DMD Bonus č. 7 pro 27. 4. 2017. Téma: Recyklace - Pohádka

Za dalekými horami, ale možná i docela blizoučko, žila, byla v chaloupce babička.
Když měla narozeniny, vymyslel jí její vnouček čarovný hrneček. Takový, co sám vařil lahodná jídla. Babička měla velikou radost a poroučela si hnedle škubánky s mákem a jindy zas silný makový vývar.
Jednou babička uklízela a hrneček jí spadl na podlahu. Babička, nedbaje jeho stavu, si poručila kyselo.
Ale hrneček měl prasklé dno… a tak začal zvracet všechno jídlo, co babička kdysi snědla. Babička ho zkoušela ochutnat, ale nakonec také začala zvracet a po ní celá vesnice.
A pokud nezemřeli na dehydrataci, tak tam všichni zvrací dodnes!

Kdysi kdesi ležel krystal. Slunce ho zahřívalo, déšť ho omýval a krystal byl zářivější a zářivější. Pak ho zvedly ruce, ovinuly drátkem a pověsily na krk. Krystalu se to líbilo.
Jenže za nějaký čas po něm hrábly jiné ruce. Zasadily ho do vzácného kovu na vrchol diadému. Krystal si nakonec zvykl. Avšak diadém jednoho dne rozebrali a on skončil v truhle s jinými krystaly. Byl tam dlouho, ve tmě a smutku.
Najednou zaslechl volání. Začal také volat. Víko truhlice se zvedlo a on se rozletěl. Sevřela ho ruka a on věděl, že teď se dostane tam, kam patří. Do lightsaberu.

Za devatero řekami, devatero lesy a osmero horami, byla hora devátá. V deváté hoře byla jeskyně a v jeskyni bydlel drak. Veliký, tlustý, zlý drak, který, jako jiní draci, sežral už mnoho princezen a svým ohněm spálil mnoho princů. Na rozdíl od jiných draků ale tento drak nebyl zelený.
Zelený byl Honza z podhůří deváté hory. Zelený Honza draka navštívil, když drak odpočíval, a viděl, že sebelepší brnění před dračím ohněm neochrání.
Přesto si Zelený Honza z každé návštěvy odnesl nějakou součást zbroje, kterou odnesl na sběrný dvůr a brzy si vydělal na to, aby se od deváté hory odstěhoval.

Kdesi daleko leželo království, kde lidé jednoho dne přestali plakat. Potoky vyschly a řeky netekly. Tváře a břicha se nafoukly jako balony, mračna se v nich hromadila a nemohla ven. Panoval hlad, žízeň a sucho.
Princové a rytíři neuměli pomoci, Ubulínek si však věděl rady, přišel, najedl se a řekl:
„Přijďte ke mně všichni, já vás vyslechnu.“
Chodili k němu a šeptali mu do ucha nahromaděné křivdy a úzkosti, zhubli a Ubulínkovi tekly z očí krokodýlí slzy. A plakal a plakal, až zem nasákla vodou, řeky se roztekly, prameny vytryskly. A bylo vlaho, pářilo se, nebesa ztěžkla a vydala déšť.

"Na jedné louce, tam nedaleko mlází, je pařízek.
U pařízku plot a za plotem zahrádka a tam bydlí..."
"Kůzlátka!"
"Ne kůzlátka. Tam bydlí pruhovaná..."
"Jůlie! "
"Žádná Jůlie. Žirafa."
"A proč pruhovaná? Žirafy mají přece flíčky jako koláčky."
"To je možné, ale tahle žirafa je pruhovaná."
"A prooóč?"
"Protože ona byla strááášně vybíravá. Ona chtěla být nejprve růžová a pak fialová a zase modrá a ne - červená. Prostě si pořád vybírala a na hodnou vílu dotírala, až se víle hlava zamotala. A udělala kouzlo a na žirafě všechny barvy vyplácala, co kde na skládce potkala. Zazvonil zvonec a pohádky je konec."

Za hory za doly (mé zlaté parohy) žil byl byl jeden drak. Už se neví, za kterou stranu bojoval, protože on vlastně nebojoval. Zemřel mu totiž kapitán a on si odmítal vybrat nového.
I chodili za ním mnozí důstojníci a dobře mu radili. "Vyber si nového kapitána," říkali. Ale on si postavil hlavu a že prý ne. Že jiného nechce.
Tak dlouho ho přemlouvali a on si tak dlouho stavěl hlavu, až ho převezli na chovnou základnu, kde zůstal sám a docela sám. A pokud nezemřel, žije tam sám dodnes. Ale protože to bylo dávno, tak už spíš umřel.
Konec.

Kdysi dávno, u vsi kudy létali čápi k horám, vyhloubili rybník. Hned vedle něj druhý, třetí, další a další... A v každém z těch rybníků bydlel vodník. V Kocandě bydlel ten jménem Josef. Byl to hodný vodník, lidi netopil, ještě jim pomáhal proti vrchnosti. A lidé mu za to ledacos dali. Staré hrnce, pánve, peřiny, ba i dveře a povozy. Všichni si ho vážili. Dokonce i ta vrchnost. Když si ale zámecká dcerka usmyslela, že si ho vezme, bylo zle. Hradní pán na něj poslal biřice. Ale Josefa nenašli. Zmizel i s dcerkou hradního pána. A všemi rybami v povodí.

Bylo nebylo, před třikráte sedmkráte sedmkráte sedmi lety, přišli na bílou horu lidé a založili město. Protože každé město má strážce, kde se vzal, tu se vzal, byl strážce města a lidské oči jej neviděly. Městu vládl dobrý zlý pán. Všichni se ho báli a nenáviděli ho. Chtěl rozkazovat i strážci, a tak přišel k základnímu kameni města, třikrát na něj zaklepal a vyslovil strážcovo jméno. Zablesklo se a zahřmělo, a zlého pána a kámen už nikdy nikdo nespatřil.
Strážce ho stáhl do země. Pánovy vlasy se staly stromy, jeho kosti skálami, jeho maso zemí a jeho krev vsákla půda.

Byla jednou jedna slupka od banánu. Jednoho krásného dne prostě skončila v popelnici a nikoho nezajímala.
I potkala ve svém novém domově upatlaný sáček. Přišlo jí podivné, co tu dělá plastový sáček, když toho tolik slýchala o recyklaci. Ani on nevěděl.
Povídalo se s ním hezky, ale jednoho dne přišlo Velké temno a vše pohltilo. Oškliví čarodějové ani nemrkli, když je do něj házeli. Ztělesněná krutost.
Sáček naříkal, že za to může hloupost lidí - nemá tu co dělat a čarodějové se zlobí! Slupka mu musela pomoct. Vystrčila jej ven a sama ujížděla s Temnem pryč.
Stala se hrdinkou všech odpadků.

"Byl jeden král," vyprávěl Myšák" "který si nechal postavit hrad. V podzemí byla jáma s mříží nahoře. Ptal se, co to je, a rádce na to, že hladomorna, takový druh vězení.
Vězení, kde se moří hlad, no proč ne, z hladu se často krade, pravil král. Alespoň se spotřebují zbytky z kuchyně, nebude se plýtvat! Jenom to trochu vybavte, postel, koberec, nějaké knihy.
Od té doby všechny hubené zloděje zavírali do hladomorny, aby trochu přibrali. A když po propuštění zhubli a zase kradli, šup s nimi do hladomorny znova, žádné slitování! Což se stávalo dost často, ale aspoň se neplýtvalo."