DMD č. 22. pro 22. 4. 2019. Téma: Snílek

Snil o světle a o zářivých hvězdách, o stromech rostoucích do nebe a o květinách barev, tak oslnivých až oči přecházeli. Snil o plavání v čiré vodě a o létání s větrem o závod. Snil. Neměl nic jiného na práci než růst, spát a snít.

Až jednou ho probudila bolest. Zjistil, že jeho domeček je mu mučivě těsný. Pokusil se protáhnout, ale stěna praskla. Dovnitř proniklo světlo přesně takové, o kterém snil. Že by tam za tou stěnou bylo víc věcí z jeho snů? Zatlačil a domeček se rozpadl.

Na světlo ze skořápky vylezl malý zvědavý dráček. Budoucí dračí princ.

Někdy se tak dlouho dívá na jedno místo, až mu plesnivé, studené stěny cely začnou připomínat jiné stěny, a tehdy je zle, protože se roztočí spirála, kterou nelze zastavit. Tamty stěny jsou totiž tolik podobné, staré, kamenné, jenže vonící teplem ohně v krbu, studeným vichrem na chodbách, tisíciletou magií, skutečným domovem. Vonící nočními toulkami pod neviditelným pláštěm, lesem, tajemstvím, přátelstvím. Vonící světem, který není a nikdy už nebude.
Tehdy ucítí, jak obrázky jeden po druhém mizí, jak je z něj vysávají, jak z nich zbývá jen lezavá šedá mlha a chlad. Přitiskne se ke zdi a zavře oči, jako tolikrát.

Tadeáš odzimovává zahradu. Pokolikáté už? Původně s rodiči, později se ženou, co jsou děti, tak sólově. Různé technické detaily se mění, ale stále se pohybuje ve stejných kulisách.
To jej přivádí ke vzpomínkám na nejrůznější sny, které se mu na tomto pozemku honily hlavou. Týkaly se ledasčeho, pracovní kariéry, osobního života, v neposlední řadě i samotné zahrady. Něco se mu povedlo vrchovatě, v něčem zapadl do šedivého průměru. A hlavně se nestal životním ztroskotancem, to se také počítá.
Sluníčko svítí, většina stromů kvete, jaro je prostě čas naděje. A dá-li pánbůh, třeba vyměknuvší Timea sem s ním pustí i děti.

"Tomáši, pojď se posadit tady vedle Antonína," zvedl otec hocha, posadil ho na verpánek vedle staršího bratra a pohladil po vlasech.
"Já jsem švec a váš dědeček byl taky. Ale dílnička s verpánkem je těžký život, pro vás chci něco lepšího."

"Moji kluci budou mít taky takový komín. A budou šít boty pro celé mocnářství!"
Ostatní chlapi se jen smáli.

"Vidíš Tomíku, v těchto továrnách budeme šít boty pro celý svět. Budeme mít ty nejlepší stroje a ty nejskvělejší spolupracovníky."

Muž se rozhlédl po panenské jihoamerické krajině. Osud si s ním těžce zahrával, on ale viděl město, které tady postaví.

Věčně s hlavou v oblacích,
krásu vidí v bodlácích,
nevyzná se v dnešním světě,
do své mysli klidně zve tě.

Sociální vztahy jsou jí cizé,
hodnotu má co je ryzé,
faleš a shon, špatná nálada,
to je vše co ona nerada.

Radši na obláčku houpala by se někdě,
ze světa kolem je celá vedle,
přijde jí, že lidem nerozumí,
těm zase, že ona nic neumí.

Možná měla by se vrátit zpátky na zem,
podívat se na svět jasným zrakem,
možná ostatní mohli by trochu zpomalit,
podívat se na svět skutečných realit.

Honit se není vše, snít pořád však také ne.

Lidé odpradávna sní o lepším světě.
Nebude válka, bída, hlad!
Zmizí smutek, neštěstí!
Sbohem diskriminaci, rasismu!
Respekt, a tolerance.
Náboženství, světonázor, chudí i bohatí, barva kůže nebude hrát roli.

Martin Luther King. I have a dream...
Nelson Mandela. I am the captain of my soul.
Mahátma Gándhí. To believe in something, and not to live it, is dishonest.
Matka Tereza. Peace begins with a smile.

Je to však ďábel pochybnosti, kdo vystřelí; Black lives matter, rok 2019. Komunismus, extrémismus, v Nobelově roušce. Odříkání, šílenost; proč? "Kristovo" utrpení, křest umírajícího hinduisty.

Všechna touha po lepším světě vždy končí nepochopením, a smrtí.

Občas sním, že ty zprávy myslí vážně.
Občas sním, že mu chybím, jak tvrdí.
Občas sním, že je pravda, že sám a že mě stále miluje.
Občas sním, že nebyly žádné jiné.
Občas sním, že mě aspoň nějakou dobu miloval doopravdy.
Občas sním, že jsme pořád spolu.
Občas sním, že mu můžu věřit.
Občas sním, že jsem to zjistila dřív.
Občas sním, že mě večer bude čekat doma.
Občas sním, že se můžu k němu v noci přitulit.
Občas sním, že se to celé nikdy nestalo.
Vždycky vím, že tyhle sny jsou nebezpečné.
A všechny z nich si musím zakázat.

Sní každý den s otevřenýma očima
je jako princezna na hrášku - unavená, nečinná
jen ve svých představách cítí se správně
chtít po ní dýchat je prostě marné
námahou se zadusí
myšlenkami zardousí
není krásná, není zlá
hořkým strachem prolezlá
když vykročí, tak upadne
je to pro ni nesnadné
pomalu se sune vpřed
život není žádný med

Tu se usměje, tu se rozzuří
nikomu nic nedluží
když zamyslí se, zhasne
už je vám to jasné?
vypíná se a zapíná
víc energie nemívá
vznáší se tu nad zemí
když se zeptám, tak neví
potkávám ji každý den
je to ale divný sen

Křeččí snowboardista vyvolal rozruch prohlášením, že mu neznámý pachatel odcizil medaili získanou v obřím slalomu na olympijských hrách. Do policejního protokolu uvedl všechny detaily včetně svých výsledných časů v závodu.

Vyšetřovatelé však záhy objevili ve výpovědi zásadní nesrovnalost – křeček do zmiňovaného závodu ani nenastoupil.

Situaci vysvětlili až trenéři. Přestože se snowboardista na sezónu svědomitě připravoval, během října ho přepadla nepřekonatelná ospalost.
„Před olympiádou jsme se ho snažili vzbudit, ale vždycky se probral jen natolik, aby nám stihl sdělit, jaký má hlad."

Zklamaný sportovec nyní svaluje vinu na kuchaře.
„Určitě mi dali něco do sušenek. Takhle živé sny jsem nikdy neměl.“

Dva muži se lopotili do zalesněného horského srázu. Byli na cestě už velmi dlouho, za sebou nechali válku a pak i civilizaci. Po chvíli se ale vynořili na palouku ohraničeném od lesa potokem.
Seregil se rozhlédl a nadhodil, "mohli bychom tu zůstat tisíc let Aleku. Nikdo by nás tu nenašel. Byli bychom tu jen my dva a hory, žádná válka... víš, v klidu bychom tu zestárli."
Jeho talimaneos se rovněž díval kolem sebe a nápad zvažoval.
"A proč by vlastně ne?" usmál se na Seregila. A tak shodili krosny a jali se hledat přístřeší pro první noc v novém domově.