DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

Pevnost Nortgard není dokonalé místo pro život. Neustálá zima, možnost napadení ze sousední země, krátké dny a dlouhé noci. No, dalo by se tak pokračovat do nekonečna. Ale to vy už dávno víte.
Přesto má pevnost pro své obyvatele kouzlo. A kdybyste mě mučili, neřeknu vám jaké. Prostě je a tím bych to ukončil.
A co se osazenstva týká, najdete tu průřez vším možným i nemožným. Přesto tu máme všichni jednu věc společnou. Na konci každého náročného dne je pro nás úlevou, že konečně zadek sedí, nohy odpočívají a hlava vypíná u sklenice oblíbeného chlastu.
Nebo lahve.
Někdy i dvou...

Celá řada postav, významných i zcela nenápadných. Každá něco sdělovala, vysvětlovala, vymlouvala se, připomínala, zamlčovala. Vnímal jejich tváře, pohyby, masky, zastírací gesta i gesta bezděčná.
Za tím vším vyvstával neklid, uspokojení, obavy, nadějná očekávání, nesplněná přání, pocity selhání, sžíravá chtivost, palčivé připomínky minulosti, láska, nepřátelství.
Souvislosti skutečné i zdánlivé, rozpory, náznaky. Bludiště spletitých cestiček, téměř všechny slepé, ale mezi nimi jedna, zatím nezřetelná…
A tak stále seděl v křesle, zdánlivě klidně, skoro bez hnutí, zatímco jeho mysl soustředěně pracovala.
Pak náhle vyskočil.
„Ah, mon Dieu, quel imbécile je suis! Vždyť mi to mělo být od začátku jasné! C´est bien ça!“

Jeden zadek tiše sedí,
druhé tělo nehybně leží,
třetí oko do duše hledí,
čtvrté nohy rychle běží.
A na koho dýchne, musí z kola ven,
nebojte se děti, byl to jenom sen.

Dětská rýmovačka
Charlie se snažil odplazit z louže, střelba tichla.
Žluťáci přece neměli tušit, že zaútočí. A přesto byli připraveni.
Tolik kamárádů, zbyl vůbec někdo? Snad přiletí helikoptéry a uslyší známý zvuk tadam-fuu, jak se napalm zakousává do stromů.
Ale stále nic, jen štěknutí granátometu. Pomalu se proplazil na mýtinku. Tam spatřil, co zbylo z přátel. "Jak že zněla ta dětská básnička?" napadlo ho. Jenže on se neprobudí.

Tak se na to podívejme.
Milí mužové občas sednou na zadek z krásné ženské zadnice.
Taková Venuše Věstonická nebo Merilyn to dokáží ještě dnes.
Zvláště kategorie mužů zvaných dolňáci zažívá v teplém čase hody.
Kabáty a bundy se přestěhovaly zpět do skříní a klenuté obloučky dámských zadniček se provokativně pohupují skoro na dosah.
Ale, buďme upřímné my - ženy.
Bijeme se v prsa za emancipaci, tedy vyrukujme s pravdou na světlo.
Co vás dámy více polechtá u bránice.
Ploužící se smutný zadeček velikosti dvou suchých kmínků a nebo pěkně vypracovaný musculus gluteus maximus, sval hýžďový?
Já raději kouknu na to druhé.

Tmavým sametem zakrytá klec se spustila střešním oknem do ložnice nic netušící oběti. Spodní část zadní části se odklopila a dosedla na zem a vypustila hrůzný obsah klece.
Velká děsivá křídla se zatřepotala ve tmě. Několik tmavých okřídlených těl dopadlo na přikrývku oběti. Jazýčky mlsně olizovaly rty.
Vzápětí se smečka hladových kaloňů vrhla na mísu ovoce na stolku.
Ohavný Dr. Phibes a jeho krásná asistentka Vulnavia seděli na střeše a důsledně se jeden druhému vyhýbali pohledem. Nemluvili, neboť ani jeden promluvit nemohl.
"Nedá se nic dělat," napsal nakonec distingovaný sériový vrah na papír, "budeme ho muset ukousat k smrti sami."

