DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

Dali mu do cely flašku whiskey, pistoli a v ní jedinou kulku. Bylo celkem jasné, co po něm chtějí, co po něm očekávají. Kdyby to nepoznal z jejich pohledů, pochopil by to z jejich slov.
Přemýšlel, jestli může jako člověk ještě víc klesnout.
Když jeho vlastní otec prohlásil, že s ním nechce nic mít a že ho nepovažuje za syna, měl pocit, že se propadá ještě hlouběji.
Když spolkl vlastní pýchu a přijal práci od excentrického (bláznivého) majora, přišlo mu, že už klesnout nemůže.
Až mnohem později mu došlo, že občas člověk musí klesnout, aby se mohl odrazit ode dna.

Teď, kdy bylo díky novým smlouvám jisté, že opat nemůže přijít na okrádání kláštera, byl čas přistoupit k radikálnímu opatření. A tak bylo třeba navštívit nemocniční křídlo. Právě tam byly v truhlici na samém dně schovány bylinky, kterými hodlal vyřešit problém, který jej trápil.
Klášter spal. Nemocniční křídlo mělo být prázdné a tak přestal být opatrný. Když zaslechl zavrzání pantů, věděl, že je vše ztraceno.
"Víte, nikdy jsem nevěřil, že úmrtí bývalého opata bylo přirozené," prohlásil léčitel. "Podal jste mu bylinný výluh sám, nebo s vámi někdo spolupracoval, bratře Haydene? A koho jste chtěl otrávit tentokrát?"
Bratr Hayden zarytě mlčel.

Toho večera Joachim pil. Měl k tomu několik dobrých důvodů.
Láhev v tlumoku nepříjemně cinkala kdykoli narazila do hliníkové lžíce. Popíjel tedy z bezpečnostních důvodů, aby eliminoval riziko odhalení celé skupiny.
Pil také proto, že v životě nic tak dobrého neochutnal. Zkapalněná cukrová třtina exotické provenience ho přiváděla do stavu otupělé blaženosti mnohem rychleji než kyselé baccaqové víno.
A pak tu byla také otázka pocitu bezmoci nastávajícího otce. Rozmazaná silueta holografického mazlíčka se mu sice pokoušela vysvětlit, že se nemá čeho obávat, když se však začal blížit dnu láhve, počala ho bronzově zářící entita ve své povznesené lenosti okázale ignorovat.

Našla jsem hlavu
mám se radovat?
Je taková
zmodralá
nevěřím
že zrovna
tuhle hlavu
jsem si
vybrala
byla jsem vožralá?
tam nahoře
asi těžko
nebyla na hoře
ani pod ní
skutálela se
ze svahu
ponořila se
doslova
utopila se
dosedla na dno
není radno
s takovou hloubkou
si zahrávat
válku sám se sebou
prohrávat
Tělo se splašilo
asi věřilo
že si ho
hlava zase najde
není to snadné
když jste
na dně
pobíhá
po Šárce
to tělo
svou hlavu
by zpátky chtělo
pro slzy nevidí
bojím se
že zabloudí
vzdát se?
dál pláče
skáče
do Džbánu
a Džbán se
utrhne

Už dlouho neměl tak dobrou náladu. Konečně získal dračí krev. Pošetilou čarodějnici odměnil černokněžník Zmargod za její dar šatlavou. Nezabil ji, co kdyby někdy potřeboval lidskou oběť. Teď však musí najít toho kluka.
Vzal stříbrnou mísu a na její dno nalil křišťálově čistou vodu. Do ní nakapal trochu tmavočervené tekutiny. Stříbro se zamžilo a zobrazila se lesní mýtina, kde v milostném objetí leželi dva mládenci.
Zdá se, že zájmový objekt má síly více než dost. Ale bohužel místo určení je stále nejasné, pomyslel si kouzelník otráveně. Přidal ještě kapku. Jsou dva dny cesty odsud, nic co by zkušený mág nezvládl.

