DMD Bonus č. 7 pro 27. 4. 2017. Téma: Recyklace - Pohádka

Za devatero horami starého haraburdí byla nebyla jednou jedna skládka. Ale nebyla to obyčejná skládka, byla kouzelná. Mizely z ní odpadky. I když byla pořád stejně velká, protože tam nákladní auta pravidelně vozila odpadky nové.
Stačilo si jen pomyslet: "Chci ze skládky ven, ať je čistá zem!" a čekat.
Když to uslyšela princezna mezi odpadky, stará židle bez nohy, ihned si to pomyslila. A čekala.
Jednoho dne přijel na skládku princ, rozvrzaný stůl. Každý den se židli dvořil a chvástal se, že ji zachrání tím, že zmizí oba. Ale nepomyslel si nic. A když přijeli restaurátoři, odvezli si jen židli.

Žila byla jednou jedna moc šikovná holčička a ta měla pořád chuť něco recyklovat. A když recyklovala, neohlížela se na to, co si o tom kdo myslí. Tak třeba jednou ostříhala angorského králíka až na holou kůži, aby měla vlnu na novou čepici. Jindy zase vyškubala kohoutovi ocas, aby měla peří na náušnice a náhrdelník. A nakonec zrecyklovala celý kýbl mléka na kyšku a tento úspěch oslavila košíkem třešní. Ekologicky zezelenala a schovala se do domečku se srdíčkem.
Kráva se obrátila k pejskovi, který už delší dobu znalecky větřil: "Na co recykluje mé mléko?"
"Mám dojem, že na ekologické biohnojivo."

Žili byli dva kouzelníci, kteří se k smrti nenáviděli.
První z nich se proto rozhodl, že vzájemný spor vyřeší jednou provždy.
Mnoho dní připravoval jed tak zhoubný a ničivý, že jediná kapka postačí, aby přivodila okamžitou smrt.
Aby však jed neztratil účinnost, musel být přechováván v lahvičce z čirého horského křišťálu. Taková lahvička ale byla velmi drahá. Po úvaze proto kouzelník vlil svůj jed do ampulky už použité, dokonale vyčištěné pomocí kouzel.
Sotva se však první kapka jedu dotkla zabroušeného hrdla, zbytková magie zreagovala s jednotlivými přísadami a flakónek se roztříštil na tisíc kousků.
Nešťastný kouzelník byl na místě mrtvý.
*

Za třemi vosími hnízdy a jedním krmelcem, byl úplně normální les. A v něm mikroorganismy.
Jednou za nimi přišel medvěd a povídá: „Tady smí žít jen ten, kdo lesu pomáhá. Já vás sním.“
Mikroorganismy mu řekly: „My recyklujeme odpadky. Když sníš nás, musíš sníst i všechen odpad.“
S tím ale medvěd nesouhlasil.
„Druhá možnost je, že sníš lidi, protože oni ty odpadky vyrábí.
To se mu taky nelíbilo.
„Ale víš co? Když necháš žít nás, tak my budeme likvidovat lidi. Všichni budou spokojení.“
Od té doby žily všechny organismy v lese v míru, protože pochopily, že se navzájem krásně doplňují.

Žila byla jedna PETka. Když ještě spala v obchodě, snila o tom, jak jednou bude vhozena do tříděného odpadu a pak se z ní zázrakem stane něco hezkého a užitečného.
Jenže ouha! PETku koupila zlá bydlena, která když dopila limonádu, proměnila se v ještě něco mnohem horšího: tvořilku! Vzala nebohou PETku, zmrzačila ji a přetvořila v odpornou věc neznámé funkce. PETka plakala, ale nikdo ji neslyšel.
Naštěstí se z práce vrátil manžel té tvořilky.
„Co je to tu zase za zrůdnost?“ řekl a odnesl nebohou PETku do plastů.
Z lahvičky se nakonec stala výplň do bundy a všechno dobře dopadlo.

Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Alenka. Byla hezká a chytrá, ale velice urážlivá. Urážlivost, to je moc nebezpečná vlastnost, děti.
Jednou se kupříkladu Alence urazil kus ouška. Maminka jí ho sice rychle přilepila vteřinovým lepidlem, ale holčička už potom stejně poslouchala jenom na půl ucha.
Jednoho dne se Alenka urazila tak moc, že už nešla opravit.
"Nedá se nic dělat," spráskla ruce maminka, "budu tě muset recyklovat, Alenko."
A jak řekla, tak udělala.
Při té recyklaci Alence sice ubylo jedno písmenko, zato jí přibyl jiný velký znak, a od té doby z ní je naštěstí velkorysá Lenka.

Bylo nebylo, stávaly po horách vysoké ocelové větrníky.
Když nefoukal vítr, stály.
Když foukal, točily se.
Když foukal hodně, zase stály, protože kdyby se točily, tak by se zvedly, uletěly a vzaly by s sebou celé Ostrovy, a to by nebylo dobře.
Jenomže jednoho dne vítr foukal hodně a větrníky nestály. Zvedly se, uletěly a vzaly celé Ostrovy s sebou.
A to není dobře.
Ale my jsme je potrestali.
Rozebrali jsme je na kousíčky a ty jsme roztavili. Vyrobili jsme z nich pluhy, sekery, obruče na kola a spoustu užitečných věcí.
Teď už Ostrovy nikam neuletí.
A to je dobře.

Byla jednou jedna Mořská Bachyně. Byla vyhozena od mořských panen, protože vážila 777 kilo. A takhle Bachyně neměla ráda, když piráti házeli do moře odpadky. A protože si to nedali vymluvit a stále do moře házeli sudy a sáčky, rozhodla se Bachyně, že vezme osud do svých rukou.
A tak začala požírat odpadky. Bachyně věděla, že čištění oceánu je důležité. Přibrala ještě 333 kilogramů. A jak byla tlustá, nemohla se řádně hýbat a zasáhl jí smrtelný paprsek Vládce Podvodí. A tak umřela.
Piráti zjistili, že je čištění je potřeba a tak přestali zahazovat odpadky. A po Bachyni pojmenovali svou loď.

Princ Yonghorn vyjel porazit krutého draka, o kterém se dočetl v zahraničním tisku.
Cestou, nedaleko místa určení, potkal starého čaroděje Greffiho.
"Princi, vidím kam jedeš a mohu ti prodat skvělý pancíř, vidíš," a vyčaroval silný plamen, "žádný oheň jej nespálí."
"Dobrá tedy, kolik za něj chceš? Hmmm. Trochu drahé, ale což, dračí poklad mi to vynahradí, tu máš."
Oblékl si princ pancíř a za nedlouho dorazil k dračímu doupěti.
Drak vylezl ven, vychrlil plameny, princ ani nehnul brvou a byl na škvarek.
Objevil se čaroděj, vyklepal zbytky prince z pancíře.
"Jako nový, jenom dám nové řemení. Tak zas příště Altedebrasi."

Za devatero horami procházela malým královstvím smutná účetní. Blížila se Závěrka (tehdy, milé děti, každá účetní vykřikuje jen „Nestíhám!“ a „Kafe!“) a ona viděla spoustu spotřebované vody a odvezeného odpadu, ke kterým neměla faktury. A tak se narodila dohadná položka nákladů. Byla sice pasivní, přesto se měla k světu a utěšeně rostla. Jenže do království dorazil zlý čaroděj Kontrolor, prstem na položku ukázal a pravil: „Odpad byl tříděn a hejkal za něj zaplatil. Voda byla recyklována a vodník ji uhradil. Ty máš být aktivní, potvoro!“ Než ale stihnul vyslovit ničivé kouzlo Doměření, sejmula ho účetní Sbírkou zákonů a byl klid.