Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Konečně se setmělo. Už ho uvidím. Jaký asi je? Mamka, zabraná do své práce, ani nepostřehla, že přišel.
Ukazuje jen záda. Nejradši bych si pořádně posvítila. Pozor, aby mě neuviděl, kdyby se otočil! No… už.
Hm, co na něm Aneta má? Prý je to terno, že ji chce.
Propána! Tenhle? Terno? Není boháč, to poznám hned podle oblečení. Ani vychování nemá. Moc si dovoluje. A Aneta? To nechápu! Nic mu neřekne. No toto?! Asi se jí to líbí.
Mám zakašlat? Ale pak bych si ho nemohla dobře prohlédnout. Konečně vidím obličej! Nešálí mě zrak? Ááááh, je krásný…..
Začínám Anetě rozumět.
„…proto siru Dennymu promíjím veškeré případy zločinného padělání, otiskování a opisování králova vlastnoručního podpisu, k nimž došlo od 20. září minulého roku.“
Sir Denny sledoval podepisujícího Jindřich VIII. Oddechl si.
Mít v ruce razítko s královým podpisem je terno, ale má to i svá úskalí. Například potřebu zvláštní milosti pro osoby razítkem disponující. Bez té by mohl být kdykoliv obviněn z velezrady za falšování králova podpisu. A u panovníka jeden nikdy neví, jak se vyspí a čí hlava padne.
Tak či onak, vynález „suché pečetě“ se osvědčil.
Králi ulevil a jemu… Potěžkal váček.
Do práce. Spousta žadatelů chce králův podpis…
Suchá pečeť neboli dřevěný špalíček s vyřezaným královým podpisem, byla zavedena na dvoře krále Jindřicha VIII. v roce 1545. Důvod používání tohoto úředního razítka byl jednoznačný – královi slábl zrak a trápily ho mnohé neduhy, které mu bránily ve výkonu jeho úředních pravomocí.
Používalo se tak, že špalíček se pomocí ručního lisu přitlačil na listinu a vzniklou prohlubeň poté králův písař Wiliam Clark vyplnil inkoustem. Tomuto aktu měl být vždy přítomen sir Anthony Denny, králův osobní pokladník a Dennyho švagr John Gates, králův komorník. Každé použití razítka se mělo zaznamenávat do knihy a král je – vzhledem k evidentnímu riziku zneužití – měl osobně kontrolovat. Zezačátku razítko uchovával u sebe sám král, později ho předal do rukou Gatesovi, čímž fakticky předal Gatesovi a Dennymu otěže moci.
Falšovat či napodobovat králův podpis byl samozřejmě hrdelní zločin. Bylo tedy nutno právně ošetřit, aby použitím razítka nedocházelo k zneplatnění listin a budoucímu stíhání úředníků, kteří razítko používali. K tomu sloužila zvláštní milost, kterou Jindřich čas od času promíjel vyjmenovaným osobám jeho používání. Král si tím na druhou stranu ponechával i teoretickou možnost se svých osobních úředníků kdykoliv zbavit…
Clark, Denny a Gates, kteří měli podpisové razítko v rukou, drželi tím pádem obrovskou rozhodovací pravomoc a klíč nejen ke státní pokladně, ale i k udělování četných výsad. Netrvalo dlouho a nechávali si za vystavování méně důležitých listin s královým podpisem dobře zaplatit…
Lidé se prostě v některých věcech nemění.
Zdroj: Robert Hutchinson - Poslední dny Jindřicha VIII: spiklenci a kacíři na dvoře umírajícího tyrana.
Krabička s popelem skončila prozatím zapečetěná v kapse. Je třeba rozhodnout, co dál.
"Měli bychom ho najít. Najít a zamezit mu, aby se dál pokoušel o to, oč se pokouší." Řekl Karl, když zakryl ohniště žulovým kamenem přivaleným z kraje rybníka.
"Potřebujeme třetího. Vím o kouzle, kterým ho můžeme lokalizovat. Ale musíme být tři." Odvětil Česťa a vytáhl z kapsy dýmku.
"Tři? Běžně bychom řekli Milanovi."
"Co Zbyšek?"
"Toho nenajdeme, znáš ho. Václav?"
"Leží v nemocnici se zápalem plic."
Chvíli mlčeli. Česťa nacpal dýmku a zapálil ji. Karl ho tiše pozoroval. Oba věděli, kdo zbývá. Oba se to zdráhali navrhnout.
Terno se dříve používalo jako označení pro tři lidi navržené na nějakou pozici, pokud to správně chápu. Tady je to pozice třetího pro kouzlo, navržení jsou dva (a zamítnutí), takže je snad jasné, kdo je ten třetí a proč. A když to neprojde? Tak se nic neděje.
„To bylo terno,“ chlubil se v hospodě U Páva Mikuláš, takto sluha v Karolinu. „Ten starý blázen, profesor Jeroným, koupil moji kostru. Za spoustu peněz. Mám na to smlouvu,“ vytáhl z kapsy papír.
„Ukaž,“ ozval se Janek, jiný univerzitní sluha a začal číst. „Já, Mikuláš, vysokoškolský sluha, prodávám svoji kostru profesoru Jeronýmovi za dvě kopy zlaťáků. Ta bude patřit kupujícímu po smrti prodávajícího.“
„Já umřu později než ten anatomický cvok,“ zavýskl Mikuláš. „Ty prachy si užiju, začnu hned. Krčmáři, všem pivo, já to platím.“
Terno to nebylo. Při cestě domů Mikuláše ranila mrtvice. Příštího dne střežila jeho kostra profesorovu pracovnu.
