DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

„Vlci!“ zalapal po dechu Snape.
„Ššš, válka skončila. Žádní vlci tu nejsou,“ uklidňoval jej Harry.
„Kde to jsem?“
„Na ošetřovně v Bradavicích… Doma.“
„Tak jim to řekni,“ zamumlal, než upadl zpět do bezvědomí.
„Nesu nějakou polévku,“ oslovila jej tiše Minerva.
„Tu v sobě neudrží. Pořád blouzní z toho hadího jedu.“
„Pro vás, Pane Pottere. Sedíte tu dnem i nocí.“
„Oh,“ hlesl.
Vzal vlhký ručník a opatrně otřel Snapeovi obličej.
„Nemusíte mi nic říkat, ale jemu byste rozhodně měl.“
„Nenávidí mě.“
„Nesmysl.“
„Pohrdá Nebelvírem.“
Zablýsklo se jí v očích.
„Pak je štěstí, že oplýváte i kvalitami méně ctnostnými a více… Účelovými.“

Paní X, cizinka z opačného konce světa, navštívila v Praze pana Vlka.
Nějak se přihodilo, že ve městě zabloudila.
Česky neuměla, telefon neměla.
Vešla do nejbližšího obchodu. Rodným jazykem oslovila zaměstnance.
Zaměstnanec byl její krajan.
Zavolal své ženě.
Jeho žena totiž kdysi mívala zákazníka.
Zákazník znal jistého pana Vlka s blízkým vztahem k dané zemi.
Žena zavolala zákazníkovi a sehnala číslo na pana Vlka.
Pan Vlk přítelkyni nepostrádal.
Návštěvu ve městě však ztratil jeho otec.
Vlk junior zavolal otci.
Správný pan Vlk se dostavil a přítelkyni si vyzvedl.
Celá záchranná akce trvala asi deset minut.
Pak že svět není malý.

Zpočátku se mu zdály zlé sny. Probouzel se horečnatým vytržením, lapal po dechu. Když se probral, měl pocit, jako by zrovna vystřízlivěl. Nechápal, co se mu děje, ale starost o pracovní místo byla přednější.
Potom poprvé spatřil na svých rukou čerstvou krev. Nevyděsila ho. Naopak. Probudila v něm touhu. Žízeň. Hlad. Hlad po Lauře.
Zprvu utíkala, ale slyšel tlukot jejího srdce i zpoza zdi. Když se jí zmocnil, vášeň ho ovládla a jeho proměna se stala kompletní. Tělo porostlo srstí, tesáky se zableskly v měsíčním svitu.
V lese ho přivítalo vytí vlčí smečky. Byl jedním z nich. Konečně byl doma.

Dík za vyřízení vzkazu. Vlci neváhali. Přišli.

No, co tak zíráš? Závidíš, jak hýčká mou ruku? To mi dělá dobře. Baví mě být rozverná.
"Mohu vás políbit?" šeptá.

Hele, už nekoukej a jdi pryč. O nic nepřijdeš. Já mu to nedovolím. Jednak polibkem jeho dvoření může skončit a pak, co by si o mně pomyslel? Že mě může jen tak lehce získat? Ne, musí být vytrvalý.

Ten druhý se mi sice líbí víc, ale brzy to vzdal. Je znechucený, že se nevěnuji jen jemu. Hlavu podepřenou, jé… asi brzy usne.
Chichichi. To je legrace. Vždyť tohle nejsou vlci, ale beránci!

Sandra dreamt of the better days she was promised.

Towns burning, so that They can be rebuilt again; people screaming, so that she can save them. Militia she deflects with the wave of a hand that commands armies. She breathes in smoke and ashes; black phoenix is born from the ashes of its predecessor. It spreads its wings.

Drops of blood are caught on her naked blade as she walks into the ruins. The people look at her with unwarranted fear. These are her flock; she feels the hand of her own shepherd on her shoulder.

She bared her teeth.

