DMD č. 11. pro 11. 4. 2018. Téma: Upřednostňuji osobní setkání

To byste nevěřili, jak může být složité, něco řešit přes jedničky a nuly. Už jenom ta rychlost, někdo sice umí psát poměrně rychle, ale stejně si vždycky dvakrát zkontroluje, jestli něco nenapsal špatně, jestli by někoho neurazil, jestli to dává smysl atd. To samo o sobě nevadí (co do praktičnosti), ale když se má řešit třeba nějaký problém, chyba, není v podstatě možné se tímhle způsobem někam dostat a naše tělo brzy začne vyhrožovat explozí mozku. No a když máte opravdovou smůlu, ani jste to chybné rozhodnutí neučinili vy, jenom jste ve špatný čas a na špatném místě napsali "ok".

Od chvíle, kdy si na nástěnce ve škole přečetla výsledky zkouškového testu, byla nervózní. S faktem, že jí zase chybí několik bodů, dnes konkrétně dva, se odmítala smířit. Prostě mu napíšu, přemítala, zatímco se přihlašovala do mailu. Zeptám se, jestli nevypíše další termíny... Nebo, jestli mě nemůže ještě přezkoušet. Přece nebudu kvůli pár bodům opakovat celý ročník...!
Večer jí přišla odpověď. ,,Zastavte se za mnou zítra dopoledne, uvidíme, co se dá dělat."
Ta věta jí lehce děsila. Už o něm zaslechla mnohé...
Ráno chvilku váhala mezi mikinou a tričkem s výstřihem.
Ale jen chvilku. Tady šlo o hodně.
Odhodlaně vyrazila.

Dobrý den.
Chtěl jsem se zeptat, zda by bylo možné se do vaší sekty komunity zapojit nějak na dálku, třeba korevs kure korespondenčně. Můj milenec šéf, tvrdí, že bych se sebou měl něco dělat, jinak se konce tyranie stáří nedožiju.
Sirius Black
*
„Ahoj, já jsem Sirius.“
„Ahoj Siriusi.“
„A mám problém.“
„A my ti ho pomůžeme vyřešit. Jsem ráda, že ses k nám odhodlal přijít. Nejdůležitější je totiž uvědomit si existenci problému. Dokud tě k nám posílal tvůj šéf,“ krátce se odmlčela a uculila, „nemělo to smysl. A teď prosím Alici, aby zahájila dnešní komunitu modlitbou, kterou pro nás vybrala.“

“Myslíš, že vědí?” špitla Avani. Čekali na tržišti v hlavním městě Palfiatského baronátu. Sledovali sem Caradoca přes celý Kar-galhad a několik sousedních zemiček, párkrát unikl o vlásek.
“Co?” zeptal se stejně tiše, jako mluvila ona. Z místního jazyka ovládali jen obecné fráze, nechtěli být nápadní.
“Že jméno jejich města znamená v rifasštině ‘opevnění z písku’. Nevědí, viď? Jak by mohli!”
Přikývl. Rifasština byla na kontinentu dávno zapomenutým jazykem.
“Pane!” zatahal jej za rukáv páchnoucí žebrák.
Odehnali by ho - kdyby nemluvil rifasky.
“Utekl!” šeptal překotně. “Ale už vyrobil keriakt!”
Leokastis zavřel oči. Dokud se s ním nesetkají osobně, nebudou vědět jaký…

„Hermiono, já preferuji osobní setkání,“ oponoval Harry.
„Podívej, seznamování ti nejde. Tahle služba ti anonymně zprostředkuje partnera na nezávazné dopisování. A když se pak budete chtít setkat, klidně můžete.“
„Já nevím…“
„Harry… Já jsem se tě neptala.“
Byl nervózní. Dnes se završí čtyři měsíce dopisování. Uvedli jej ke stolu.
„Dobrý več… Snape?“ vydechl nevěřícně.
„Potter? Jak jinak.“ Odfrkl si. „Tak se zase mějte.“
„Vy odcházíte?“
„Ne.“
„Dobře.“ Harry se posadil. „Protože já taky ne.“
Postarší žena u vedlejšího stolu se usmála a potají usrkla z placatky. Nejenže jí nový business vynášel, ale ještě jí umožnil dát dohromady tyhle dva zabedněnce.

