DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

A vlastně mě to fascinuje, jak mnoho nevíte, byť určitě se pletu, zobecňuj jednu mysl!, jedno zrnko písku na poušti, nehleď na vzhled, učila má máma a učitelka a má žena, vždyť nehledím a hlas poslouchám!, úsměv svatou Starostu promění a pohyb Pamelu prozradí, bijeme se mezi sebou, chlapi, horňáci a dolňáci, a každé ustrnutí nese potenci urážky, tak jenom tiše vím, že každá je neskonale krásná, protože její pozadí nepodobno mému, ať sedí či stojí, nese v sobě jablko a krajinu a všechnu rozmanitost světa a vždycky je zaoblené a vždycky jiné a myslím si to jenom já, sám.

Jak všichni moudří lidé vědí
to přirovnání zadek sedí
je na dvě půlky rozděleno,
krásné oblé hnědé zrno.
Meleme meleme kávu,
pro dědka a bábu,
drtíme pražíme zrnka,
co dáte si do hrnka.
A jak je to dál?
Řekni věž!
Podívat se blíže běž,
vždyť tady se zázrak stál.
Na věži uvařím silný mok,
dolů je to jenom skok,
káva sama padá z ní
sykot rozprašovačů tam zní
Dolů jen dřen ti dorazí,
voda se lekne, vypaří,
vypaří se v žáru pádu
v instantní kávě nechcem vodu.
Později...
Pajzlem pikolík přikvaltuje
pravé práškové picollo
za produkt, co neexistuje
říkám trololo.

„Já tomu nerozumím,“ vzdychne Apolo, „sedí, co by jinak, pusa mluví, slunce zapadá.“
„A vychází,“ doplňuje Thea, „možná je téma narážkou na zápecníky, co hřivny zakopávají!“
„Verbum sedět nepochybně,“ rozvíjí Linkva, „otvírá svět kriminálů!“
„Já bych to viděl tak,“ ví Sikar, „že je to metafora záchodového masakrování! Utíkej, kdyžs uprostřed potřeby!“
„E-e,“ mumlá si pro sebe Viktorka, ale nikdo ji neposlouchá.
„Jste nechutní,“ zlobí se Taura, „všichni! Zadek je pozadí, základ, zázemí. Když je, je fajn. Co ty, patriarcho, nemáš k tomu co říct?“
„Mám, ale mlčím,“ nemlčí Filcin, „má žena má nejkrásnější zadek na světe! Ať sedí, nebo stojí!“

"Je hotovo. Zavolejte je."
Odběhnou. Úlevně vdechují smích do navoněných kapesníků.
Poslední úpravy, tak málo času!
"Přední část, oprášit klopy, to je hodně vidět - a hlavně aby seděl zadek, uhladit záhyby, narovnat vepředu, fuj! Co kdyby vstal z mrtvých, hehe. Vypadal by jako durak. A já bych seděl na zadku zbytek života. Hele, rus! Jedeš!"
Střih. Pozůstalí mrtvoly rozdělují hmotné statky. Gruzínec cení zuby radostí.
Tvář zůstane vosková, vlasy dozrají do zlaté barvy násilně předstírané radosti.
Továrna na nerozbitné židle, ztlučená pozadí, krvavé ideje.
Svět se neklidně vrtí, nepohodlné je to sezení.
A na zadku balzamovaného Lenina záplata za záplatou.

Její výtvor poprvé zamrkal v umělém světle sálu. Zkusmo pohnul prsty na rukou.
"Dobrý den, vítejte do života." usmála se a stvoření na stole jí úsměv plaše oplatilo. Ať si kdo chce co chce říká, zdvořilost je vždy polovina úspěchu. Chytla ho za ruku, aby se mohl snáze posadit. Dala mu sice dost svalů, ale ty ještě potřebovaly rozehřát.
"Nejdřív tě musíme zkontrolovat. Pak se půjdeme seznámit s ostatními."
Vytáhla poznámkový blok.
"Nos - sedí, ruce jedna, dva, tři a čtyři - sedí..."
Tužkou si odškrtávala jednotlivé položky zatímco se ujišťovala jestli jsou všechny součásti správně přidělány.
"Zadek - ten teď doslova sedí,"

