DMD č. 30. pro 30. 4. 2017. Téma: Poslední klapka

Sedím na pohodlné posteli.
Mohla bych napsat drabble.
Beru si telefon.
Já to nechci psát.
Zapínám mobil. Přemýšlím. Venku prší. Optimální.
Je smutný, že je tohle úplně poslední drabble. Sice jen pro letošek, ale i tak. Mně se to vážně nechce psát...
Než se mi načtou sosáci, vysvitne Slunce.
Nejhorší na tom je, že je to znovu až za rok.
Přihlašuji se.
Nejlepší na tom je, že je to znovu už za rok.
Opět přemýšlím.
O čem napíšu drabble? To poslední musí být něčím výjimečné...
Píšu drabble. Hlavou mi prolétají představy. Je to jako poslední klapka při natáčení. Definitivní konec.

Loď sebou po kolizi zazmítala a řítila se ve spirále k zemi. Zatímco se Bodhi s nevalným úspěchem pokoušel získat nad plavidlem kontrolu, aby zmírnil nadcházející tvrdý dopad, ostatním lidským členům posádky nezbývalo než s obavami očekávat dopad.
Zato K-2SO na místě kopilota si zachovával chladnou hlavu a snažil se z lodního počítače vydolovat data o utrpěném poškození. "Špatná zpráva," oznámil ostatním, když konečně získal odezvu. "Přišli jsme o pomocnou vztlakovou klapku."
"Za chvíli se rozmázneme o povrch a tebe zajímá pomocná vztlaková klapka?" zakřičela Jyn přes okolní lomoz.
"Narozdíl od ostatního nemáme žádnou náhradní," odtušil s bohorovným klidem droid.

Sam byl velmi smutný, loď s Gandalfem, jeho pánem a Bilbem byla už vidět jen jako malá tečka. Co bude Sam dělat? Chyběl mu Gandalf a jeho milovaný pán Frodo. Co všechno spolu zažili, čím vším spolu prošli, vždycky byli spolu, jeho touha jít dál byla jen a jen kvůli jeho pánu Frodovi. Nikdy ho nenapadlo, že se bude muset s Frodem rozloučit. Sam ještě celý den pobyl v Šedých přístavech, a když už chtěl odcházet, uviděl, jak se loď vrací. Když Frodo vystoupil, zeptal se ohromený Sam: "Proč jste se vrátili?"
"Protože poslední klapka ještě nepadla," odvětil šťastně Frodo.

Myslela jsem si, že to bude navždy. Že naše láska potrvá, dokud budeme žít. Jaký jen omyl.
Život se v mých myšlenkách odvíjí jako zrychlený film. Naše seznámení a chození. Krásné dny a ještě krásnější noci. Sladká zamilovanost.
Velká svatba. Přišla mi jako nejkrásnější věc, co jsem kdy zažila. Symbol toho, že patříme k sobě.
Postupně jsme se začali hádat. Přišly neshody názorů, myšlenek, činů. Až jsme dospěli k názoru, že takhle jít dál nelze.
Dnes padla poslední klapka našeho společného života. Pokládá na stůl klíče, říká sbohem. Pak zvuk zavíraných dveří. Konec. Už se nikdy neuvidíme.
Hledím do prázdna.

„V téhle zemi jsem prožil roky míru a radosti, i ty špatné, kdy nás potkala válka. Ale díky nim jsem si nejvíce uvědomil, že mé srdce patří sem. A udělám pro svou zemi vše, co bude v mých silách.“
„Stop!“
Gil-galad frustrovaně vydechl. Obklíčil jej nespočet hbitých rukou s pudrem, hřebeny a vatičkami. Jiné rovnaly uzel na kravatě, další kartáčovaly tmavomodré sako.
„Sjedeme si to ještě jednou,“ oznámil režisér. „Klapka!“
„Volby 2017, záběr 18, po šesté!“
Gil-galad znovu zopakoval text.
„Stop! Tohle beru.“
Tiskový mluvčí Elrond si promnul kořen nosu a utrousil: „Kde jsou ty časy, kdy Lindon býval monarchií…“

