Mach a Šebestová

Potom se děda natáhl, sebral Machovi sluchátko a řekl, tímhle jsi nás přivolal, chlapče?, to je šikovná věcička, a sluchátka se zeptal, co umí, a sluchátko řeklo, prakticky všechno, a děda na to, my bychom potřebovali vypadat jako živáci, a sluchátko řeklo, samozřejmě, pane zombie, a všechny zombie vypadaly jako normální lidé, jenom oblečení neměly zrovna podle poslední módy, a děda zavelel, do obchoďáku!, a Mach řekl, vidíš, lepší, ne, a Šebestová odsekla, Machu, ty cvoku, vypadají jako lidi, ale jsou to pořád zombie, víš, co dělají zombie, žerou lidem mozky, i když v tvým případě by zůstaly o hladu!

Jednou šli Mach s Šebestovou kolem hřbitova a Mach povídá, hele, Šebestová, tady je pohřbenej můj děda, s ním byla legrace, docela se mi stejská, a Šebestová nepřítomně odpověděla, na co máme sluchátko, ale hned se vzpamatovala a řekla, Machu, já jenom tak plácám, ale to už Mach povídá sluchátku, chtěl bych vidět dědu, a z hřbitovních vrat se vyvalil celej zástup, děda, už dost zetlelej, a spousta dalších mrtvol, a Mach povídá, dědo, co je to za lidi, a děda se zachechtal, my si mezi živé můžeme přivést kamarády, zato vy, když někoho pošlete k nám, musíte do chládku!

"Tak za kolik myslíš asi, že to dneska bude?"
Horáček se zlostně tvářil, tváře celé rudé.
S Pažoutem se domluvili vzájemně si píchnout,
učitelka mu však dala před hodinou dýchnout.
Že měl sirup bezinkový nechtěla mu uvěřit,
když ten přístroj zvládl záhy dvě promile naměřit.
Neměli to slavit předem, on to tak však nenechá,
Pažouta už z toho příště pro jistotu vynechá.
Když se jednou Šebestová věnovala Machovi,
sluchátko jim v parku zcizil a zalezl do křoví.
Možná už vás napadlo, jak to celé dopadlo.
Chtěl nového učitele, za hlavu se chytal,
když nastoupil Igor Hnízdo a on kouli schytal.

Jednou přišli Mach s Šebestovou do 3.B, žáci se tam zrovna strašně hádali, Kropáček tahal Havránkovou za vlasy, Havránková ječela, Jelínek křičel na Horáčka, Horáček štěkal na Pažouta, Pažout řval na každého, ale Mach vytáhl sluchátko a řekl, prosím, nemohli by být všichni zticha, a sluchátko souhlasilo, že je to dobrý nápad, a bylo ticho, ve kterém se všichni hádali dál, jenomže jim pusy jely naprázdno, což bylo legrační, takže se po chvíli začali úplně bezhlučně chechtat, což bylo ještě legračnější, a Šebestová řekla, ticho mocnější slov, a Mach povídal, sluchátko mocnější čehokoliv, a sluchátko řeklo, to bych řeklo!

Jednou Horáček otevíral krám, svítilo sluníčko, přes náměstí jela malá Machová a Horáček povídá Pažoutovi, člověče, Pažoute, mně se zdá, že to dneska praskne. A Pažout odpověděl, člověče, Horáčku, nestraš, víš, co by se mohlo stát? A taky se stalo, odpoledne se malá Machová vrátila s pláčem, velkou Machovou z toho chytly nervy, křičela na Macha dost nahlas, Mach se naštval, šel k Horáčkovi s Pažoutem ukázat jim, jak to prasklo, a Horáček povídá, člověče, Machu, sluchátko máš, peníze máš, proč holce kupuješ koloběžku z Číny a Mach povídá, tak toho mám dost doma a třísknul dveřma, až ruplo sklo.

