DMD č. 15. pro 15. 4. 2018. Téma: Na dně

Dno není tam, kde si myslíte. Dno je daleko níž, a je tam, odkud se můžete odrazit. Teoreticky.
Pozorně poslouchá popis úkolu. Další zkouška, možná poslední.
“Co když mě chytí?”
“Všechno zapřeš. Do osmačtyřiceti hodin tě musí pustit. Pokud dokážeš mlčet dvě hodiny, pak už nic, co víš, nebude pravda.”
Olena má chuť na panáka.
“Nechytí tě.”
Když prochází kavárnu, nenavazuje oční kontakt. Zdá se jí, že vidí Vrbenského.
Olena pokračuje na toaletu. Když je sama, vytáhne zpoza zrcadla schovaný pager, rozebere jej, rozláme a spláchne. Vytáhne z kabelky ten svůj a vyťuká nouzový kód.
Někdo ji poradne za zápěstí.

„Vltavo,“ křikla.
Hladina se rozvlnila.
„Rozmyslela ses?“
Budečská představená se kousla do rtu. Poslední příležitost couvnout. Stál vedle ní klidně a bez pohnutí. Jen v očích a v rýhách kolem rtů se mu vařil vztek.
„Je tvůj,“ popostrčila mladého čaroděje dopředu.
Odplivl si slovo, za které by ho jindy potrestala. Co ho znala, dusil se neklidem vlastních myšlenek.
„Bude připoután k veslu. On nebo jiný čaroděj z Budče,“ řekla řeka. „Od teď až na věčné časy zde bude převozník.“
„Prosím, neopouštěj mě!“
Nevěděl to, ale tohle byla jeho poslední naděje. Klidná hladina řeky a čas. Snad dokážou vyléčit nemocnou mysl.

Ráno přivítalo obyvatele podvodního domku slunečními paprsky zlámanými vodou. Veronika se s Karlem a Česťou posadila k čaji a vyložila jim svůj příběh. O krásném kamarádství, o první puse, o posedlosti, ve kterou se přátelství a první láska změnili. O strachu večer usnout, o nemožnosti mu uniknout, o sledování, napadání, jizvách na těle i na duši. Koktala, šeptala, plakala a zalykala se.
Oběma mužům čela halily chmury, když jí pak vyložili svůj plán. Plán, který zahrnoval jejich odchod - nebezpečný, bláhový plán.
Mlčky pak sledovala, jak si sbalili nejnutnější věci a odešli.
Zůstala sama. Na dně rybníka a na dně sil.

„Dobrý den. Posaďte se a rovnou si nalejte“, řekl kolísavým hlasem terapeut. Ukázal na lahev vína.
Být poslední klienti, má své úskalí, pomyslela si.
„Je to normální postup, na kterém není nic divného. Tedy u párových terapií“, dodal po chvíli mlčení.
Na stěně si všimli portrétu Nešpora. S přimalovaným knírem. V krabici označené jako
Použité terapeutické nástroje bylo patnáct prázdných lahví.
Mlčeli.
„Na co čekáte, pravda je na dně. Až ji najdete, zaklepejte“. Vrávoravě se odšoural ke dveřím, na kterých byla očividně kradená cedulka: Freudova toaleta.
Po hodině zaklepali.
Z úsměvů mu bylo jasné, že tam kousek té pravdy byl.

Hádej, hádej, hadači,
proč ti bytí nestačí,
proč tě nikdo nesplaší,
nevíš, tak pojď, radši.
...
Myslíš, že na dně tý lahve bude moje chuť do života?
Ne, tam je spíš moje osobnostní jistota.
Jako moje vtipnější, víc okouzlující já, kapiš?
Ne? Tak si to radši napiš.
Spolu s mym mobilem.
Víš, já se vlastně ráda bavim s kdejakym debilem.
Ale tys byl docela milej.
Klidně mi z tý lahve přilej.
Čekám teda, až si mě najdeš.
S jenom mym křestnim jménem, dno fejsbuku projdeš.
...
Hádej, hádej, hadači,
jak je svět hned jinačí,
na dno plavat nestačí,
přece tě tam dotlačí.