“A tady chci pergolku,” ukazuje klient do prostoru. Architekt přikývne. Pergolku, jistě.
“A támhle,” klient pokračuje, “by manželka ráda měla voliéru. Půjde to?”
Architekt opět přikývne. Krotí aktovku, která hrozí vydat se svévolně neznámo kam. Ještě že je z neoprenu. Architekt vypustí několik bublin. Klient se k němu nakloní a šibalsky dodá:
“Chce tu chovat murény. Její oblíbené.”
Architekt cítí, že mu dochází vzduch. Stejně už ví, co potřeboval. Ukáže nahoru k hladině a odrazí se.
Na břehu si konečně vydechne. Z obleku mu crčí, ale jak se říká - náš zákazník, náš pán.
“Myslím, že můžeme podepsat smlouvu, pane Česílko.”

Zvýšené hlasy jeho rodičů bylo tentokrát slyšet až na ulici.
Kdyby si Severus nepotřeboval sbalit před odjezdem do Bradavic, nejraději by někam utekl a přiloudal se domů až večer.
Vůbec nejhorší bylo, že poslední dobou se hádali hlavně kvůli němu.
Jako zrovna teď.
„Do žádného Londýna na žádné pošahané nádraží nepojedu! Dobře víš, co si o tom myslím!“ zaslechl otcův rozhořčený hlas, následovaný hlučným třísknutím domovních dveří.
Tedy, ne že by očekával něco jiného.
Když ale později, při vybalování ve zmijozelské chlapecké ložnici, na dně kufru objevil Tobiasův oblíbený kapesní nůž, pečlivě zamotaný do kapesníku, cítil se naprosto dokonale zmatený.
***

Na dně je takové zvláštní spojení.
Ponejvíc jej lidé užívají, když jsou v ouzkých, v deprési, v pérdeli (pane hrábě).
Jenže co se mé osoby týče, "na dně" je to úplně nejlepší.
Na dno velkých pětilitrových flašek dávala moje babička ty největší okurky kvašáky.
Víte, co mi to dalo práce, než jsem se k nim projedla.
Žádné přehrabování. To bych dostala facana, až bych se po(d)srála.
Musela jsem hezky papkat jednu za druhou.
Babička je zakládala takovým širokým dřívkem. A hezky s višňovým listem a koprem a pod celofán s gumičkou.
Kdo by je za mnou pořád vázal šňůrkou.
Mňam!

Srpen 1545
Na palubě musí každý vědět, kde má být. A jeho místo bylo tady, ve stínu.
Jeho výsost si přála dostat loď zpátky na hladinu. Tak se loď musí dostat na hladinu.
První část plánu byla hotova. A plán byl jednoduchý, byl na něj pyšný. Nejprve bylo nutné za odlivu dostat pod loď lana připevněná k hulkům na hladině.
Za přílivu se hulky zvednou a s nimi Mary Rose. Lana se pak utáhnou a takto to stačí jen několikrát zopakovat a voilá, Mary Rose ukáže Francouzům...
Ze sna ho probudil jeho vlastní rozum. Jak dostat lana pod potopenou loď?

Družina sestoupila na nejnižší úroveň podzemní jeskyně. Z temných zákoutí svítila červená očka, ve vzduchu byla cítit vlhkost a v dálce...
„C-c-co je to za hluk?“ koktal Khalid ustrašeně.
„Zní to jako podzemní řeka,“ zaposlouchala se Jaheira.
Elysand se zamyslel. „Není to náhodou stejná řeka, kam spadl ten poslední kobold z té tlupy?“
Ajantis náhle zbystřil. „Hned jsem zpátky!“ zavolal a vběhl do jedné boční chodby. Ozvaly se z ní zvuky pronásledování a následné bitvy.
Po chvíli se z chodby vynořil Ajantis a táhl za sebou mrtvého kobolda se znaky příslušnosti k tlupě. „Teď už si můžeme vyzvednout celou odměnu!“