DMD č. 4. pro 4. 4. 2019. Téma: Kolektivní vina

Poté, co dobyli Jericho, se cítili neporazitelní.
Jejich Bůh dokázal, že je mocnější, než cokoli, co sídlilo na téhle straně řeky.
Aj bylo proti metropoli, která za nimi ležela v prachu a popelu, maloměsto.
Ani nebude potřeba burcovat celý národ.
Dva nebo tři tisíce mužů budou dostatečný úderný oddíl.
Porážka - o tolik hořčí, když ji vůbec nečekali - končí třemi tucty padlých, roztrženými rouchy vůdců, truchlícími tvářemi přitištěnými k zemi, hlavami posypanými popelem a otázkou PROČ.
Tehdy uslyší "vzali jste, co bylo klaté, proto nemůžete zvítězit".
Viníka označí los.
Trest stihne celou rodinu.
V příštím boji už žádné další ztráty nepřijdou.

"Kdy ses přestala červenat?"

Povídání v posteli se nikdy neomrzí. S každou je to poprvé... Chvilka pravdy nad ránem. Okamžik možnosti mlčet, nebo mluvit o sobě. O láskách, které drn reality už zastřel natolik, že je vůbec možné o nich přemýšlet.

"No, když jsi mě políbil. Ale ne poprvý, ale tak prvně - jako že...!"

"A co jsi chtěla?"

"No vlastně jsem Tě nechtěla. Ale přišlo by mi to blbý, ostatní se na nás koukali, tak jsem si řekla..."

"Že?"

"Že to prostě půjde. Vlastně ses mi nelíbil, ale Maruška mi řekla..."

"Že?"

"Že jsi čaroděj."

A magie nějak náhle ochabla.

Louka se probouzela. Nadechla se, zavoněla. Ve vzduchu pomrkávali červení, žlutí a modří motýli. Nad loukou se ve společnosti rozvitých šípkových růží křivily dva hlohy. Rosa si zpívala a osychala.
Pod hlohy chlapisko s kloboukem přes obličej. Jako by spal, ale slyší každý šelest. Zbraň má po boku. Z vesnice sem doznívají zvony mše, na kterou nešel.
Vprostřed louky leží mladej Janda, co včera mluvil s jeho ženou. A to neměl.
Hraboší nora pije jeho krev.
Chlap se zvednul. Nutno rozhlásit, kterak viděl potulovat se po našem přespolní, od pohledu schopné všeho zlého, trest zasluhující.
Ze zlaté oblohy zajásal skřivánek.

Věnec z kvítí, prostý pomníček. Rozcuchaný blonďák stál téměř u něj. Sledoval vyrytá písmena. Na rameno mu dopadla ruka přítele. Němcovy oči zalétly k masivní bráně. Skrývala místo plné utrpení.

„Ještě to chce sluneční brýle a kšilt do čela.“

„Zdravím, Arthure,“ ucedil Ludwig.

„Hryže tě svědomí? Divím se, že se tu nesešla celá Osa,“ ryl do něj Angličan dál.

„Nikdo nás tu nezná,“ odsekl Němec podrážděně. „Jsem národ, ale bojoval jsem v zákopech. Nevěděl jsem o... tomhle. Tak mi to pořád nevyčítej.“

„Smůla. Německo bude mít pořád máslo na hlavě. Tuhle špínu prostě nesmyješ.“

Ludwig to věděl. Minulost nešlo vrátit.

On. Byl z pěti dětí. Prostřední. A jejich byt měl jenom dva pokoje. Těžko mohli všichni zůstat doma. Šel na internátní školu půl republiky daleko. Nenapadlo ho se bát.
Ona. Byla nejstarší ze tří. A jejich hospodářství bývalo nejlepší ze vsi. Jenže to, co z něj zbylo, měl zdědit její bratr. Mohla se v osmnácti vdát. Nechtěla. Známý jejího otce ji doporučil na místo v Praze.
A tam se potkali.
Úsměv. Letmý dotek. Happy end.
Náhodná rozhodnutí. Promyšlené volby.
Buď nesmíte vinit nikoho, nebo naopak obviňte všechny.
Protože kdyby jeden z nich prošel jen trochu jinou cestou, nenarodila bych se.