Vyjádření pošlu přes systém, tak pak připoj to svoje, ať se to může schválit. Oznámení ti přišlo, ne?
Dobře. A ano, přišlo. Jak by mohlo nepřijít? Hlavní počítač to nezkazí...
Pravda, je neomylný. Už se těším, jak spolu budeme spolupracovat.
Taky se těším. Řídící centrum nás určilo jako kompatibilní na devadesát šest procent.
Vím, četl jsem zprávu.
Takže jen pošlu to vyjádření a hotovo, že jo?
Samozřejmě, četla jsi přece pravidla, ne?
Já vím, četla. Ale přijde mi to trochu... neosobní. Radši bych se někdy sešla.
Schůzka? Vždyť jen uzavíráme manželství.
Já vím.
...
Zapomeň na to, asi to je hloupost.

Cyrano: Příteli dobrý, samotným vzhledem Roxanu nezískáš. Bez správného slova na správném místě půvab tvé tváře zevšední.
Kristián: Ale vždyť já nevím, co mám říkat. Myšlenek mám plnou hlavu, ale v ústech se ta nejkrásnější slova mění v ohavný kýč. Květnatá přirovnání uvadají, ohnivá vášeň ztrácí svůj žár a slova nehynoucí lásky zanechávají odpornou pachuť klišé.
Cyrano: Přesto ji můžeš získat svým slovem. Celého milovníka si žádá, celého dostane.
Ty dej mi svůj zjev, já dám ti svou výřečnost. Já budu tvou poetickou myšlenkou, tvým básníkem, tvým obratným rétorem.
Zůstanu tu, ve stínu, ty jdi a jednej za nás oba.

Jsou tu moje chuťové buňky - pomalu si vychutnávám hlavní jídlo i dezert.
Je tu moje kůže - teplé sluneční paprsky mě hladí za krkem a na pažích.
Jsou tu moje oči - na nebi se vytvořila mozaika.
Je tu moje srdce - jeden hebký kočičí kožíšek se mi otírá o nohu, jiné oči mě se zájmem pozorují.
Jsou tu moje nohy - osvobozené od bot nebo ponožek, vyhřívají se na čerstvém vzduchu.
Je tu moje lůno - doma pod sukní ho nesvazuje žádné prádlo.
Je tu můj úsměv - do kterého mi lehký větřík fouká vlasy.
Jsem tu já - teď a tady, já osobně, těší mě.

Uživatel Růženka sdílel/a video Nejroztomilejší štěňátko poprvé vyje.
PtakOhnivak: @Palecek, takový si koupíme!!!
Palecek: Takový si koupíme aspoň tři!
PrazskaFajnovka sdílel/a video Koupání koťátka.
PrazskaFajnovka: Kočky jsou lepší.
Palecek: Nemáš vkus. Psi jsou aspoň hodný.
PrazskaFajnovka: Kočky jsou inteligentnější, mají dvakrát větší mozkovou kapacitu.
Palecek: Každej vybírá to, co nejvíc postrádá sám. Promiň, zapomněl jsem.
PrazskaFajnovka zareagoval/a "To mě štve."
PrazskaFajnovka: Já si aspoň vydržim stát za svým názorem.
Palecek: Jo? Řekneš mi ho za deset minut na kampusu?
Uživatel Ruzenka je offline.
PrazskaFajnovka: Tak ok.
Uživatel PrazskaFajnovka je offline.
PtakOhnivak: NIKDO NIKAM NEPŮJDE!!
Uživatel Palecek je offline.
PtakOhnivak: POČKEJTE!!

„Ohromné ohňostroje! A když jsme odlétali… hádejte, kdo nám zasalutoval!“
„Profesorka McGonagallová?“
„Filch?!“
„Ne.“ George se dramaticky odmlčel.
Děti zatajily dech.
„Protiva! A potom...“
„Děkuji, že jste přišel, pane Weasley,“ potřásla mu rukou lékouzelnice. „Vašich návštěv u našich dětských pacientů si opravdu ceníme.“
„Možná příště přinesu pár našich kejklí.“
Čarodějce trošku zamrzl úsměv na rtech.
„Samozřejmě nic nebezpečného!“ dodal spěšně. S jiskřičkou v očích.
„Možná, nějaké velmi umírněné zpestření. Ale nemusíte - není nic, čemu by dávali přednost před vyprávěním o kouscích, které jste s bratrem vyváděli.“
Jiskřička zmizela, protože on věděl, čemu by dal...
Ale odhodlaně se usmál.
„Tak příště.“