Oxfordky Armani rázovaly po linoleu.
Skvrny potu se šířily z podpaží košile Hugo Boss.
Ano, Tonda Blaník byl nervozní.
“Žížalo!” vyštěkl. “Jak to, že nikoho nemáme?”
Žížala pokrčil rameny.
“Tak... tahle práce... no, není to zrovna kdovíjaký terno...”
“Na to já kašlu, Žížalo! Dohajzlu! Copak ho můžeme nechat, aby si kecal, co ho napadne? Z rozhlasáků si na tiskovce dělá popelníček, rozhovory dává napůl v ruštině! A padá z pódia! My pro něj toho mluvčího potřebujeme! Co Špaček?”
“Špaček se mi vysmál. Ovšem noblesně,” vzdychne Žížala.
Objeví se kafe a s ním spása v podobě Leňuchy.
“Já bych věděla,” špitne.
Docela koukám, že tu tenhle fandom ještě není (nebo je, a já koukám špatně)
Jindřich nakonec opustil zahrádku starého pána bez vrbové dívky.
Cestou zpět k náměstí si pohazoval s šesti klíči a přemýšlel, proč by měl pokračovat. Byla to cesta za Vypravěčem. Salix ho toužila znovu spatřit. Ale ona s ním teď nebyla a Jindřich tedy neměl důvod dál shánět klíče.
Posadil se u kostela Nejsvětější Trojice na lavičku a uvažoval, že by se prostě vrátil ke svému starému životu. Jen by o svém dobrodružství sepsal knihu. Byl by slavný a Katka by se k němu vrátila, protože by pochopila, jak úžasný je.
Jenže něco ho nutilo pokračovat.
Zvědavost!
Toužil poznat toho Vypravěče.
Lahodné, šťavnaté a sladké plody malín zaliate slnkom. Stačí sa načiahnuť, je ich tam toľko.
Alebo pozri pod nohy, pozor kam šliapeš! Sú tam lesné jahody.
Znie to neuveriteľne, ale na kopci na lúke rastú truskavky, ich ešte sladšie príbuzné.
Ráči sa niečo ostrejšie? Nech sa páči, medvedí cesnak na jaro prečistí. Zapite bazovým sirupom.
Gaštany sa zosypú na jeseň, pozor na tŕne! Orechy ich našťastie nemajú.
Bedle, hríby, uchovce bazové, hlivy... Počas celého roka sa niečo nájde.
Na túre v Tatrách? Pri ceste rastú čučoriedky! Modrý jazyk ochranárovi prezradí, čo ste mali na desiatu, tak rozprávajte opatrne.
Cena?
Zadarmo!
"Jen se trochu zkrášlím a už jdu!" broukla René do koule.
Přičarovala si o dvě čísla větší ňadra, která normálně kvůli bolesti zad nenosila. Bradivici, která jí teď vyskočila na čele, odfoukla pryč jako pápěří. Kouzelnou hůlku s sebou nebrala, vyhazovači by jí stejně prohlédli hmoždíř.
Nakopla koště směrem k Rozteklé hnátě.
Andrej tam na ni čekal, každá z jeho pěti hlav se na babici zamilovaně dívala.
Po dvou kýtách z princezny a odvaru z bulvy ji všemi jazyky oblízl.
"Ještěrky jsou terno, nejlepší milenci!" pomyslela si.
"Škoda, že jsou čarodějky sterilní," pomyslel si při pohledu na páreček obsluhující netopýr.
Zpráva se rozšířila jako tlaková vlna. Bylo to hrůzné, ale bylo to něco – v zoufale stojatém vzduchu něco neuvěřitelného.
Bachař nahlédl průzorem do cely a zamračil se. Ty šmejdi se modlili. Modlili! Odemknuv, prudce otevřel dveře. Bodejť by ne! V podstatě vyhráli v loterii. Jen aby se nepřepočítali! Popadl za rameno nejbližšího a – aby se uvolnil – zařval mu do obličeje: „Spokojený?! Dal bůh, že konečně zhebl, co!“ Kněz, poslušně nehybný, na něj pohlédl překvapeně. Zvedl ruku a prudce ho udeřil. Srandu si z něj, sakra, dělat nebudou!
Vůbec ho nenapadlo, že by se kdokoli mohl modlit za spásu Stalinovy duše.
Nany pozoruje Jakubovy ruce, hrubé, rozpraskané ruce, jak krájí chléb. Jediným plynulým tahem oddělí z bochníku krajíc a podá ho Jiříkovi. V tom naučeném, tisíckrát zopakovaném pohybu je něco pěkného.
Zítra pojedou do města k oddavkám. Nemohla by si přát lepšího muže. Jakub je dříč a dobrý člověk. Měla by být šťastná. Měla by...
Jakub zvedne oči a Nany rychle uhne pohledem.
Kdyby se tak na ni někdy podíval Jeníkovýma očima! Jeník má v očích žár.
Jeník se ji snaží rozesmát, Jakub se usmívá shovívavě.
Jakub je dobrý člověk a je k Nany laskavý. Tak proč je jí do pláče?
A tady je pohled z druhé strany:...ten se srovná s lidmi?.