Na ředitelství Pilnáčkovy továrny se Eva dostala dost pozdě. Z konferenční místnosti byla slyšet vzrušená halasná debata.
Blonďatá sekretářka se ve dveřích vedlejší kanceláře dobře bavila. „Vy jste ten zaskakovací zázrak? Tak vám u nás přeju příjemný den!“
Eva pokrčila rameny, kývla směrem k zasedačce a zeptala se: „Co se tam děje?“
„Při inventuře chyběla troje šněrovadla, tak hledaj viníka.“ ušklíbla se a odběhla zvednout telefon.
Eva šla vařit kafe a nakrájet buchtu, co včera pekla pro tetu.

Kofein a cukr byly dobrá volba. Za chvíli se debata za dveřmi celkem uklidnila.
„Kolektivně potrestali koláč,“ usmála se pro sebe Eva.

Dvanáct hodin tam dole, kopat. Je to fascinující práce. Téměř vidí odlesky magie, trochu jinak, než jasně vidí odražené světlo svíčky.
To zablikalo a zhaslo.
Jídlo, voda, palivo...
Prkna ze staré kůlny.
Náhle ho popadl amok. Nabral kameny a prudce házel. Dávno popraskaná okna se vysypávala s uspokojivým řinčením.
Chcípněte, parchanti! křičel nehlasně na domy, na dávno mrtvé osadníky.
Smrt si zasloužili.
Ale jen jejich smrt nestačí.
Nebo...
Proč? Co provedli?
Nepamatoval si.
Kdo jsem?
Nevěděl.
Jenom...
Zabít! Zabít je všechny!
V nečekaném záblesku příčetnosti si uvědomil, že dvanáct hodin je v magií prosáklém místě příliš dlouho i na něj.

Když země vytvořila první drahokam, zrodil se i můj předek první gnóm. Jeho úkolem bylo pečovat o něj. Jak skvostů přibývalo, rostl i náš počet. Bohužel někteří z nás byli ve své práci natolik dobří, že jejich kameny svou září mohly soupeřit se Sluncem. Ano říkám bohužel, protože když mezi nás přišli lidé, krása našich pokladů omámila jejich smysly a v jejich srdcích zahořela hamižná touha. Pro kterou zabíjeli nejen nás ale i sami mezi sebou.

My se však nedali a zakleli jsme drahokamy kletbou. Od těch dob každého člověka, který drahokam od nás nedostal darem, pronásleduje bolest a zmar.

Kráčí po ulicích,
svěšené hlavy,
svět kolem míjejíc,
jsou jich davy.

Násilí, zranění,
ztracené děti,
míjejí nevnímajíc,
jako by to bylo smetí.

Lhostejní ke skutečnosti,
k situaci ostatních,
oči radši klopí k zemi,
možná je to strach, kdo ví.

A když už si světa všimnou,
jak opaření zůstávají stát,
zamíří na něj kamerou,
čekajíc co bude dál.

Pomocnou ruku nevztáhnou,
radši za display se schovají,
když vzácně procitnou,
záchranku volají.

Málokdo pomůže přímo,
většinou jsou stejně mimo,
první pomoc neznají,
za hlavu se chytají.

Je zbytečné ptát se,
kdo má zde vinu,
není to vina jednotlivce,
je to vina kolektivu.

“Kdo to byl? Kdo z vás to byl? Přiznejte se.

Jak jste to mohli udělat? Proč? Proč jste to provedli?

V celé historii lidstva snad nebyl spáchán horší čin. Veškeré

válečné zločiny se tomuhle ani náhodou nepřibližují. Rvala bych si

vlasy zoufalstvím a tvář rozškrabala nenávistí. Nepochopím to.

Nechápu vaši motivaci. Jak nalézt vysvětlení či porozuměni pro skutek,

který jste zlovolně spáchali. Podobna tragické hrdince teď jediné,

co mi zbývá, je lehnout si na polštář,

nechat se uštknout zlým hadem a pak pomalu odejít do říše zapomněni.

Sbohem, sbohem...”

*
*
*
*
*

“Ježiši, aby ses z toho neposrala. Zítra ti koupíme novou čokoládu!”