křoví: "duchové nejsou. Váš dědeček se rozloží na malé kousky - molekuly uhlíku."
"A pak z něj bude duch?" zeptal se jeden králíček, který měl delší vedení.
"Kdepak," řekl vědec: "příroda ty molekuly hezky zrecykluje. Z vašeho dědečka bude třeba další salát!"
"Fuj," řekla králíčata a odhopkala.

Byl jednou jeden čerstvý duch, nejistý, jestli umí strašit. Trénoval a trénoval, ale neměl si na kom vyzkoušet, jak je děsivý.
Až jednou do jeho pokoje zavřeli malou holčičku. Začal pozvolna, míval ji rád. Nakonec ji vyděsil tak, že se dovolala pomoci. Nabral sílu, společně unikli z pokoje.
Objevil svůj nejoblíbenější trik. Víření popela v krbu. Viděl dobře, kdo je v domě zlý. Na malém Jeníčkovi, na jeho sestřičkách, piloval svoje umění. Šedé šmouhy provázely dospívání.
Když se zcela zdokonalil, navštívil paní domu, bývalou ženušku. Stačilo málo, popel zatemnil slabou mysl.
Duch se odhodlaně nafoukl a vyletěl do širého světa.

Bylo, nebylo, do jedné rodiny přibylo malé koťátko. Mělo modrá očka a nikdo netušil, že je ve své malé kočičí dušičce oddaným ochráncem přírody a milovníkem recyklovaných věcí. Noví majitelé byli jak u vytržení. Koťátko si ani nevšimlo myšek, cinkajících kuliček či mávacích peříček. Koťátko si pro svou hru zrecyklovalo celou domácnost.
Křesla a pohovky si proměnilo ve škrábadla.
Záclony transformovalo v houpačku, postupně i prolézačku.
Z postelí si udělalo svůj pelíšek, a to tak, že ze všech.
Stůl změnilo v jednu velkou misku.
Jen jediná věc (naštěstí i pro ně samé) unikla jeho recyklační vášni.
Kočičí záchůdek používalo vzorně.

Bylo nebylo,
v Království snů žila princezna. Krásná by byla, kdyby jí tvář nehyzdila rudá skvrna.
Její královští rodiče si zoufali.
Masti, lektvary, vonné obklady...
Nakonec povolali kouzelníka.
"Pohřběte ji spící!" pravil. "To ji uzdraví."
(Miloval ji, bloud.)
V den pohřbu krkavci kvíleli jak smyslů zbavení.
Ty jsi tady nová
krasavice snová
krví podlitá?
Větrem klopýtá.
Za pár let práchnivé kosti začaly odpovídat. Tichým, děsivým šepotem.
Když jsem byla malá,
ach, jak jsem se bála,
že sova pálená
je jen stesk bez jména.
Z nebe opadal lesk. Princezna vystoupila ven. Trhavým krokem se vydala k zámku, místo očí rudou skvrnu.

Za devatero horami a devatero řekami, kdysi dávno a předávno komolil král a jeho dvořané slova a ta byla bachratá a těžkopádná a nesrozumitelná, neb se vůbec nevztahovala k ničemu, co v onom království bylo. A poddaní proto neposlouchali a bavili se o úplně jiných věcech, ale to se nelíbilo biřicům, a tak se vůbec nemluvilo. A všichni zapomínali vlastní řeč a byli celí mátožní z těžkého mraku slovního hnoje. Až se našli blázni, co propíchli mraky a z padajícíh písmenek skládali věty, kterým ostatní rozuměli. Jedině král nerozuměl, bouchl do stolu a řekl: „Připadám si jak kůl v plotě!“

Bylo nebylo, dávno nedávno, sužoval jednu vesnici ukrutný drak. Doškové střechy pálil, obilí spáry rozrýval, živé svým dechem hubil.
Lidé z vesnice hledali drakobijce, ale žádný pomoci nechtěl, snad že pro ně příliš chudí byli.
Tak se nakonec vydali na draka společně, a představte si, společně ho taky porazili a zabili. A pak si od něj všechno vzali zpátky. Šupinami si střechy vyspravili, ze spárů pluhy vyrobili, ze zubů nářadí.
Ale kdeže je teď všemu konec. Ani dračí šupiny a drápy v čase neobstojí. Střechy jsou už zase doškové a pluhy železné. A z naší Dračí vísky zůstala jen pohádka.

Na jednom salaši žili Pištík a Jarík. Niekedy sa Jarík takto opýtal: „A či si mi tu, Pištík môj?“ „No a kde by som mal byť?“ odpovedal Pištík.
Spokojne nažívali, až im predseda niečo doniesol. Doniesol im hromadu plechoviek piva. Z kamiónu za dedinou vypadli.
Pištík s Jaríkom sa potešili, pretože alkoholu zadarmo na zuby nehľadeli. Predseda im na salaš ešte kontajner postavil. I divili sa Jarík a Pištík, načo to je.
„Či ste len krepí. Na recykláciu, kua,“ vysvetlil im predseda.
A Pištík s Jaríkom ešte vedľa toho vedro postavili, pretože keď recyklovať, tak poriadne. Okrem plechoviek aj pivo.

Byla jednou jedna makromolekula kaučuku. A ocitla se v prezervativu. Prezervativ posloužil, byl dán k recyklaci. Makromolekula se ocitla ve žvýkačce. I vyžvýkaná žvýkačka byla recyklována. A makromolekula byla opět v prezervativu.
To se opakovalo týdny, měsíce, léta. Makromolekula byla unavená a stěžovala si ostatním makromolekulám, že už by chtěla na odpočinek, avšak nebylo jí přáno.
Až jednou... Jsouc právě v prezervativu, neudržela unavená makromolekula při divoké akci své sepětí s ostatními a prezervativ praskl. Uživatelé zapomenuvše v rozmrzelosti na dobré ekologické vychování hodili prezervativ do směsného odpadu, takže skončil v ohni spalovny. Tak bídně zakončila bytí své nešťastná makromolekula.