Konec
Z ticha se něžně vynořil tón, pomalu sílil a splynul s jemně rozvibrovanou strunou, chvěla se stále víc a zvuk nabíral na intenzitě, odkudsi přilétl prst a strunu letmo pohladil. chvění ustalo, bylo ticho.
Člověk běží času naproti, ale letmé pohlazení je vše, co dostane. Je to hořkosladký příběh o netrpělivém čekání a dlouhém truchlení.
Začátek.
Bylo ticho, odkudsi přilétl prst a letmo pohladil strunu, rozechvěl ji a ozval se jasný tón, vibrace se pomalu zvolňovaly, až ustaly a zvuk se ještě chvilku nesl vzduchem, než se ponořil do ticha.
Slzy pro včerejšek, údiv nad dneškem, naděje na zítra.

Kolik něhy a kolik zlosti
Kolik radosti a kolik nelibosti
Kolik krásných chvil a okamžiků
Kolik tajů a otazníků
Kolik selhání a bláhovostí
Kolik úžasu a vědomostí
Kolik ticha nevyřčených vět
Kolik touhy vrátit se zpět
K tomu tolik hojících se ran
Tolik obav že člověk bude sám
Tolik skvělých prožitků
Tolik slastných požitků
A s nimi krásné vzpomínky
Tolik lásky od mé maminky
Též tolik smutných vzpomínek
Jimž sama stavím výminek
Kolik štěstí do něhož se zachumlávám
Kolik rozmarů jimž dále vale dávám
Kolik těšení se na další voňavá jitra
Kolik všeho toho spočívá
Až na dně mého nitra

Skončil. Rozhlédl se po plné místnosti. Žádná odezva. Nechápal. Jak to, že jeho slova nezapůsobila? Když si to včera zkoušel před zrcadlem, byl si jist, že jeho nadšení by přesvědčilo i nejskálopevnějšího komunistu! I jeho bratr ji pochválil! A teď? Cítil se na dně. Nejraději by se vytratil. To nesnesitelné ticho ho ubíjelo. Už si přál jen reakci! Jakoukoliv!
A pak, právě ve chvíli, kdy to vypadalo, že jeho projev vyzní do prázdna, zvedl se ze zadní lavice mladý kluk, ukázal směrem k improvizovanému pódiu a zvolal:
"Tomu věřte! Před jeho domem mě včera sebrali."
Psal se 20. listopad 1989.

"Sen je bezednou hlubinou dne." Morfeus ležel na pohovce. Měl zavřené oči.
"Chtěl bych, aby naše říše spícím pomáhala. Žití nese mnohá utrpení. U nás je lidé mohou odložit, proměnit třeba v něco absurdního; oprostit se na chvíli od danosti, ulevit duši. Mohou s trápením bojovat jako s noční můrou; mohou zde plně milovat, jak by se ve dne neodvážili; mohou hledat naději."
Vousatý muž mlčel. Zamyšleně přikyvoval.
"Ani nevíte, jak mne starost o říši snů zmáhá."
Obvykle návštěvník ráno nic neví, ale Lucien měl podivnou jistotu, že si tento rakouský lékař bude všechno pamatovat. Ostatně, dělal si i zápisky.

Kruege měl co dělat, aby se nepoblil. Po prvním loku musel chvíli zhluboka dýchat, aby překonal odpor z té děsné pachuti. Hlavně se snažil, aby nehnul jediným svalem ve tváři. Takovou radost Bídákovi odmítal udělat.
Když se mu konečně znovu narovnali veškeré žíly v těle, přiložil znovu lahev k ústům a s pohledem upřeným na Bídáka vypil půl lahve na jeden zátah.
Bídák mu s jemným úsměvem připil whiskou na zdraví. Kruege by mu nejradši jednu vrazil, ale tím byl dal najevo, že ho Bídák dostal.
Když se konečně dopracoval na dno lahve, zašeptal: "S tím zmrdem už se nesázím."