Simbacca si sice vlastně vážil snahy imperiálních pilotů udělat mu do stíhačky pár děr navíc, protože tam byl poněkud stísněný a klimatizace nestíhala, ale tentokrát to trochu přehnali. Vracel se z bitvy na jeden motor, co občas škytl a vysadil, astromech už ani nepípl a z vysílačky se ozývala jenom statika. Moc fajn pocit.
Přesto se mu povedlo domanévrovat až k Jolly Jediovi, proletět nad lesem a jemným odrazem od stěny se dostat téměř přesně na své obvyklé parkovací místo. S úlevou vypnul repulzory.
Ozvalo se vrznutí, křupnutí a řinčení kovu a Simbacca najednou seděl na zadku uprostřed hromady šrotu.

Nesnášel, když ho vycházející slunce při práci oslňovalo, zavolal sluhy.
Zatímco sluhové zvedali těžký stůl pokrytý pečlivě srovnanými papíry, povolil uzdu myšlenkám.
Býval římským císařem. O ten titul přišel kvůli Francouzovi. Zvláštní člověk, taky prý moc nespal. Pamatoval anekdoty o tom, jak se Korsičan učil valčík. Pche.
Když se posadil ke stolu, myslel na další císaře. Filozofovali, nebo filozofy popravovali. Jedni říše zakládali a jiní za ně padli v bitvách. Slyšel o císařích, kteří celé dny proháněli milenky nebo zvěř.
K ničemu to nebylo. Zdravý rozum a dobrá zadnice, to z vás udělá císaře.
Od stolu vstal až po setmění.

Autor (Zoroastrovy knihy): „Jednotlivé části těla Adamova stvořilo 72 andělů. Tak jo, udělám seznam.“
Redaktor (Tajné knihy Janovy): „Hele, tenhle text se mi hodí. Převezmu ho.“
Opisovač (řecké verze): „To je dlouhý.“ (dělá chyby)
Překladatel (do koptštiny): „Kdo má těm termínům rozumět? Nějak to odhadnu.“
Opisovač (koptské verze): „To je jednotvárný.“ (vynechává omylem řádky)
Editor (německý): „´Beduk (stvořil) [pravou] PTETE; Arabéei levý penis´ … co to PTETE mohlo být? Možná děloha; Adam byl androgynní.“
Editor (anglický): „PTETE: zadek.“
Překladatelka (do češtiny, zoufale): „Úp!“
Geniální badatel (německý): „Během tradice řádek vypadl. Tedy: ´Beduk (stvořil) [pravou] hýždi; Arabéei levou (hýždi; XY stvořil) penis´“.

Slunce tančilo a kolem tančil svět. Byl mladý, krásný, ambiciózní. A pak už ne. Stárnul, tloustl. Tělo i mysl chátraly. Vládl šedesát let a zažil, co si žádný panovník nepřeje. Jeho zemi zachvátily četné války a hladomor. K čemu byla všechna vítězství a nádhera, jež ho obklopovala, když lid trpěl. Další rány následovaly jedna za druhou. Zemřel Velký dauphin a ani ne za rok i jeho syn. Naděje starého krále se upínaly k pětiletému chlapci, ale byl churavý a spalničky ho zabily pár měsíců po otci.
Zbyl dvouletý chlapeček. A i ten ještě dlouho čekal, než usedl na pradědečkův trůn.

Někde najde starý adresář, který naštěstí nevyhodila. Očima cestuje po jménech.
Eliška Stejskalová. Naposledy ji viděla mnoho let předtím, než ji kontaktovala Militia. Jejich cesty se setkaly jednou, vyměnily si adresy a nikdy si nezavolaly.
Adresa ještě platí.
Složka, kterou okopírovala během noční služby, má asi jeden centimetr na tloušťku.
„Takže mám sedět na zadku vedle výbušného materiálu, nekoukat dovnitř a čekat, až se ti jednoho dne něco stane, a pak to teprve odnést na policii,“ zrekapituluje Eliška celý rozhovor.
„Prokopovi na kriminálku.“
„Já vím. Jen nemám chuť koukat, jak se ženeš do obrovskýho průšvihu.“
„Snažím se z něj dostat.“