„Můžeš odejít,“ řekla Žena. „Nikdo tě tu nebude držet.“ Pokynula mu rukou ke dveřím.
„A co můj zrak?“ ptal se Aaron. Uvrhnutý v temnotě neměl příliš velkou radost z nově nabyté svobody.
„S tím my nic neuděláme. Každý z nás si ponese cejch Boosdorpje už navždy,“ odpověděla. Do rukou mu vtiskla staré šaty. Oblékl si je.
Martin ho vzal za nadloktí a vedl ho pryč z vesnice. Poslední klapnutí rozvrzané branky. Za domy se zhluboka nadechli slaného vzduchu.
„Kam půjdou ostatní?“ Aaron svíral sukovitou hůl.
„Nevím,“ pokrčil rameny Martin. „Možná tu zůstanou. Nikoho nemají. A své sny už dávno ztratili.“

Nikdo nezná dne ani hodiny - jen Otec.
Válka, hlad, mor, oheň a síra.
Pronásledování, útisk, mučení.
Andělské fanfáry a oblak, na kterém sestupuje Spasitel.
Věrní, vystupující z hrobů a vzlétající Mu vstříc.
Psal se rok 1884.
Ti blázni, vedení Millerem, už zase stáli na kopci a hleděli k nebi.
Očekávali konec. Loni to byla chyba ve výpočtu, ale letos - letos se to určitě stane.
150 let poté malá církev stále používá výrazy jako 'Doba konce'
Možná je načase doříct, že i když se nedožijeme 'objektivního' konce světa, náš svět skončí naší smrtí.
Po ní už nejde změnit rozhodnutí.
Jsi spasen?

Když kosmonautovi došly oblázky,
sedl si k vodě a čekal
na nic.
Pozoroval vrabčáčka,
který zobal drobečky
pirátovi z ruky.
„Ty jsi tu zůstal?” divil se.
Pirát přikývl a dál
krmil vrabčáčka.
Začalo pršet,
ale oni dál seděli u vody
bez hnutí.
„Mám rád déšť,” řekl pirát.
„Takovej je jen na Zemi.”
Kosmonaut byl překvapený.
Pirát držel dlaň nad vrabčáčkem,
aby na něj nepršelo
a ten vesele hvízdal.
....
Když spadla poslední kapka,
vrabčáček odletěl
a hvízdal.
„Všechno je pomíjivý,” ušklíbl se.
„To je dobře,” usmál se kosmonaut
a čekal na svou poslední kapku.
Mezitím se s pirátem vrátil
do nikam.

Přes ranní mlhu nebylo vidět dál než na roh ulice, kde vítr nesmlouvavě strhával vylepený plakát. Bylo ticho. Vůně ve vzduchu ale nepatřila k jarnímu jitru. Mlha byla cítit střelným prachem z prohrané bitvy.
"Museli vědět, že to skončí takhle."
Neskončilo. Popravy začnou zítra a nebude jich málo. Většina práce začíná po poslední klapce. Bude se stříhat, upravovat. Doplní se správný výklad a správná hudba.
Historie není nic, dokud se o ní nezpívá v písních.
"Nasrat! Je lepší umřít tady za naši věc, než za mořem za zatraceného krále!"
Vítr lomcoval plakátem. Nápis POBLACHT NA H EIREANN se ztratil v mlze.

Poslední klapka. Nikdo neslaví. Jsou dvě hodiny ráno.
Do pokoje vtrhnou Faob, Vinpike a Xantin.
"Faob, Faob, Faob, Vinpike, Vinpike, Vinpike, Xantin, Xantin, Xantin, všichni na něj kašlou!" překřikují se navzájem.
Svírám poslední zdrávas v desátku.
"Tátové," zasténám.
"Všichni na nás kašlou!" zahřmí trojice apokalypticky.
"Všichni určitě ne," snažím se vyjednávat.
"Všichni..." zahučí temně Faob.
"... na nás..." zavřeští unisono Vinpikův nos a uši.
"... kašlou! Uááá!" dodá Xantin.
"Běžte se podívat, určitě něco přibylo," škemrám.
Trojice se s ustavičným mrmláním, bručením a cvrlikáním odporoučí do pokoje. Vzápětí vypukne mnohohrdelní jásot. Otcové tančí kozáčka.
"Díky Bohu. Liška dorazila."
Vítězný tanec konečně utichá.