Ocitli se na místě, kde před nimi ještě nikdy nestanula lidská noha. Vlastně ani žádná jiná noha. Byli v obrovské, rudo-růžové teplé a měkké jeskyni. Končila strmým tunelem padajícím do nekonečné hloubky. Na podrobnější průzkum ovšem nebyl čas, už se proti nim houfovaly zástupy nepřátel, které bylo nutno zabít, zničit do posledního. Bitva začala. Tři hrdinové se rvali a bojovali o každý kousek místa, bili se jako lvi, každým krokem blíž a blíž nebezpečné propasti. Na okraji srázu sváděli epické souboje, dokud nepřišla osudová vlna, která je i s protivníky smetla dolů.
To když se Kropáček zhluboka napil citronového čaje.

Horáček a Pažout
Bytosti mýtického charakteru uctívané v první polovině 21. století v rámci úzké komunity DMD (srov. výklad Crha Dobro mládencům duhovým, opon. Pišta Divná malá družina). Uctívání projevováno zejm. oslavnými články (viz Zlomky rituální a náboženské literatury poč. 21. stol.). Možné průvody na jejich počest (viz Street parade, Prague Pride) nebyly hodnověrně prokázány. Přesnou úlohu v nábož. obřadech se nepodařilo pro nedostatek důkazů zmapovat, vystupují však vždy jako dvojice, v některých zjeveních doprovázeni družinou (viz Mach, Machová, Šebestová.). Vzhledem k atributu (viz Utržené sluchátko) byli zřejmě patrony osob závislých na mobilních telefonech (viz Zastaralé telekomunikační prostředky). Svatořečení nepotvrzeno.

Povídá Mach, dospělí vždycky něco slíbí a nesplní, haló, mohli by lidi opravdu dělat, co říkají, a ze sluchátka se ozvalo, dobrá.
Pak se zeptal pančelky, kdy půjdou do ZOO, a pančelka odpověděla, milý Machu, to rozhodne ředitel, mám svázané ruce, najednou byla spoutaná, a Mach řekl, to jsem osel, a už běhal kolem a hýkal, a pančelka řekla, to jsem z toho na větvi, a už seděla venku na stromě, a Šebestová řekla, to mě podrž, a už ji měl Pažout v náručí, koukl zmateně na Horáčka, ten popadl sluchátko a zařval storno!, a všechno bylo zase jako dřív.

Kde jste to dneska lítali, podívejte se na tu nebohou němou tvář, vždyť ten chudák Jonatán by mohl dělat hrnčíře, co má na tlapkách bláta, takhle ho přece nemohu pustit domů, lamentovala paní Kadrnožková a Mach už nemohl poslouchat ty stížnosti na dnešní mládež, vyndal sluchátko a řekl, prosím vás, my bychom s Šebestovou potřebovali být dospělí.
Jak je libo, pravilo sluchátko.
Dům se otřásl, chodbu zavalil hustý černý dým, ozýval se pronikavý křik, brácho, co blbneš, ten pokus ti nevyšel, mamííí, tatííí, kde jste, pomóóóc, z bytu Machových šlehaly plameny, dospělá Šebestová omdlela a Mach si otřel pot sluchátkem.

Když chodili Mach a Šebestová do 8.B, nechodili jako dřív, nýbrž chodili spolu, ovšem od Vánoc se začali škorpit, na začátku jara se parádně pohádali, okenní tabulky drnčely, paní Kadrnožková mlátila koštětem do stropu a ječela, nechte toho, vy dva, nebo se mi tu Jonatán pomine, a Šebestová utekla ven, vytáhla sluchátko a zafňukala, já chci poznat nějakého kluka, co nebude poděs jako Mach, a sluchátko řeklo, samozřejmě, první den příštího měsíce bude stát přesně v šest před holičstvím, jenomže prvního stál před holičstvím Horáček, a Šebestová povídá, to je fór?, načež se sluchátko ďábelsky zachechtalo a zařvalo: Apríl!