Už dlouho jsem nezažila pocit, že se nudím. Spíš mám pocit, že ať dělám, co dělám, vždycky nestihám. A tak jsem si dala základní pravidlo. Jednou se věnuju sobě, podruhé manželovi a potřetí a počtvrté dětem, pořadí je čistě náhodné a občas se prohazuje, ale všechny v jeden den prostě nezvládnu.
Když mám zrovna svůj den, většinou vyrazím někde na procházku. Protože zůstat doma znamená, že jsem o svůj den přišla. Děti prostě nesmí maminku vidět. Poslední dobou musím svůj čas rozšířit i o návštěvu obchodu a přinést jídlo, takže když přijdu, muž je zavolá a oni mě bouřlivě přivítají.

Stál na palubě, pozoroval hladinu, a přemýšlel.

Ta válka byla celá divná. Byl kapitán ze "staré školy", věřil, že i když s protivnikem nemilosrdně bojujete, vždycky existuje něco jako čest. Ale ty časy byly pryč, zadupány v prach minulosti těmi odpornými vlky. Začalo to Glitrou, první ovečkou, první nevinnou obětí, a pokračovalo dál, až k Lusitanii.

To byla poslední kapka. Jindy zkostnatělý kolos britské admirality tentokrát konečně vyvinul činnost, a výsledkem byla jeho loď - navenek obyčejný civilní parník, ale ve skutečnosti od přídě po záď ozbrojený lovec.

Jeho úkolem bylo hlídkovat v Irském moři a čekat.

Jen ať vlci přijdou.

Jolana zapomene na poslední schod. Nouzové osvětlení nedosáhne na zem.
Jak sakra věděli, kdy a kde hledat?
Kdo řekl vlkům, že jsme doma?
Rána. Jolana se nahne přes zábradlí, kouzlo ji popadne a stáhne dolů, k nohám čaroděje, který ji popadne za ruku. zvedne na nohy a promluví. Naléhavě. Jolana nerozumí jedinému slovu. Co je to sakra za jazyk?
Čaroděj ji dotáhne zpátky ke ždímačce. Ukáže na okovy. Strčí Jolanu dopředu.
Jolana odemyká zámky, dokud volná pětadvacítka nespadne na zem.
Jolana se rozběhne. Tři kroky. Kouzlo ji hodí do ždímačky. Nemůže se pohnout.
Čaroděj se usměje.
Pak kouzlem zamkne okovy.

Když se rudý měsíc Farmy líně plížil nad obzorem, napodoboval Pepé vlčí vytí.
„To z hladu,“ šklebil se.
„Příliš pravdivý, než aby to bylo vtipný,“ mumlala Dara.

Pepé byl dávno mrtev a Alex s Darou na Zemi. Stálo je na úplatcích malé jmění, aby dostali bednu do transportéru.
„Pro úsek 22.“
Strážce zásilku otevřel.
„Jídlo?“ uchechtl se. „To vozíme odtamtud!“
„Jenomže toho, co vozíte odtamtud, se vězni nenají, že?“
Víko s bouchnutím zapadlo. „Nějaký vzkaz?“
Podívali se na sebe.
„Řekněte jim, že tu máme domov. Že čeká i na ně.“
Na všechny hladové vlky mezi hvězdami.
Až se jednou vrátí.

Nakrmen, ošetřen, politován a odnesen domů, byl jsem připraven! Řekněte vlkům, že jsem doma a natrhnu jim... bicáčky!
Přesněji řečeno, pošramotím toho jednoho bicáčka, co mi tady přebírá holky.
Nejdříve jsem mu po netopýrsku vynadal. My netopýři máme bohatý slovník a nebojíme se jej použít.
Dal jsem mu facku, hnal ho za sebou až k vletu pro dámy a mrštně se protáhl do svého bejváku. Bicáček vrazil do vletu hlavu a zasekl se.
Jeho vřískot přivolal lidi. Vyprostili ho a obratem opravili vlet.
Všechny dámy se odstěhovaly ke mně.
Doufají, že příští rok nebudou mít potomstvo stejně blbé jako on.