"Děkuji. Ostatní úkryty jsou prázdné?" zjišťoval Jindřich.
"Ano. Hlášení o poloze dotčených agentů jsou ve složce," odpověděl starší technik.
"Dobře, Josefe. Zkontroluj prostupnost tunelů. Pak pošlu záchranou misi," přikázal Jindřich. Momentálně ale potřeboval zajít za Markem.
Protokol z Markova výslechu měl tři stránky. Jindřich je přečetl cestou. Zaujalo ho, jak mladý muž popisoval působení ultrasonických rázových vln, které zlikvidovaly část tunelu.
"Z-adek!" zavrčel, když se srazil se spěchajícím lékařem.
"Sedím," prohlásil muž na podlaze. V záhlaví papírů, které se rozsypaly po chodbě, bylo ono vyslovené jméno, které se v lékařově rodině se dědilo pětadvacet století; on však pojmenoval syna František.

Už toho měl po krk. Jeho manželka! A bezostyšně si užívá s tím pitomcem, co má místo mozku svaly. Na druhou stranu, o to jednodušší je bude chytit.
***
Dalo to pernou práci se spoustou bronzového drátu, ale vyplatilo se to. Síť byla jemná, téměř neznatelná. Oni si jí ani nevšimli, dokud nebylo pozdě. Pak se Olympem rozlehl zděšený dvojhlasný křik, ke kterému se přidal třetí, rozzlobený. Ostatní bohové dorazili do ložnice a první čeho si všimli, byly dva nahé zadky, pevně uvězněné v síti.
Někteří bohové se smáli, jiní byli pohoršení.
Héfaistos nakonec mlčel - Afroditu totiž navzdory všemu stále miloval.

Zálibně si uhladím záhyby na bocích a otočím hlavu dozadu, abych mrkla do zrcadla. Látka krásně splývá, kde má, obepíná, kde má, a ani není poznat, že jsem už půl roku do fitka ani nepáchla, natož, že mám právě silně se věku nehodící kalhotky s Batmanem. Prej neobjednávej si přes internet, bude to průhlednej hadr, velikost musíš osmkrát větší, pche, zvládla jsem to levou zadní! A ta cena! Hezky to ty děti v Číně ušily!
Radost mi vydržela pouze do frontálního pohledu, který odhaluje tolik, že by se červenala i sociální pracovnice z E55. A pak věřte fotkám z Číny!

Hanička drží břidlicovou tabulku, dosud neobratnou ručkou krouží písmeno A.
Tentokrát na ni dohlíží šestnáctiletá Antonie. Dohlíží však jen jedním okem, učí se španělská slovíčka.
“Toni,” osloví ji Hanička. “Vyprávěla ti babička Krásová, jak jí její tatínek jednou chtěl dát výprask? Ona si dala na sedínku tabulku a ona pak praskla.”
“Rabera…” opakuje si sestra tiše. “Cože? Babička Krásová praskla?”
Hanička se zachichotá. “Tabulka přece! Toni, proč se vlastně říká zadečku sedínka?”
“Nedělej hloupou, na čem sedíš? Co?”
“Na židli.”
Pousměje se. “Sedíš na zadku, moje milá. Na prdýlce. Ale běda, jestli mamičce prozradíš, že jsem tě tohle slovo naučila!”

„Táto, koukej, co umím!“
Evženka levituje opelichaného plyšáka. Mračí se úsilím. Medvěd se kymácí a hrozí, že spadne, ale vzápětí poslechne pokyn vztažených dlaní, vykrouží ladnou křivku a zvolna dosedne doprostřed polštáře.
„Paráda,“ usměje se Evžen pochvalně. Vezme medvídka a zamyšleně si ho prohlíží. Zděděný po Radce. Už se nepozná, jakou míval barvu. Na zadku svítí červená záplata. Každé oko z jiného knoflíku. „Dala bys mi ho?“
Evženka zaraženě sevře hračku v náručí: „A k čemu?“
Evžen vypráví.
Holčička poslouchá, váhá, oči se plní slzami. Nakonec se rozhodne. Uváže medvídkovi kolem krku modrou mašličku. Přidá pusinku na rozloučenou.
„Děkuju, Evženko.“